Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXXIX. (89. díl)

Sotva za nimi zapadla nemocniční závora, Davidovi se opět sevřelo hrdlo. Vítej zpátky v base!
„Na odpoledne už jsem vám nepsal žádné aktivity. Máte osobní volno. Ale pokud byste chtěl něco dělat, můžu se vám poptat v kuchyni. Tam se volné ruce hodí vždycky," snažil se Hauzer odhadnout jeho rozpoložení.
Odpověď nepřicházela.
„Davide!"
„Co? Jo? Pardon ...," vytrhl se ze svých myšlenek na právě ztracený kousíček svobody, jež mu Hauzer dnešní odpoledne dopřál.
„Na odpoledne už nemáte žádnou aktivitu. Můžete si s ním naložit po svém. Chcete jít pomáhat do kuchyně anebo se zabavíte sám?"
„Moh' bych do knihovny na internet?"
„Samozřejmě," zaradoval se v duchu.

Stál před budovou č. 9 a sbíral odvahu na to, aby vstoupil. Nevěděl přesně, kde knihovna je, jedinou indicií mu bylo číslo pavilonu a to korespondovalo i s jinými jemu ne zrovna příjemnými adresami.
„Davide, co vy tady?" podivila se Kristýna, která se zřejmě odněkud vracela.
„Hledám knihovnu."
„Tak pojďte se mnou. Jdete si půjčit nějakou knížku?"
„Ne, literaturu ne. Profesor Hauzer mi slíbil, že můžu na internet."
„A v tom batohu máte laptop?"
„Jo."
„Fajn, že jste si ho schoval."
„Jo."
„Á, paní knihovnice tady teď není. Ale nevadí. Mám klíče." Odemknula dveře knihovny a David ji mlčky následoval. Ha, tahleta Kristýna. Nejenom že má pěknej zadek i oči a je chytrá a šikovná a umí hypnotizovat a uklidňovat, ona tu má taky nejspíš od všeho klíče ..., pomyslel si.
„Já vám tady takhle trochu na tajňačku dám další kouzelný šém," řekla a zalovila ve stole, „a vy se vrátíte na chodbu a otevřete si předposlední dveře vpravo. Nechám knihovnici vzkaz, že tam jste. Kdybyste byl hotový dřív, tak jenom přibouchněte a klíček hoďte tady do schránky."
„Dobře," odsouhlasil její instrukce.
„A tady máte heslo na Wi-Fi."
„Děkuju."
Otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti. Byla strohá. Tak strohá, že se v ní necítil ani trochu dobře. Bílé studené zdi, minimum nábytku i všeho ostatního. Kamera ale přítomna byla. Jak taky jinak. Velký bratr má oči všude ... Zapojil laptop do zásuvky a nalogoval se na internet. Chvíli se probíral soukromou poštou. Zpráva od Janka. Vypadá důležitě. Rozklepl e-mail a z obrazovky na něj vyskočilo narozeninové přání. Kolikátého dneska vlastně je? Sjel pohledem do spodního rohu obrazovky. 10. srpna. Zítra má narozeniny. Sakra! Narozeniny na psychárně snad ještě neměl. Anebo jo? Tenkrát to léto v Bohnicích? Vždyť ono je to vlastně jedno. Stejně je nikdy neslaví. Takže jestli tady nebo venku za plotem ... co na tom sejde? I když doma by ..., ne, nemůže na to myslet. Nesmí se sžírat myšlenkou, že není s ní. Přišel sem pracovat. Ne se trýznit hloubáním nad tím, co nemůže mít. Narozeniny, sakra! Zítra mu bude devětatřicet! Devětatřicet za zdí blázince ... To je teda životní bilance! Do prdele! Do prdele! Do prdele! Zlostí třísknul o stůl tak prudce, až laptop nadskočil a začal se sám restartovat.
„Do prdele!" ulevil si tentokrát nahlas.
