Roman & já

Neřekl ti to!

Do dvou dnů už jsme byly obě úplně zdravé a mohly začít návštěvy. Občas Mery, Vali nebo tak.
Ale hlavně chodí táta z čeho jsem hrozně nadšená,  že bude mít aspoň dědu. Jednou takhle přišel.
Já:  Ahoj,  půjdeš dál?
Tá:  No asi ne,  dej mi jí do kočárku abysis odpočinula a pak půjdu dovnitř 😆😘
Já:  Tak děkuju
Dala jsem maličkou do kočárku a vzal si jí.
Sledovala jsem je z okna a vyděla jsem jak se na ní směje,  že jsem se málem rozbrečela. Jsem tak neskutečně šťastná. Mám krásnou zdravou dceru,  úžasného manžela,  skvělou práci,  dům,  jsme všichni zdraví,  tátu a dědu pro Nelly. Vlastně mám všechno co jsem vždycky chtěla:  fungující rodinu.
Poklidila jsem,  opravila pár seminárek a už byli za dveřmi.
Já: Byla hodná?
Tá:  Nejhodnější,  celou cestu spala,  ale teď už začala pobrekávat
Já:  Má hlad,  dáš si kafe?
Tá:  Jo
Udělala jsem mu kafe a šla kojit. Zazvonil mi mobil.
Vzala jsem to
Já:  Ahoj
B:  Ahoj,  Nataly tady Jirka
Já: O co jde?
B:  Roman dostal nabídku aby vedl ročník na medině,  který bude končit
Já:  Vždyť nemá profesuru?! Počkat proč mi to neřekl on
B:  Ví to asi týden,  hned jak se to dozvěděl řekl,  že vás tady nemůže nechat,  mohla bysi s ním promluvit?
Já:  Jo jasně ahoj
Típla jsem to. Malá už nepila a spala.
Dala jsem jí do postýlky a šla za tátou.
Tá:  S kým si mluvila?
Já:  S primářem
Tá:  Ty pracuješ i na mateřský?
Já:  Jako by si mě neznal,  jo... Ještě opravuju práce studentů medicíny
Tá:  To máš pravdu
Já:  Tak co nového?
Tá:  Soudy jsou u konce,  majetek na půl,  Darju jsem neviděl měsíc jinak fajn
Já:  Počkej měsíc?
Tá:  Jo,  odjeli do Ruska za tchyní
Já:  Fakt?To je blbý
Tá:  Jo je,  ale mám vás... Budu muset ještě něco mám
Já:  Ahoj a děkuju
Tá: není za co jo a je úžasná
Já:  Já vím...
Usmála jsem se,  večer přišel Roman.
R:  Ahoj lásko,  kde je malá?
Já:  No běhat ještě neumí,  takže v postýlce
R:  Stalo se něco?
Pronesl a odešel do ložnice podívat se na maličkou.
Já:  Proč si mi to nechtěl říct?
R: Co?
Já:  Tu Prahu?  Že máš možnost udělat si profesuru a vést závěrečný ročník
R:  Nechtěl jsem tě tím zatěžovat,  máš dost starostí a stejně tam nepojedu,  musel bych tam zůstat tak měsíc a nemůžu vás tady tak dlouho nechat samotné
Já:  Takže jsem překážka k tvému úspěchu,  teda jsme?
Chodila jsem po obýváku.
R:  Takhle to není!
Já: Tak jak to je?
R: No je to tak,  že jsem ti to nechtěl říkat abysi mě nepřemlouvala abych jel
Já:  A proto ses mě to neobtěžoval říct? Připadala jsem jsem si jako debil když mi Jirka volal abych se tě na to zeptala,  přišla jsem si jako nějaká překážka k tvému úspěchu?
R:  Tak to není a uklidni se prosím! Takhle nic nevyřešíme
Já:  Taky nic řešit nechci jdu spát!
Jsem tak vytočená.
Vzala jel jeho polštář a peřinu a hodila to ze schodů do obýváku.
R:  Nataly?!
Já: Dobrou
Lehla jsem si do postele a sledovala postýlku. Takhle jsme se ještě nikdy nepohádali. Nechtělo se mi spát samotné v posteli tak jsem si tam vzala malou k sobě. Když jsem se ráno vzbudila už doma nebyl. Žádný vzkaz nic,  jen jsem si všimla drobků na lince a nedopitý čaj. Jak tato krize dopadne?