Z(A)TRACENÁ DUŠE

XCII. (92. díl)

„Davide?" zastavil jej na chodbě Jiří, „Můžeš na moment?"
„Jo," odpověděl a zastavil své kroky. Přemýšlel, co mu touží sdělit. Řešili teď celý večer jeho? Bavili se o tom, co s ním bude dál? Pitvali se nad tím vínem jako dva odborníci přes duše zrovna v té jeho? Chce to vůbec vědět? Vlastně raději ani ne. Kriste pane na nebi! ... On, kterého nikdy nezajímalo, co si o něm myslí druzí, teď k tomu všemu ještě začne být paranoidní? On? Copak těch diagnóz má takhle málo? Ale je to dobrý. Ještě to pobírá a dokáže relativovat. Paranoikovi jeho přesvědčení nevezmete. On si ale myšlenku na to, že ti dva celý večer řeší jeho, rád nechá vzít.
„Davide, posloucháš mě vůbec?"
„Co? Jo? Ne? Promiň."
„Chtěl jsem se ti omluvit."
„Omluvit? A za co?"
„Za Viktora."
Viktora? Proč sem teď tahá Žáka?
„Měl jsi pravdu s tím, že pije a zneužívá léky."
„Aha." No vida. Kdo by to řekl?
„Půjde se léčit?"
„Ano, souhlasil s tím a už nastoupil."
„To je dobře."
„Mrzí mě, že jsem tě neposlouchal a zašlo to takhle daleko."
„Ohrozil pacienta?"
„Ne, to ne. Jen ... prostě jsem to asi nechtěl vidět. Jsem špatným primářem. Možná je čas začít pomýšlet na důchod."
„Ale Jirko!"
„Davide, vidím to jako svoje profesní selhání. Já jsem měl být ten, kdo jako první vidí, že s Viktorem není všechno v pořádku. Měl jsem mu po ztrátě Jitky nabídnout větší podporu a všímat si toho, jak mu je."
„Ale tak zase's s ním nebyl na sále každej den. Navíc jel jednu noční za druhou ..."
„Nějak se s tím poperu. Tobě jsem se chtěl hlavně omluvit."
„Tak jo, tak dobrý."
„A teď maž pod tu teplou vodu. Jsi jako potápka."

