Roman & já

Uvědomění

Děkuju za 10k
To co se ve mě hromadilo za ty léta bez hádek a křiku,  za poslední týdny, kdy naše popularita strmě stoupla,  teď přeteklo a já jsem vybuchla jako sopka,  jen se sebemenším podnětem,  nečekaně. To,  že jsem asi hodinu probrečela než to jsem usnula,  jsem musela vytěsnit,  protože bych mu musela hned odpustit to, že se zachoval sobecky. Až skrz ty slzy jsem si uvědomila,  co všechno jsem ty roky vztahu dělala špatně. Obětavost,  uzavření do sebe,  neumět říct ne etc. Hlavně předejít sebemenší hádce,  ktetou jsem nechtěla,  protože to prostě nemám ráda. Držela jsem to v sobě a to nebylo dobře. Pohádat se jednou za čas je dobře. Ale to ten čas nesmí být několik měsíců nebo dokonce let. Vždycky mě víc zajímali problémy druhých (hl.pacienti)  a na sebe jsem se moc neohlížela. Neohlížela jsem se na důsledky:  hořící dům,  únos,  kolaps,  (vlastně několik kolapsů)  operace. Kdyby se ty důsledky týkaly jen mě,  ale Roman byl ten který čekal před sálem,  stál nade mnou na ARU a JIP,  snažil mi pomoct,  trápil se,  bál se o mně,  prodělal několik probdělých nocí. A co jsem udělala já?  Poděkovala mu a udělala podobnou chybu znova. Nepřipouštěla jsem si, že i Roman občas udělal nějakou tu chybu aby jsem se nerozčílila a potlačila to v sobě.  Jenže to se čím dál víc podepisovalo na mojí psychice a na tom,  že jsem si prostě přestávala věřit i v práci a to není dobře( intubace).
Nikdy bych nevěřila kolik toho ty obyčejné slané kapky z mojich oči dokáží. Tolik si toho uvědomím během chvíle, kdy se vám přetočí celý život před očima jako film a chyby vystoupí do popředí. Po neskutečně vydatné spršce slz jsem se naklonila nad postýlku a dívala se na malou. Nikdy bych nevěřila,  že nebudu pochybovat o tom jestli jsem měla mít dítě. Až teď jsem si uvědomila,  že jsem se nerozhodla mít dítě kvůli Romanovi,  ale v hloubi duše i pro sebe abych se dokázala otevřít okolí a měla něco,co bude dávat smysl. Drobné komplikace mi řekly,  že pracovat jako by se nechumelilo bylo vůči miminku(jako plodu) dost nezodpovědné a nedokázala jsem si připustit,  že bych o to mohla přijít.
Až teď při pohledu na to malé,  prakticky bezbranné stvoření,  si začínám uvědomovat jak jsem byla blbá,  když jsem přemýšlela o tom jestli mít nebo nemít dítě. Nebo o čemkoliv jiném, co je celkem přirozené v normálním vztahu.
Tato kapitola byla spíše k zamyšlení. Uvědomili jste si při čtení této kapitoly něco? Popř. Co?