Z(A)TRACENÁ DUŠE

LII. (52. díl)

„Kam vyrazíme?" zeptal se Maty, když ráno viděl Davida scházet po schodech.

„Promiň, ještě jsem trochu přiblblej. Cos' říkal?"

„Kam si vyjedeme?"

„Jo tak ... Nějakej návrh?"

„Na co se cejtíš?"

„Teď hlavně na pořádný kafe."

„A vedle toho? Kolik myslíš, že můžeš dát?"

„Těžko říct, na kole jsem neseděl věky."

„Tak pade, šede?"

„Jo, to by asi šlo."

„Supiš. Dáme Tisou zadem přes Cínovec?"

„Kluci neblbněte, David je v rekonvalescenci!"

„Jen ať jedou Bíbo, však ona jim trocha pohybu neuškodí. Ani jednomu."

David se na Jiřího s povděkem podíval. Ten jen souhlasně pokýval hlavou.

„Tak jak to jde velký bratranče?" zeptal se Maty kus za polovinou cesty.

„Skvělý." Byl mu vděčný, že na něj po cestě nemluvil a nic po něm nechtěl. Mohl se tak věnovat jen svým myšlenkám a okolní krajině. Užíval si každého šlápnutí do pedálů, každého toho kousku svobody, která mu byla v posledním čase tolik odpírána.

„Je to dobrý, nechat si provát palici, co?"

„Jo, to je," přitakal.

„Kde se nadlábneme?"

„Tak až tam?"

„No já už mám teda pořádnej hlad."

„Je to jen pár kilásků. To dáš, ne?"

„Hele, a co tahleta švestka? Ty už by mohly být, ne?"

„Na Moravě už jsou zralý."

„Počkej, ty tam máš čas chodit po švestkách?"

„Neřeš."

„Tak jdeme na to?"

„Jasně."

Maty opřel kolo o kmen a vylezl do větví. David jej následoval. Každý se pohodlně usadil a dopřával si, čeho jim strom nabízel.

„Sedíme tu jak dva havrani."

„Jak dva bílí havrani."

„Jak dva bílí depkoidní havrani," řekl Maty a vyplivnul další pecku, jež se odrazila od sedla kola a dopadla do trávy.

„Jak dva bílí depkoidní havrani Maxe Mannheimera," doplnil jej David.

„Hele, myslím, že Max už dávno prdí do hlíny, ale kdyby tu s námi byl, tak by s těma švestkama přestal, protože by věděl, že by ho prohnaly. Stejně tak jako proženou nás, pokud to neutneme."

„Tak jo, končíme," řekl David a seskočil ze stromu.

„Neměl by ses ozvat tátovi, že si v cajku?"

„Ne, není třeba. Má ve svým telefonu sledování toho mýho."

„No to je teda dobrej vopruz."

„To je to nejmenší," zkonstatoval David a nasedl zpátky na kolo.

„Nepůjdeme se podívat nahoru do skal?" navrhl Maty, když se naobědvali.