„Spíš?" zeptal se, když se vrátil zpátky do pokoje a našel Mery pod dekou.
„Ne, Davi, čekám na tebe."
Usmál se a rozprostřel své mokré svršky po topení a židli.
„Jirka říkal, že se Žák šel léčit."
„Jo, vím o tom."
„Docela frajer. Nikdy bych to do něj neřek'."
„Davi, co teď neřešit Žáka? Radši pojď ke mně."
„Jo, no, promiň," omlouval se a začal přemýšlet, ze které strany si přilehne.
Mery znejistěla.
„Děje se něco?"
„Ne, proč?"
Dobře, nechá to na něm. Přetočila se na záda a čekala, co bude dělat. Ještě stále stál nerozhodně vedle postele a díval se na ni.
„Davi, tak pojď."
„Jo, no. Promiň," omlouval se za svou zdrženlivost.
Nadzvedl cíp deky a udělal, co si přála.
„Chceš se dívat na televizi?" zeptala se v naději, že nějak prolomí onu snad až nepříjemnou atmosféru. Davide, Davide, Davide ...
„Televizi?" zeptal se, jako kdyby to slovo ještě nikdy neslyšel.
„Třeba dávaj' nějakej film."
„Třeba," zkonstatoval a vlastně byl rád, že se nějak zhostila nastalé situace. Cítí se trapně. Nevyzná se sám v sobě. Má ji tady a má ji teď. Všechno to, po čem po nocích a někdy i přes den touží. A místo toho, aby si té chvíle užíval, tu leží jak kus prkna, jehož systém je paralyzován do poslední třísky. Proč? Proč se to děje právě teď? Je to tím, že je v Hauzerově domě? V jeho posteli pro hosty? Vždyť přece tam venku mu to docela šlo. Tam byl v pohodě. Tak proč to nedává tady?
„Co se ti vlastně líbí za filmy?" optala se, když brouzdala kanály.
Nevěděl, co má odpovědět. Filmy jej nezajímají. Nechápe, proč se někdo chce dívat na věci, které nejsou opravdové. Nerozumí tomu, proč lidi chtějí na obrazovce toho zabijáka mozkových buněk pozorovat jiné lidi, kteří se tváří, že jsou něco, co nejsou, lidi, co předstírají, že něco prožívají a přitom to vůbec neprožívají. Nikdy tuhle rovnici nepochopil. Bylo v ní pro něj příliš mnoho neznámých. Ani divadlo neměl rád. Když už se někdy k nějakému nechal přemluvit, odcházel zmaten. Je to prostě něco, co jej absolutně míjí. Něco, co nedokáže pobrat. Proč chtějí lidé vidět něco, co ve skutečnosti vůbec neexistuje? Proč je zajímají pocity postav, které nejsou opravdové? Ani ty postavy a ani ty pocity. Co to má v sobě za logiku? Svět je dost už komplikovaný sám o sobě, tak proč do něj ještě zatahovat něco, co není pravda?
„Komedie? Detektivky?" snažila se mu pomoct.
„Nevim."
„Ty nemáš rád filmy?"
„Vlastně ani ne."
„Tak na co se v televizi koukáš? Televizi přece doma máš?"
„Občas na zprávy. Discovery science a Discovery history, to jsou jakž takž ucházející kanály, ale taky ne všechno na nich je zajímavý."
„Aha, to tu Hauzerovi asi nemají."
„Ne, ty jsou jen na kabelu nebo přes net. Měl jsem je v Praze, doma v Rubavě mám jen čtyři český programy. Stejně se na tu buchsu nikdy nedívám."
„Řekl jsi doma v Rubavě?"
„Jo. Něco divnýho na tom?"
„Takže už vidíš Rubavu jako svůj domov?"
„Aha. Tak asi jo, když to říkám."
„To znamená ... to znamená, že už nechceš nazpátek do Prahy?"
„Mery," řekl, aby její dotaz na Prahu nějak zamluvil, „já chci teď hlavně pryč z tohohle města. Potřebuju se zase postavit na nohy."
„Já vím Davi. Hauzer říkal, že jakmile to bude jen trochu možný, tak tě pustí."
„Jo, jasně. Až on rozhodne ..."
„Davi," řekla a naklonila se k němu.
„Ne, nic neříkej prosím tě," požádal ji a přitiskl se k ní.
„Tak já tu televizi zase vypnu, jo?" řekla a bez čekání na odpověď zmáčkla tlačítko na ovladači. Pokoj upadl do tmy.
Ležel přivinut k jejímu tělu a poslouchal pravidelný tlukot jejího srdce. Cítil ve vlasech její ruku a toho příjemného pocitu si užíval. Zrovna tak jako před chvílí tam o kus dál u té řeky. Najednou její blízkost opět potřeboval a dokázal se jí užít. Nadzvedl hlavu a poslepu našel její rty. Byly měkké a vlhké. Čekaly jenom na něj.
„Miláčku," zašeptal jí do ucha, když na stehně ucítil ruku hledající cestu k rozkroku, „tam se to dneska nepovede, jsem strašně unavenej."
„Ani to nechceš zkusit?"
„Kdyby se mu chtělo, tak už je dávno ..., ale on dneska prostě nechce."
„A chce David?" zeptala se.
„David ten by chtěl. Ten by chtěl moc."
„Tak jo Davi, tak to aspoň zkusíme, jo?" řekla a sehnula hlavu.
Pocítil její ruku a rty. Snažil se uvolnit a myslet na věci, jež jej vždycky vzrušovaly. Vidět před sebou zhmotnění všech svých představ. Těch představ, na které dokáže myslet jenom on. Představ, jež by nedokázal ztvárnit ani ten nejlepší herec, ačkoliv s realitou také nemají vůbec nic společného a jsou také jenom jako ...
„Mery, ono se to fakt nepovede, promiň, promiň," omlouval se a přitáhl si její hlavu zpět ke svým rtům. Ač se snažil sebevíc, dneska jej jeho kamarád opět nechal ve štychu. Ale čekal to od něj. Už u té vody mu dal jasně najevo, že s ním dnes nic nebude. Není zklamaný. Spíš je mu trapně. Tolik se snažila.
„Pojď," řekl a začal ji znovu líbat. Když se nepovedlo jemu, tak ať se zadaří alespoň jí. Ona, na rozdíl od něj, problém se svým druhým egem nemá.

