Roman & já

Krok

Roman jede pozítří do Prahy  a dost se bojím. Bojím se,  že se něco stane:  Třeba,  že začne Nelly chodit už teď když se postaví u stolu pustí se a hned spadne na zadeček. Nechci aby o to Roman přišel není 100% že budeme mít další dítě a tohle je dost důležitá věc. Tak to je jedna z věcí,  další je Zoja,  bojím se o malou. Prostě jí po tom všem nevěřím.
Malá seděla na dece a hrála si. Potřebovala  jsem dojít naházet prádlo do pračky.
A Roman opět nezavřel dveře na chodbu a jako na potvoru ještě nenamontoval zábrany na schody. Malá sice byla na dečce a ta jeho flegmatičnost mě sere.
Já:  Můžeš laskavě zavírat dveře nebo namontovat tu ohrádku?
R:  Jakou?
Já:  Na schody?
R:  Jo jasně,  ale malá je tady
Já:  Se tady z toho fakt scvoknu
Beze slov se zvedl a zavřel dveře.
R:  Tak z čeho se zcvokneš?
Já:  Z čeho asi?  Z tebe
R:  Chudinko
Já:  Haha
Já:  Pohlídej prosím malou,  jdu přát prádlo
R:  Dobře,  ona se hlídá sama
Rázně jsem se na něj podívala.
R:  Jo neboj
Přebrala jsem to a...
Roman začal křičet
R:  Natal,  rychle pojď sem!
Přiběhla jsem tam a malá stala bez stolku,  ale nedržela se. Smála se na Romana. Trošku se kymácela,  ale stála.
Usmáli jsme se na sebe s Romanem. Dřepla jsem si asi 10m před ní.
Já:  Nellynko,  pojď ke mně... Pojď
Natáhla jsem ruce. Zasmála se a udělala první krůček. Začaly nám téct slzy. Nevěřila jsem,  že může 9- měsíční dítě chodit,  ale zase jsme u toho,  že já nikdy nejdu podle tabulek.
Udělala delší a pak se rozběhla k mým rukám.
Chytla jsem jí a hned za námi šel Roman.
Oba jsme brečeli jako želvy a malá se smála. Hromadně jsme se objali.
R: Jsi šikovná,  Nellynko,  asi po mamince
Pohladil jí po tvaricce
Já:  Je hrozně napřed
R:  Jo je
Já:  A jsem moc ráda,  že chodí už teď,  že si to stihl
R:  O to jsem se nejvíc bál
Po tom co jsme pustili Nellynku na zem se krásne rozchodila. Došla si na děcku,  o ní teda zakopla a spadla,  ale nic se jí nestalo.
Roman už šel radši namontovat zábrany když viděl jak je malá rychlá. Zrovna někdo zvonil
Já:  Lásko,  prosím
R:  Jojo
Po chvíli
R: Alexeji,  pojďte dál
Táta vyšel nahoru.
Já:  Ahoj tati
Malá se k němu rozešla a chytla ho za nohu.
Ta:  Mám snad vidiny?
Já:  Ne nemáš
Usmála jsem se na Romana.
R:  Před chvílí udělala první krok
Tá:  Tak to jí nezastavíte
Já:  To ne
Tá:  Hele od pozítří ti jí klidně ty 4 hodiny budu hlídat
Já:  Moc ti děkuju
R:  Co mi bychom dělali kdybychom vás neměli
Tá:  Ale,  ale...
Já: No fakt...

Originální otázka:  Co se stane dál?