Z(A)TRACENÁ DUŠE

I. (1. díl)

"Davide, Jirka vzkazuje, aby ses u něj zastavil, až budete na sále hotovi."

"Jo a co mi chce? Má pro mne snad zájezd k moři?"

"To nevím, jestli zrovna k moři, ale naléhavý to asi bude. Tvářil se dost důležitě."

"No tak jo, dík. Já se u něj pak stavím, když po mne tak touží," řekl, mírně se na ni pousmál a rozpačitě zastrčil ruce do kapes. Věděl moc dobře, že jej teď bude sledovat tak dlouho, dokud nezajde za roh. Možná se ještě může otočit, znovu se na ni podívat a usmát se. Dát jí najevo, jak moc je rád, že se k němu i po tom včerejšku dokáže chovat mile, zatímco on si zase jednou neviděl do pusy.

"Mery, no tak, co tu stojíš jako solnej sloup?" rýpla si Lucie. "Anebo že by ...? Jóóó? No tak to máš teda, holka, božskou trpělivost. Já být tebou, tak ho ráno ani nepozdravím. Dobrej to on fakt je, ale jinak dokonalej sociální negramot."

"To jo," posteskla si a rychle zvedla telefon, aby se snad Lucie nechtěla o Davidovi bavit dál.

"Tak co jste si pro nás připravil dneska, herr Hofbauer?" zeptal se anesteziolog a začal listovat operačním plánem.

"Budeme drátovat nožičky jak vidím, no to bude zábavička. Doufám, že od vás zase všichni dostaneme sprdunk, ať náhodou nevyjdeme ze cviku."

David na jeho poznámku nijak nezareagoval. Za normálních okolností by toho skřeta Žáka uzemnil, ale teď se snažil soustředit síly na plánovaný zákrok. I když se mu do mysli stále vtíraly myšlenky na Mery a na to, co mu právě před chvílí řekla, rozhodl se nebrat si je s sebou na sál. Nejdůležitější je teď pacient a to, aby i po autonehodě znovu chodil.

"Posaď se Davide," řekl Jiří a nabídl mu židli.

"O joj, vypadáš dneska nějak vážně. Zase nějaký stížnosti?"

"Dáš si kafe?"

"Ne, nedám si kafe. Mery říkala, že se mnou chceš mluvit. Tak jsem tady."

"To je pravda, Davide."

"No tak ven s tím, nestyď se, vždyť víš, že já to snesu. Tak kdo? Žák? Nývlt? Nebo snad Zuzana?"

"Nikdo si nestěžoval."

"Jo aha. I stal se zázrak. Hofbauer dneska nemá černej puntík. Vyvěšme vlajky ... Tak proč mne teda chceš?"

Jiří se na Davida dlouze zahleděl. Ten lehce znejistěl.

"Otec? Jo? No tak to řekni. Co si zase vymyslel, aby mi mohl zkomplikovat život?"

"Davide, nejde o žádné stížnosti od kolegů anebo pacientů, ani o tvého otce. Jde o tebe."

"Co jako? Začínáš mne děsit."

Nejistota v něm teď začala hlodat ještě víc. Rozbušilo se mu srdce a až v tu chvíli odtušil, kam se bude tato debata ubírat dál.

"Ne, ne, ne a ne!"

"Počkej, vždyť ani nevíš, co ti chci."

"To přesně nevím, ale vidím tě a tuším a jasně říkám, že moje odpověď je ne a nehodlám na tom nic měnit!"

"Nerozčiluj se, prosím tě."

"Ale já se nerozčiluju. Tahleta diskuse je jasná, jsme na konečný. Moje stanovisko znáš," řekl a vstal.

"Tak sakra počkej přece! Ještě jsem neřekl ani půl slova a ty už bereš do zaječích."

"Sděl mi teda, co máš na srdci, ať si můžeš udělat fajfku ve výkazu a já pak zase půjdu."

Protočil oči v sloup a posadil se zpátky na židli.

"Zítra odpoledne se tady v Rubavě bude stavovat můj bývalý kolega. Je teď přednostou v léčebně v Kroměříži. Máme tu pro ně pacientku, tak si ji přijede převzít a ..."

"Od kdy si přednostové jezdí pro pacienty?" skočil mu do řeči David.

