Roman & já

Nevím jak to říct

Týden se nic zvláštního nedělo, já jsem jen matka na mateřský a Roman extrémní workoholik. Vlastně oba jsme workoholici, ale teď jak se nám narodila malá musela jsem dost věcí vyšoupnout. Roman si ještě naložil, kromě výzkumu a urgentu jezdí přednášet na katedru Mediny na Karlovku. Jo štve mě to, že není vůbec doma, ale je to jeho sen, malé se věnuje dostatečně a peníze domů taky nosí. Všechno klape jen kdyby...
Celý ten týden od telefonátu byl dost zamklý a jako by mi něco tajil.
Jednou takhle pozdě večer malá spala a my jsme seděli na gauči a koukali se na televizi.
Já: Co se děje?
R: Co?
Já: Jsi nějaký divný!
R: No něco jsem ti neřekl
Já: No pozítří odjíždíš a budeš tam 14 dní ne?
R: A jak můžeš vědět, že...
Já: Mluv!
R: Musím tam být měsíc
Já: Ehmm... Jo... Jakto?
R: Trochu se to protáhne no
Já: A kdy si mi to chtěl říct až bysi tam byl, bysi to vyřídil po telefonu?!
Zase jsem začala šílet.
R: Naty, chtěl jsem ti roce říct, ale nevěděl jsem jak?!
Já: Tak ty nevíš jak mi po 3 letech manželství říct takhle důležitou věc?!!!
R: No tak hlavně, že jsem ti to řekl ne?
Já: Já jsem se zeptala!! To je trochu rozdíl
R: Jsi v pohodě?
Já: Jak vidíš tak ne!
R: Vždyť už všechno víš!
Já: Tak fajn... Tak to vím... Ale budeš dlouho hrozně dlouho... Kdybychom byli sami je mi to jedno, ale když máme malou, hrozně rychle roste, takhle rychlý vývoj už nikdy nebude, může se, za tu dobu co tady nebudeš, třeba poprvé přetočit nebo tak... Nechci abysi o to přišel, sakra! A...
R: Určitě s tím na mě počká... Co a?
Mezitím jsem utekla z gauče a sedla si na stůl
Já: Asi bez tebe zešílím, nezvládnu to, já... Já tě potřebuju a miluju tě! (Při téhle větě jsem se málem rozbrečela)
Uklidnila jsem se a dala hlavu do dlaní. Začali mi z těch hormonů triskat z očí slzy.
Přišel ke mně. Podívala jsem se mu do očí. Tenhle pohled je něco tam jedinečného.,, Dežaví " jako když jsem ho spatřila poprvé...
Pohladil mě po tváři.
R: Telefonoval jsem asi půl hodiny a překecával je na minimum, ale abych to dokončil musím tam být měsíc
Já: Dobře... Víš, že se mnou teď mlátí hormony takže jsem nevyspitatelný gejzír emocí
R: Jo vím, už jsem si na to zvykl, ale doufám, že tě to brzy přejde
Usmála jsem se.
Já: Samozřejmě jeď, my to tady nějak zvládneme
R: Neboj, vrátím se vám v pořádku s titulem
Já: No to doufám jinak by si tam jel úplně zbytečně! 😂😘
R: Hej!
Já: No...
R: Byla i jsi pro mě to nejdůležitější v mém životě a tom se nikdy nic nezmění! Jsi můj život, celý můj svět, největší láska, spolu s maličkou tvoříte můj vesmír a já jsem s váma tady šťastný, slibuju, že vám už nikdy neodjedu... Vím, že to říkám pořád, ale hrozně moc tě miluju a každá hádka je pro mě hrozným utrpením
Já: Řekl jsi to moc hezky, líp bych to neřekla
Taky tě noc miluju a děkuju, že jsi vždycky stál při mě
Taky tě tak moc miluju... A nikdy bych neřekla, že tohle budu opakovat každý den po 4 letech vztahu
R: To já taky ne... Lásko!
Políbili jsme se.
Dlouze, procítěně jako vždycky.
Zaplavil mě najednou příliv hormonů štěstí a bezdůvodně se mi koutky roztáhly.
Já: Měli bychom jít spát...
R: Máš pravdu
Naposledy jsem se políbili a odešli jsme do ložnice.
Lehla jsem si do obětí a drželi jsme se za ruce.
R: Dobrou noc
Políbil mě do vlasů
Já: Dobrou
Pohladila jsem mu ruku. Naposledy jsem mu pohlédla do krásných očí a jemně spojila naše rty. Lehla jsem si zpět a oba jsem usnuli.
Další díl: 1hodina jako 1 den