Z(A)TRACENÁ DUŠE

XCI. (91. díl)

„Je dusno, fakt bude bouřka."
„Jo, asi jo," potvrdil její domněnku a nesměle se natáhl pro její ruku. Nevěděl, zda se na něj nezlobí za tu zahradu. I když říkala, že jej chápe, stejně si myslí, že ji opět neskutečně zklamal. Táhne se sem kvůli němu lán světa, a on ji pak typicky po svém pošle do háje ... Naštěstí jeho tichou výzvu akceptovala a své prsty propletla s těmi jeho.
„Kam půjdeme, Davi?"
„Nevim, neznám to tady. Ale když se vrátíme kus po silnici, je tam řeka."
„Chceš k vodě?"
„Asi i jo."
„Tak fajn." Držela se Davidovy ruky a přes jeho prsty k ní začalo konečně pronikat trochu tepla. Usoudila, že už mu je líp.
„Jsem rád, že's přijela," řekl a objal ji.
„Chyběl jsi mi Davi," odpověděla a dál vše nechávala na něm. Pustil ji a pokračoval v chůzi. K té řece je to mnohem dále, než se mu původně zdálo. Ale už to nemůže být daleko.
„Tohle má být ta řeka?" zeptala se.
„Jo," odpověděl a hleděl, jak se dostat co nejblíže k vodě.
„Je nějaká bahnitá."
„Nelíbí se ti?" znejistěl. „Jestli se ti tu nelíbí, tak půjdeme někam jinam."
„To je dobrý, Davi. Když nebudeš chtít, abych se v tý špíně koupala, tak mi to nevadí."
Sešlapal vysokou trávu a sundal si vestu. Mery si nemohla nevšimnout, že jeho paži opět zbarvuje několik nevzhledných modřin.
„Bolí Davi?" zeptala se.
„Co?"
„Tady to," řekla a ukázala na podlitiny.
Zatřásl hlavou a svršek položil do trávy.
„Pojď, posaď se," vyzval ji.
Učí se rychle, pomyslela si.
Seděli na břehu řeky a pozorovali její klidnou hladinu. Uvědomila si, že je to už poněkolikáté, co ji dovedl k vodě. Asi mu pohled na ni dělá dobře. V dáli zahřmělo.

„Davi, jak ti je?" zeptala se po dlouhé chvíli oboustranného mlčení.
Ach, už zase? Bude se ptát ještě ona?
„Pojďme se teď o tom, prosím, nebavit," požádal ji.
„Já jen ..."
„To je dobrý Mery, pojď," řekl a položil ji do trávy. Sklonil se nad ní a díval se jí zhluboka do očí. Nevěděla, co za jeho pohledem hledat a hlavně nacházet. Chce snad tady a teď? Neměla ten pocit. Přišlo jí, jako kdyby v jejích očích po něčem pátral. Jen nevěděla, po čem. Znenadání ji zase pustil a lehl si vedle ní. Otočila se k němu a pozorovala jeho tvář. Všiml si, že se na něj dívá a přetočil se k ní. Jejich pohledy se opět setkaly. Bez hnutí se dívali jeden druhému do očí. Nabyla dojmu, že se u ní snaží najít jistotu a klid a obojí se mu snažila nabídnout. Výraz tváře nezměnila ani ve chvíli, kdy se mu oči zalily slzami. Jen k němu natáhla ruku a čekala, zda ji přijme. Snažila se představit, na co asi myslí, ale nedokázala to identifikovat. Možná nemyslí na nic. Možná jen je. Možná si jen dovoluje být. Dovoluje si být takovým, jakým je. Takovým, jakým se cítí být. V dáli opět zahřmělo.

