Roman & já

Útěk před přítomností

Roman odjíždí dneska večer a vrátí se v den našeho výročí. Mám divný pocit,  jsme spolu každý den,  celý den. Cítím se tak prázdně,  nevím jak to s malou zvládnu. Oblékla jsem se do sportovního a rozhodla se,  že se půjdu proběhnout. Vzbudila jsem ho.
Já:  Lásko,  jdu se proběhnout,  malá je v kolíbce,  spinká
R:  Dobře
Promnul si oči.
Vyběhla jsem. Běžela jsem asi hodinu až jsem doběhla na kraj Rubavy,  kde stojí naše vila.
Zazvonila jsem a vyšel táta.
Tá:  Nataly?!
Já:  Tati!
Vběhla jsem mu do náručí a rozbrečela se.
Tá:  Co se děje?
Já:  Roman odjíždí na měsíc do Prahy a já budu na malou sama,  asi se sesypu,  nevím co budu dělat
Tá:  Dáš si kafe?
Já:  Jo ale bez kofeinu
Sedla jsem si.
Tá:  Tak povídej a nebreč
Já:  Roman jede na měsíc vést závěrečný ročník na Karlovku,  ptal se mě jestli má jet,  nejdřív jsem vybuchla a pak řekla,  že ok,  jenže jsem bez něj úplně k ničemu,  já na výchovu naší dcery prostě sama nestačím,  stačí mi těch 12 hodin denně a jsem úplně mrtvá a to jí jsou 3 měsíce,  oddechu si když si jí vezme a já hned odpadnu.
Tá:  Pomůžu ti,  budu si jí víc brát abysi měla čas na sebe a je to jen měsíc byli jste bez sebe půl roku
Já:  Tak to mi radši ani nepřipomínej
Tá:  Promiň,  hele teď jdi domů,  užijte si dnešek,  zítra přijdu
Já:  Ahoj
Běžela jsem rychle domů.
R:  Kde jsi byla tak dlouho?
Já:  Promiň,  chtěla jsem utéct před budoucností,  doběhla jsem k tátovi a ten mi něco řekl
R:  A co ti řekl?
Já:  Že mám jít domů a užít si tě než odjedeš
R:  To měl pravdu
Já: Myslela jsem,  že se z toho výběhám,  ale tak nějak mi něco říkalo,  že ne
Přišli jsme k sobě a obejmuli se.
R:  Jestli máš o sobě nějaký pochybnosti,  tak vůbec nemusíš,  jsi skvělá máma a manželka,  zvládneš to,  určitě,  lepší maminku než jsi ty, si malá nemohla přát
Já:  Děkuju,  nápodobně
R:  Já vím,  jsem skvělá maminka
Zasmáli jsme.
R:  A vůbec se neopovažuj brečet jinak nikam nepojedu
Já:  Dobře,  neboj,  nebudu brečet
R:  Tak moc tě miluju
Já:  Já tebe taky
R:  Jo malá bude asi potřebovat nakrmit,  přebalená je
Já:  Jsi fakt skvělá maminka,  druhý jídlo( kdo četl kapitolu Vztah jako jídlo,  pochopí)
R:  😂😘😘
Nakojila jsem maličkou a ta hned usnula. Přišla jsem do obýváku,  Roman seděl na gauči.
Já:  Pojď ke stolu dáme si oběd
R:  Fajn
Po obědě jsme si sedli na gauč a... No...
Zjednodušeně jsme se na sebe vrhli.
Bylo to žhavé jako vždy. Pak jsme se trochu oblékli a položila jsem na něj hlavu.
R&já:  Víš,...
Já:  Tak začni
R:  Tak třeba už měsíc nad tím přemýšlím
Já:  Tak to vybal
R:  Vím,  že teď o tom nepřemýšlíš,  ale chtěl bych další dítě
Já: No to já taky,  ale fakt ne hned... Taky chci po mateřský chvíli chodit do práce,  tak třeba rok a pak kdyžtak druhý,  ale nic ti neslibuju ještě si nejsem jistá jestli zvládnu jedno
R:  Určitě jo... Respektuju to a dobře tak myslíš třeba za dva roky?
Já:  Za tři lásko,  mateřskou mám dva roky
R:  No v matice nejsem moc dobrá... A co si chtěla ty?
Já:  Nevadilo by ti kdybych šla místo tebe na pár služeb,  malou by pohlídal táta
R:  No určitě jo...
Řev
R:  Jdu pro ní...
Poslouchala jsem...
R:  No dobré ráno,  princezno,  víš,  že budeš mít tak za 3 roky sourozence?
Musela jsem se nad tím usmát.
R:  No co?
Já:  Ty jsi úplně hotovej co?
R:  Mám radost no
Další díl:  Odjezd