Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXI. (61. díl)

„Davi," řekla a přiotevřela si dveře loktem, „tady ti Bíba posílá nový ... Davide! Davide! To ne!" vykřikla. Na stole ležela její kosmetická taštička a všude kolem byl poházen její obsah. Netrvalo ani zlomek vteřiny a věděla, kolik uhodilo.

Nadskočil leknutím a přitiskl se ke skříni.

„Co to máš v ruce?"

„Nic," zalhal bledý jako stěna a udělal ještě jeden krok zpět.

„Davi, Davi teče ti krev. Pojď, já tě ošetřím," snažila se hovořit jak jen nejklidněji dovedla.

Podíval se na svou paži. Opravdu. Na zemi jedna po druhé přistávaly kapky krve.

„Davi pojď. Já se ti na to podívám. Ale nejdřív mi dej to, co máš v ruce, jo?" snažila se jej přimět k interakci.

Tenhle plán trochu nevyšel. Dost nevyšel. Vlastně vůbec nevyšel. Nůžky z manikúry byly bylo to jediné, co v okolí dokázal narychlo najít. Jenomže nepočítal s tím, že se Mery vrátí tak brzy. Anebo snad zapomněl na čas? Ať tak či onak, přistihla jej. Co bude dál, to netuší. A vlastně je mu to úplně jedno. On už svého dosáhl. Jen to tentokrát možná trochu přehnal. Ale co mu zbývalo, když ty nůžky byly to jediné, co se mu naskytlo?

„Pojď, tady se posaď. Už to bude dobrý," snažila se jej uklidnit, ale sama se čím dál tím víc třásla. Jak mohla být tak hloupá, aby jej v takové situaci nechala samotného?

„Ukaž. No, pojď. Neboj Davi. Jenom mi to ukaž," říkala a přetahovala mu opatrně tričko přes hlavu.

Nepřítomně hleděl před sebe a na její slova ani doteky vůbec nereagoval. Jedinou známkou toho, že žije, byl jeho mělký dech.

„Davi, to je na šití. Je to moc hluboký. Když se to nezašije, zůstanou ti ošklivý jizvy. Jsi celej dotrhanej."

Dál hleděl před sebe. Měla pocit, že ji vůbec nevnímá.

„Davi no tak, řekni něco," snažila se jej přimět ke komunikaci.

„Mery?" popotáhl a otočil se k ní, „Neneříkej to ppprosím Jirkovi."

Cítila, jak se jí podlomila kolena. Tak ráda by mu jeho přání splnila. Zvlášť když teď vidí ty jeho zoufalé oči, které se u ní snaží najít alespoň malý kousek pochopení.

„Davi, já nevím jak. Tohle je fakt na šití. To nemůžu jen tak přelepit náplastí a nechat být."

„Můžeš," oponoval.

„Davi, to nejde. Pořád to teče. Máš to opravdu hluboký."

„Já chtěl jen trochu," přiznal a znovu popotáhl. Zpozorněla. V hlavě jí okamžitě začala naskakovat moudra načtená z knížek. Dál provizorně sušila Davidovy rány jeho vlastním tričkem, ale při tom se jí nenápadně podařilo zapnout kameru mobilního telefonu.

„Davi, proč sis to udělal?"

Mlčel.

„Bolí to?"

„Ne," hlesl.

„Co cítíš? Necítíš tu bolest?"

„Ne. Já ... já ti ale nechtěl ublížit!"

„Ublížil sis kvůli mně?"

Jedinou odpovědí jí bylo Davidovo mlčení a stále nepřítomný pohled.

„Davi, mluv, neboj se. Já ti potřebuju rozumět. Potřebuju tě chápat."

„Nechtěl jsem ti ublížit," opakoval stále dokola a zdravou rukou se snažil dotknout její tváře, „věř mi to prosím tě! Já nechtěl! Nechtěl! Nechtěl!"