„Davi?" zašeptala.
Otevřel oči.
„Jsi unavenej?"
„Co?"
„Mám dojem, že trochu usínáš."
„Jo, promiň," řekl a posadil se.
Zůstala ležet v naději, že se k ní vrátí.
„Měl's těžkej den?" zeptala se.
„Hrozně."
„Co jsi dělal?"
„Chceš to fakt vědět?"
„Jo, povídej."
„No tak jo. Ráno první udržovací ECT a hnusnej thiopental, ze kterýho mi je blbě ještě teď. Sotva jsem se byl schopnej postavit na nohy, naložil mě Hauzer do auta a odvez mě do Olomouce na fMRI. Tam mi nakrájeli mozek na plátečky a udělali z toho pro pana profesora úžasný leporelo. Když sme se vrátili, šel sem do knihovny, jako že se trochu odreaguju, ale nějak se nepovedlo. Místo toho jsem skončil ve spárech terapeutky, co se ze mě snažila vydolovat, proč se u nás doma vylejvala omáčka a já měl mokrý kalhoty. Pak přišel Jirka a ..."
„Jaká omáčka? Jaký kalhoty?" nedokázala si spojit souvislosti.
„To máš jedno," mávl rukou.
„U vás doma se vylejvala omáčka?"
„To neřeš prosím tě!" Detaily jí opravdu sdělovat nechce. Vlastně si měl celou tuhle část raději nechat pro sebe.
„Takže toho dneska na tebe bylo moc, viď?"
„Jo, to teda bylo. Jenomže ono je toho každej den moc. Ždímaj' mě jako citrón."
„Tak pojď, vrátíme se a půjdeme si lehnout, ať si odpočineš. Stejně začne za chvíli pršet."
„Mery ne, já bych chtěl být tady. Tam je to takový ... já nevim ..."
„Jasně, já to chápu. Potřebuješ ..."
„Tohleto potřebuju, přesně tohleto!" nenechal ji dokončit větu a ukázal po okolí.
„Víš co?" posadila se. „Pojď," vyzvala jej a naznačila mu, aby jí položil hlavu do klína.
Na dlouhou chvíli zaváhal, dokonce měla pocit, že zprvu zahlédla i nesouhlasné gesto.
„Jen pojď, neboj."
Opřel se o lokty a opatrně tak učinil. Trpělivě čekala, až se uvolní. O ty lokty se nemůže vydržet opírat donekonečna. Nemůže to být ani trochu pohodlné. Po nějaké chvíli skutečně povolil a jeho hlava ztěžkla. Přehodil paži přes její bok a zašátral po její ruce. Netrvalo dlouho a i jeho dech se ustálil. Dokonce i tu ruku pustil. Usnul. Neprobudilo jej ani stále se přibližující hřmění.

Užívala si každé vteřiny jeho klidného spánku. Hladila jej po vlasech a věděla, že i když teď spí, její přítomnost vnímá. Dokonce by řekla, že se chvílemi i usmívá. Třeba se mu něco hezkého zdá? Jen to počasí by se mohlo umoudřit. Za chvíli začnou padat první kapky a v dešti tu sedět nemohou.
Nyní zahřmělo o poznání blíž. Prudce otevřel oči.
„Davi, budeme se muset vrátit, bude pršet."
„Jo," řekl a posadil se.
„Spal sem?"
„Spal, Davi."
„Fakt?" zeptal se, jako kdyby tomu nevěřil. „Promiň," omluvil se vzápětí.
Jede sem kvůli němu přes celou republiku a on si vytuhne. No to je teda borec!
„Davi, já vím, že jsi unavenej a potřebuješ odpočívat."
Místo odpovědi si ji přitáhl k polibku a pak ji opět položil do trávy. Čert vem všechny ty lidi, kteří se mu neustále snaží připomínat temnou minulost a ptají se jej na to, jak mu je. Čert vem i tu elektriku, která mu dnes opět procházela hlavou. Čert vem i to magnetický pole z Olomouce, který mu nakrájelo mozek na plátky. A čert vem i toho Honzu, kterej teď sedí někde v ústavní zahradě nad časopisem Formule 1 a celej upachtěnej si představuje to, co on má teď v reále.
„Co je Davi?" zarazila se.
„Nic," usmál se a pokračoval, v čem začal.
Opět si nedokázala vysvětlit, kde se v něm najednou vzala ta protichůdnost. Ještě před hodinou se jí div nebál dotknout a teď cítí jeho jazyk ve svých ústech a ruku pod blůzou. Pokud jej nezarazí, nejspíš půjde ještě dál. A chce to utínat? Ne, nechce.
„Mery?" zašeptal jí do ucha. „Měli bysme jít. Za chvíli začne cedit."
„Jo Davi, půjdeme," odsouhlasila jeho návrh, i když by daleko raději slyšela něco úplně jiného.