Tak fajn, dost bylo frustrací! Když se laptop vzpamatoval, znovu najel na Jankovo přání a slušně za něj poděkoval. Janek je jeden z mála lidí na tomto světě, kteří si na něj vzpomenou. Ještě otec si zítra nejspíš vzpomene a zprudí ho telefonátem. Drahý otče, jestli víš, jak mi zkazit narozeniny, zavolej!, pomyslel si. Ale datla! Stejně nic neslaví. Tak jestli zavolá dneska, zítra anebo pozítří ... ono je to vlastně úplně jedno. Tlak mu zvedne tak jako tak a vůbec nezáleží na tom, jestli nějaké narozeniny má anebo ne. Páni, kde jsou ty časy, kdy neexistovaly mobily a člověk měl jen pevnou linku! To byla svoboda! Maminka už mobily nezažila. Kdyby zažila, určitě by ji utrápil daleko rychleji. Vzpomíná si jako dnes, jak každý všední den stála u telefonu, protože 'bude pět a bude volat tatínek' ... Takže svoboda? Nesouhlasně při té myšlence zatřásl hlavou. Tohle on Mery nikdy dělat nebude! Nebude ji trápit. Nebude po ní chtít nesmyslné věci jako naleštěné polobotky v předsíni, ha, jako kdyby on někdy nějaké polobotky nosil!, anebo přesně 230 g přílohových brambor k pečené krůtě. A zkus mi přibrat nebo ubrat Marie! Před očima se mu začaly objevovat výbuchy otcova hněvu. Ten pocit, kdy se sám slabošsky schovával pod stolem, zatímco otec křičel na maminku, která se utápěla v slzách. Ten pocit, kdy otec vzteky strhával ubrus a po zemi se pak k němu rozlévala ještě teplá omáčka. Ten pocit, kdy se bál nedechnout, jen aby si jej otec nepodal taky ... Fajn. Hyperventiluje. Takhle z toho studování dneska nic nebude! Položil si nohy na druhou židli a snažil se zklidnit. Ruce mu sevřela křeč, začala jej brnět ústa a pálit hruď. Jako už tolikrát. Musí se dokázat zklidnit. Pak všechno odezní. Jen se potřebuje zklidnit. Nějak to zvládnout. Jeho srdce bušilo jako o závod, měl pocit, že se mu snaží vyskočit z hrudi. Takhle jej to už dlouho nesemlelo. Ani nepostřehl, že se otevřely dveře a do místnosti vstoupila cizí žena.
„Jste v pořádku?" zeptala se a sklonila se k němu.
Snažil se jí naznačit, že se nemusí strachovat, ale jeho ruce byly ještě pořád v křeči. Stačí pár minut a všechno se vrátí do normálu. Potřebuje jen trochu času.
„Přijď, prosím tě hned přijď. Ten klient, co jsi mi o něm nechávala zprávu. Má záchvat."
Z chodby k němu dolehl dusot, který se stále přibližoval. Ve dveřích se objevila vyděšená Kristýna a zřízenec. Ihned se k němu sklonila.
„Davide, co se děje?" ptala se a spěšně na stůl položila ampuli a stříkačku.
Snažil se jí naznačit, že je v pořádku. Křeč v jeho prstech konečně začala povolovat.
„Máte panickou ataku?"
Snažil se kývnout na souhlas.
„Dobře, dobře, už se to lepší," naznačila zřízenci, že nebude potřeba. Seděla vedle Davida a čekala, až se mu podaří zklidnit na přijatelnou míru. Jemu bylo trapně. Kdyby ho ta knihovnice nechala na pokoji, tak už je po všem. Zvládl by se sám. Opět mnoho povyku pro nic.
„Rozrušil jste se kvůli něčemu?"
Kývl na souhlas.
„Otec," vysvětlil jedním slovem; bylo mu jasné, že se bude chtít ptát dál, tak proč to zbytečně zdržovat? Chtělo se mu asi tak všechno, jen ne o tom mluvit.
„Volal vám? Psal vám?"
„Ne, vzpomínky."
„Nepotřebujete se napít?"
„Jo to jo."
Kristýna vstala a odešla pro vodu.
Než se vrátila, shodil nohy ze druhé židle a odpojil laptop. Ze studia už dnes nebude nic. Už by se nedokázal soustředit. Zkusí to zítra. Je návštěvní den a za ním stejně nikdo nepřijede. Pěkně se zašije tady a bude mít klid.
„Tady máte, Davide," podávala mu vodu.
„Děkuju."
„Potřebujete si odpočinout? Mám vás odvést zpět na oddělení? Něco na uklidnění vám i můžu dát, jestli chcete."
„Ne, děkuju. Už je to dobrý. To byla jen chvilka."
„Možná mi o těch vzpomínkách něco chcete říct?" vyzvala jej.
Opět se v něm všechno sevřelo. Kristýna mu dopřála dlouhý čas na rozmyšlenou.
„Třeba o tom chcete mluvit. Chcete to vypustit ven, aby vás to už déle netrápilo."
„Tady ne," hlesl.
„V mé pracovně?" navrhla.
„Jo. Tady ... tady je to ..."
„Strohé? Chladné?"
„Jo."
„Nedivím se vám. Ale to víte, je to jen studovna. Tak pojďte," vyzvala jej.
Uložil laptop zpátky do batohu a následoval ji chodbou jako stín. Cestou si svou odvahu začal rozmýšlet.