Ležela nehnutě vedle Davida, který již notnou dobu pravidelně oddechoval. Usnul rychle. Byl opravdu vyčerpaný. Ach, byla by tak ráda, kdyby teď to samé mohla říct o sobě. Vyčerpaná je taky, ale usnout - to ani náhodou. Je toho na ni moc. Ráno Viktor ... Nechala se vysadit ve městě a počkala na Jiřího v kavárně. Nedokázala by překročit bránu areálu s tím, že by se věnovala jemu, zatímco by věděla, že někde o pár pavilónu dál je David, který o ní vůbec neví. Navíc ... Viktor už to teď musí zvládnout sám. Nemůže si na ni dělat naděje. A ona mu je nemůže dávat, pokud jej nechce definitivně zničit. I kdyby se mezi ní a Davidem stalo cokoliv, k Viktorovi už by se nikdy vrátit nedokázala. I když on by jí mohl nabídnout to, co ona sama nikdy mít nemůže a po čem její srdce bezbřeze touží. Přetočila se na bok. Její oči si na přítmí pokoje již dávno zvykly a byla schopna rozpoznat obrysy věcí. I obrysy Davidovy tváře. Jaké to bude, až mu jednou řekne, že nemůže mít děti? Přijme to? Viktor to vyřešil tím, že začal pít a nakonec si za ni našel náhradu. Jak to vyřeší David? Jak se s tím popere on? Taky začne pít? Taky si za ni najde náhradu? Ženu, která mu to dítě bude schopna dát? A chce on mít vůbec děti? Jeho nemoc je přece dědičná. Velký vliv na ni má i prostředí a Davidovi se do ruky jeho dopadem dostalo hned několik černých Petrů, ale ten prvopočátek, ten je přece v genetice. A to on určitě ví. Chce riskovat, že jeho potomek bude bojovat se stejnými problémy jako on? Jaká je vůbec pravděpodobnost přenosu? I když – má vůbec smysl to hledat? Ona mu stejně dítě nikdy nedá, tak proč tu řešit takové věci? Jen by mu to měla co nejdříve nějak opatrně sdělit. Teď ale potřebuje spát. Hlavně spát. Bez stilnoxu se to však dnes nepovede. Nemá šanci. Na to, aby dnes usnula bez pomoci chemie, je přespříliš rozrušena. Jirkovo moudro o snazším usínání po dosažení orgasmu taky může zařadit na seznam městských, pardon psychiatrických, legend. David ji dnes v noci k vyvrcholení přivedl hned několikrát, ale usnout se jí stejně nedaří. Jsou dvě hodiny ráno a ona má den. Zalovila poslepu v toaletní tašce po platíčku tabletek a vydala se do koupelny.

Stála před zrcadlem a pozorovala svou tvář. Jak mu to jen sdělí? Jednou, ne teď. Teď mu to říkat nemůže. Ale jednou bude muset. Bude mu muset říct, že pokud s ní chce zůstat, nikdy se nestane otcem. Opřela se o umyvadlo a sledovala, jak jí do očí vstupují slzy.
„Mery, proč nespíš?"
V zrcadle zahlédla rozespalého Davida.
Otočila se k němu a dříve než si něčeho stačil všimnout, se k němu přitiskla.
„Nemůžeš spát?" zeptal se.
„Ne Davi."
„Tak jo, tak dobrý. Vrať se do postele, já za tebou hned přijdu. Jen tady odešlu jedno rekomando a hned jsem u tebe."

„Víš proč nespíš?"
„Jsem přetažená."
„Vůbec si nespala anebo ses probudila a nemůžeš znovu zabrat?"
„Nepodařilo se mi usnout. Ale teď už to bude dobrý, teď už se to určitě podaří. Konečně začínám být unavená."
„Máš tu nějaký tělový mlíko nebo olej?"
„Na co teď potřebuješ tohle, Davi?"
„Tak máš nebo nemáš?"
„Mám tu mlíko."
„Fajn, kde?"
„V toaletní tašce ho mám," odpověděla a natahovala se pro něj.
„Zkusím ti trochu pomoct. Mělo by to zabrat. Svlíkni se a lehni si na břicho."
„Myslíš masáž?"
„Jo."
„Davi, jsi taky unavenej. Já už usnu, už to nechej být."
„Prď na mě. Já mám zejtra celej den volno a pozejtří taky a popozejtří taky a popopozejří taky. Já si můžu spát doaleluja. Ty se vracíš do Rubavy a jdeš na odpolední a noční. Ty teď potřebuješ spát daleko víc než já."
Pochopila, že neustoupí. Svlékla si noční košili a položila se na postel.
„Snaž se pravidelně dejchat a když přitlačím, vydechni. Budu se na tebe snažit napasovat, tak nereaguj na mě, já se spíš budu snažit reagovat na tebe. Jen na to vydechnutí se ze začátku soustřeď víc, jo?"
„Dobře Davi."
Na ramenou pocítila jeho teplé ruce. Určitě si je zahřál. Většinou bývají daleko daleko studenější.
„Kdybych někde tlačil moc, tak řekni, jo?"
„Dobře Davi."
„Jo, takhle vydechuj. Přesně takhle. A už nemluv a soustřeď se jenom na to, co se děje s tvým tělem."
Cítila jeho ruce, jež jemně masírovaly její záda, ramena a krk. Cítila, jak se uvolňuje. Teď si vzal do ruky její chodilo a začal na něm mačkat reflexní body. Od kdy kardiochirurg praktikuje alternativní medicínu?, pomyslela si.
„Soustřeď se jenom na to, co cítíš a dobře vydechuj. Ostatní neřeš," řekl, jako kdyby četl její myšlenky.
„Jen se potřebuješ uvolnit, pak usneš."