„Jako myši," okomentoval jejich návrat Jiří.
Po cestě zpět je přepadla nejenom bouřka, ale i průtrž mračen. Byli promáčení na kost. Mery se třásla zimou, David si vyléval vodu z bot.
„Běžte rychle pod horkou sprchu, abyste se trochu zahřáli a nenastydli. A začněte tady slivovičkou. Tak se vám krev v těle rozproudí rychleji."
„Květo, David už ne!" upozornil ji Hauzer.
A jo vlastně. Překročením tohoto prahu se z něj opět stává pacient. Jak by jen mohl zapomenout? Jak by mu to jen nemohlo být nepřipomenuto? Jen ať to ví, ať si je toho vědom, kdyby si snad náhodou nechtěl vzpomenout sám ...
Mery jej pohladila po paži a shovívavě se na něj pousmála.
Ať se tak nekouká! Ať se na něj proboha živýho tak nekouká! Nepotřebuje, aby jej někdo litoval! Nepotřebuje něčí soucit! A už vůbec ne ten její. Copak nechápe, že ona je ta jediná, kdo v něm dokáže probudit pocit, že mu ještě zůstalo něco z bytí člověkem?
„Davi pojď, půjdeme do tý sprchy," drkla do něj. Přišlo jí, že přestal vnímat svět. Stojí tu jak solný sloup a jeho tvář postrádá sebemenší náznak přítomnosti.
„Ručníky máte připraveny v pokoji."
„Díky Květo," řekla a popostrčila Davida do chodby.

Stoupal po schodech a opět se jej začala zmocňovat úzkost. Hauzerův dům. Jeho teritorium. Teritorium, ve kterém nad ním má dvakrát navrch.
„Davi, je ti dobře?" zeptala se.
„V pohodě, jen mi je trochu zima," zalhal.
„Tak jdi jako první. Já počkám."
„Ne, jdi nejdřív ty, ať nenastydneš. Vy ženský jste na to citlivý. Klidně počkám."
„Podívej, ta sprcha je dost velká na to, abychom se pod ní vešli oba. Chceš?"
Zaváhal. Nevěděl. Obával se, že Mery by to mohla vidět jako začátek něčeho, co vedle jiných věcí obvykle končí i vysokou tepovou frekvencí. Už na tom srázu u řeky o navýšení srdečního rytmu velice stála a pravděpodobně, na rozdíl od něj, po něm touží i nadále.
„Jjjá nevim."
„Tak jo, buřti, půjdu první. Tady spíme, sem si dej věci."
„Jo."
„Hned jsem u tebe."

Opřel se o parapet a pozoroval odcházející bouřku. Oblohu ještě sem tam proťalo ostré světlo elektrického výboje, ale hřmění se vzdalovalo. Z chodby k němu doléhal zvuk puštěné sprchy mísící se se smíchem ovíněné společnosti zezdola. Nemyslel ani na Mery, ani na Jiřího s Hauzerem a jeho pohostinnou ženu Květu. S každým dalším zábleskem na nebi přemýšlel o své hlavě.
Výboje křižují nebe úplně stejně jako ECT protíná jeho mozek a zbytek těla. Do prdele! A další! A další! A další! Kolikrát už dopustil, aby elektřina rozčísla jeho systém zrovna tak, jako tyhle blesky roztínají jihomoravskou oblohu? A k čemu to vede? Co se zlepšilo? Nic! Byl tak ponořen do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že se Mery vrátila ze sprchy. Oděna pouze do osušky se mlčky postavila vedle něj. Její přítomnost zaznamenal až ve chvíli, kdy mu položila ruku kolem pasu.
„Máš volno, Davi," řekla a pohladila jej po zádech.
„Jo," hlesl a rychle odvrátil hlavu. Nemusí vidět, že už zase neudržel své city pod kontrolou. Jestli je ECT k něčemu dobrá, tak snad jedině k tomu, že se pak i z emočně plochýho autistickýho chlapa stane uslzená hysterka.