Roman & já

Skříň

Povídali jsme si tak horentně,  že jsme si nevšimli,  že nám Nellynka utekla.
Já:  Romane,  Nellynka!
R:  Nojo...
Tá:  Nellynko??
Začali jsme hulákat a běhat po baráku. Schody byly už naštěstí zadělané. Už jsem začala popadat paniku.
Já:  Zlatíčko,  kde jsi?
Hrozně se mi klepaly ruce.
R:  Nataly,  v klidu někde tady musí být
Šla jsem se podívat do ložnice byly pootevřené dveře.
Koukla jsem se pod postel a tak. Nic. Až jsem uviděla přiotevřenou skříň. Přišla jsem blíž a uviděla jsem naší holčičku jak spinká na přízemní polici na ručníkách. Sedla jsem si na postel a oddechla si.
Já: Bože
R:  Co je?
Ukázala jsem na skříň.
R:  Tak moc se mi ulevilo
Já:  Mně taky,  ani nevíš jak
Tá:  Ta je kouzelná,  to abyste všude zamykali
R:  No to jo
Tá:  Hele jdu napiš mi prosím jak máš služby a já budu chodit
Já:  Fajn
Ohnout se pro ní byl docela výkon.
Vzala jsem jí do náručí,  docela se pronese má necelých 9 kilo a navíc je dost dlouhá.
Položila jsem jí do postýlky a pustila jsem se do opravy prácí,  které Roman veze na Karlovku.
R:  Můžu si to zkrátit!
Já: V žádným případě!  Musíš vyřešit ten výzkum,  věnovat se studentům a práci
R:  Věděl jsem, že si beru ženskou do nepohody
Já:  No jasný to jsem celá já😘
Políbili jsme se,  on chtěl asi pokračovat,  ale já se oddtrhla.
Já: Asi byste si měl začít balit, pane profesore!
R:  Nepruďte paní doktorko
Já:  A víte,  že jste přeskočil docenta?
R:  Ano,  ale profesor je nejvyšší titul vysokoškolského pedagoga a tím pádem toho nelituji
Já:  Zajímavé a nechceš si balit?
R:  Nechce se mi
Já:  S tím jsem tam trochu počítala takže jsem ti připravila takový polotovar...
(... Pokračování příště...)