"... a při té příležitosti bych byl rád, kdyby ses s ním setkal."

"Jo tak takhle. Už tomu rozumím. Takže co pro mne máš tentokrát? Léky šestý anebo sedmý generace? Jirko, ja vím moc dobře, co trhu je a furt je to jedno a to samý svinstvo. Nic z toho polykat nebudu. Fakt ne!"

"To je právě to. Mluvil jsem s ním všeobecně o tvé situaci a on se domnívá, že by pro tebe měl možné řešení bez farmak."

"Co jako? Elektrošoky? Ne, ne, ne. Nenechci! Copak ty si nepamatuješ jak mě táta nechal na vysoký na tři měsíce zavřít do Bohnic? Uzavřený oddělení? Jídlo na příděl, sedni, lehni, podej pac? Tři! Tři série a nezměnilo se vůbec ale vůbec nic! Jen jsem přišel o semestr ve škole a doteď z toho mám omlácený zuby. Výsledek veškerej žádnej. Nula nula prd. Tohle už nikdy. Nikdy! Rozumíš!?!"

"Počkej přece Davide!"

Davidovo rozčílení nabralo nepříjemný směr a Jiří měl teď jen malou šanci na to, že jej ještě uklidní.

"To bylo před patnácti lety. ECT se od té doby taky vyvinula směrem k lepšímu a profesor Hauzer se na ni v Kromeříži specializuje. Věř mi, že kdybych nevěřil tomu, že je to pro tebe šance, ani bych se nezmiňoval."

"Jasně, můj otec si taky myslí že léky jsou pro mě šance."

"Ale tvého tátu teď nech být, toho sem nemotej."

"Takže chceš říct, že jsi to s ním nekonzultoval?"

"Ne, nekonzultoval. Je to mezi tebou a mnou. Vidím, že v poslední době jsi na tom hůř než v časech, kdy jsi do Rubavy nastoupil. Nechal jsem si na osobním vyjet přehled dnů tvé nemocenské za posledních osm měsíců a pozoruji tam patřičný nárůst. O tom ale nejspíš víš sám, že?"

"No to jo. Ale na hodiny jsem to všechno nadělal. V tom přece není problém?"

"Ale Davide, tady nejde o hodiny. Tady jde přece o tebe a to, jak ti je. A já, když teď vidím možnost, jak by se ti dalo pomoct a tu situaci alespoň trochu stabilizovat, aby ses nepropadl ještě dál... No prostě mi to nedalo a byl bych rád, kdyby sis zítra s Petrem promluvil o možnostech, které tu jsou. Nutit tě nechci a ani nebudu. Je to jen nabídka."

David si podepřel čelo dlaní a přivřel oči.

"Co je? Není ti dobře?"

"Ale jo, dobrý. Nic mi není."

"Mohu mu přeposlat tvůj chorobopis, aby se důkladněji seznámil s tvou přesnou diagnózou?"

David se nepřítomně zahleděl do rohu pracovny a rozhodil rukama.

"No tak pro mne za mne mu ho dej. Vždyť je to jedno!"

V té chvíli ze ozvalo zaklepáni na dveře a do místnosti nakoukla Mirka.

"Promiňte, že ruším. Doktor Hofbauer je potřeba na příjmu."

"Vždyť už jde. Jsme zrovna hotovi, viď Davide?" řekl Jiří a napřáhl k němu ruku.

David se mu dlouze zahleděl do očí a nabízenou pravicí nakonec přece jenom potřásl.

Jiří se posadil zpět do křesla a složil hlavu do dlaní. Tak rád by Davidovi pomohl, vždyť je skoro jako jeho druhý syn. Jen holt dost paličák - po Karlovi. Vytáhl ze zásuvky Davidovu dokumentaci a s povzdechem ji začal scanovat pro přítele Hauzera.

"Romane, máš už dneska po práci nějakej program?" zeptal se David v naději, že večer nebude muset trávit sám. Nechtěl přemýšlet o zítřku a o tom, co ho čeká. Už teď to bolelo víc, než by chtěl.

"Mno, ani ne. Chceš jít na pivo?"

"Jo, to by bylo fajn."

"Mám se ptat proč?"

"Ne, raději ne."

"Tak fajn, já se néptam. Tu casa o la mía?"