Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLIII. (43. díl)

„Pane Houbauere, vstávejte, je ráno," oznámila sestra a položila na stolek vedle postele snídani.

Převalil se a přetáhl si deku přes hlavu.

„No tak, je tu nový den. V devět máte nástup na aktivitu, tak ať to nezmeškáte. Snídani v jídelně už jste propásl. Tak jsem vám ji tady přinesla."

„Na co nástup?" podivil se.

„Pan profesor vás dnes na celé ráno i odpoledne napsal na službu do kuchyně, tak si pospěšte."

„Jo, už jdu," zabručel a posadil se. Bolest v levé noze mu okamžitě připomenula jeho včerejší selhání.

Skoro na celý den do kuchyně? Klidně! Hlavně, když se ho dnes nikdo nebude na nic ptát a nic po něm chtít. Cítil se provinile a trapně. Hauzer i ... jak se jmenovala? ... vždyť je to jedno, jak se jmenovala ... byli svědky jeho dalšího pádu na dno. A tentokrát si ho oba mohli vychutnat pěkně z první řady. Úžasný divadýlko si jim včera předvedl. Až se budou rozdávat ceny Thálie, určitě bys měl šanci. Dámy a pánové, naším dalším nominovaným je za Hysterku Největší - pan David Hofbauer. To už bylo opravdu moc ten včerejší výstup. Sakra!

Najedl se, skočil pod sprchu a vydal se přiložit ruku k dílu. Hauzer je dnes v Praze, bude mít klidný den. Pěkně se tu zašije, nebude muset na nic a na nikoho myslet. Ani sám na sebe ne. Začínal se mít akorát tak dost. Během pár dnů čtyřikrát po sobě podlehl. A mít něco po ruce tam na té benzínce v Průhonicích, bylo by to pětkrát. Pětkrát během týdne a pár dnů. Rekord. Rekord, za který se dává všechno, jenom ne medaile. Ale na jednu stranu může být vlastně rád, že se mu už nevrací myšlenky na sebevraždu. Není nad to, když na tom člověk nevidí jen samá negativa, že ... Nah, neslíbil si, že o sobě dnes nebude přemýšlet? Rozděloval rohlíky ke svačině a chystal se jít škrábat mrkev. Kuchař mu jí připravil snad tunu. Ale klidně třeba dvě, jen když mu teď na nějakou dobu dovede zaměstnat mozek.

„Aha, tady vás mám. Jak vám dnes je?" ozval se hlas za jeho zády.

Otočil se a spatřil Kristýnu. Do háje! Co ta tady? Tak krásně mu ta mrkev šla. Jedna kostička jako druhá. V hlavě mu už notnou dobu nevířilo nic jiného, než kostičky mrkve. Bylo mu tak dobře. A najednou se tu zjeví ona a bude ho chtít vracet zpátky na Zem?

„Jde vám to koukám," zkonstatovala.

„Jo, mrkev dobrá," odpověděl bez zájmu o pokračování v konverzaci a krájel dál.

„Cítíte se dnes lépe?"

Povzdechl si. Tak ona si nedá pokoj?

„Mrkev dobrá," zdůraznil na znamení, že se s ní teď nemá chuť bavit o jakémkoliv jiném tématu než je kořenová zelenina.

„Přišla jsem vám říct, že vás dnes po poledním klidu očekávám na skupinové terapii."

„Beru na vědomí," odpověděl a dál bez jakéhokoliv náznaku emocí zařezával do mrkve. Teplota jeho krve však právě dosáhla bodu varu.

„Začínáme ve 14:00, ale buďte tam prosím vás tak o čtvrthodinku dřív."

„Kde to je?"

„Budova 9, dole v přízemí, dveře číslo 9.3"

„Jo. Všechno to je? Jo? Budova 9, přízemí, dveře 9.3. Těšilo mne. Na shledanou!"

Musí teď spolupracovat. Neklást odpor. Dělat všechno, co po něm chtějí. Hauzer včera nežertoval. Pokud bude spolupracovat a plnit, co po něm požadují, musí mít přece šanci, aby ho nepřekládali. Uzavřené oddělení by byl konec. Konec všem nadějím na to, že se odsud brzy dostane. Hauzer mu po včerejšku nenapíše už ani blbou vycházku. Tak proč si to teď dělat ještě horší?