Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXI. (21. díl)

Cestou na vynucenou odpolední aktivitu se zastavil v prádelně. V tašce mu zbývalo už jen rezervní oblečení a bylo třeba s tím něco udělat. Holt nepočítal s tím, že se sem tak brzo vrátí. Uvědomil si, jak odporně to tu smrdí, jak odporně vlastně zavání celá tahle budova a jak i po vyprání budou zavánět jeho svršky. I když cvokhaus, stejně to tu čpí hnusnou nemocniční dezinfekcí ...

Venku se připojil ke skupině spoluvězňů. Jasně, bude jim říkat spoluvězni. Je to tak rozhodně stravitelnější a uchopitelnější ... Každý z nich si tu odpykává svůj trest. Nejsou to vykradená auta ani vybílená konta věřitelů. Jsou to menší či větší prohřešky vůči společenským konvencím - alkohol, drogy, činitelé i oběti domácího násilí ... Anebo smolaři, jako je on sám. Zajatci vlastních mozků, které ať už ze známé anebo neznámé příčiny nefungují tak, jak mají. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Většina spoluvězňů, všech těch zajatců, činitelů i obětí, se tvářila naprosto nezúčastněně. Kolik benzodiazepinů tady každý týden projde vrátnicí, ha?, pomyslel si a vzápětí se udivil, že byla jeho hlava schopna vyprodukovat jasnou myšlenku.

Dostal do ruky motyčku, čímž to byl přidělen k pletí zeleninového záhonu. Nikdy před tím záhon neplel. Možná někdy tisíc let dozadu na základní škole? To je teda zábavička. Dloubat se tu v hlíně. Copak jsem nějakej debilní krtek? ...

„Davide, nespěte nám u toho, popojeďte," pobídla jej terapeutka.

„Co? Jo? No jo no," ucedil a dál nepřítomně hleděl před sebe.

„Davide, haló!"

Otočil se k ní.

„Co?"

„Plejeme, plejeme, ať to sviští."

Jdi do hajzlu!, proběhlo mu hlavou.

„Vás to nebaví?"

Věnoval jí vražedný a všeříkající pohled. Existuje snad někdo, kdo baží po plevelu?

„Chcete dělat něco jiného? Profesor Hauzer říkal, že dnes nejste ve své kůži. Můžeme se poohlédnout po něčem jiném, jestli chcete."

Netečně pokrčil rameny. Co se tady asi tak dá dělat lepšího?

„Co kdybyste vozil odpad na kompost? Víte kde je kompost?"

Když myslí ...

Mlčky odložil motyčku a začal nakládat plevel. Ostatní spoluvězni se docela činili. Překvapilo ho, jak moc jí tu hodinu pozemků žerou a jsou za tak krátkou dobu schopni vyprodukovat tolik odpadu ... Chtěl být sám a kompost na druhé straně areálu se k tomu přímo vybízel.

Když dotlačil kolečko na místo určení, zjistil, že tady na samotu může zapomenout. Někdo s úplně tím samým nápadem ho už předběhl. Zřejmě populární místo, tadyta kupa tlejících sraček, pomyslel si.

Na hromadě poskládaných zahradních dlaždic seděla dívka. Když jej spatřila, lekla se.

„Klid, du sem jen vysypat bordel."

Mlčky přikývla.

Všiml si, že jej sleduje.

„Všechno v pohodě?"

Neodpověděla. Jen si ho dál prohlížela a pak se lekla ještě jednou.

Trhl sebou i David. Uvědomil si, že ten obličej zná. A zná ho z Rubavy. Ona ho zřejmě poznala také.

Pár týdnů dozadu ... Brzy nad ránem přivezli na urgent znásilněnou dívku. Ona noc se mu teď úplně zřetelně vybavuje zpátky i se všemi detaily. Ten její apatický pohled, šok, ve kterém nereaguje na žádné podněty. Ještě tenkrát rozmýšlel, zda ji raději nepřenechat Růžičkové, která s ním sloužila noční. Vidí sám sebe, jak má při tom nejprvnějším kontaktu problém se jí kdekoliv dotknout, aby ji ještě víc netraumatizoval. Stojí tam nad ní a je mu stydno za všechen testosteron, co ho jen na světě je. Nakonec se rozhoduje pro umělý spánek a všechna vyšetření provádí bez toho, aby si později mohla na cokoliv pamatovat. S šitím a čištěním mu na sále pomáhá Krejčí. Ještě že má taky službu a nemusí asistovat u žádného porodu. S Růžičkovou a jejíma kecama by tohleto nedal. Tu noc si docela hrábl. Ne jako lékař, ale jako člověk ... Film před jeho očima běží dál ... Když se probouzí, přechází její původní apatie do panického strachu a agrese. Než ji na JIPu zpacifikují, vytrhává si všechny infuze, pokouše sestru a jemu uštědří hluboký škrábanec na krku. Bolelo to pekelně ještě několik další dní... Pacientka, kterou mohl kontrolovat, jen když byla přispaná. To se mu často nestává ... No jak vidno, nakonec skončila tady. PTSD a Jiřího práce nejspíš ...

„Máš/máte se?" vykoktal, když si uvědomil, že na sebe už notnou dobu vzájemně zírají a každému v hlavě běží vlastní verze jednoho a toho samého příběhu.

Neodpověděla. Jen pokrčila rameny a přitáhla si kolena pod bradu.

Přisedl si na druhou stranu složené dlažby, i když chápal, že zde není dvakrát vítaný. Bylo mu jasné, že i ona tu chtěla být sama.

Seděli k sobě otočeni zády, každý ponořen do svého vlastního světa. Oba však zároveň pociťovali, jako by vedle touhy po klidu sdíleli i něco víc.

„Depka?" zeptala se po chvíli.

„Jo, tak nějak," vypravil ze sebe neochotně.

„Bylo to na tobě vidět, už když si sem přišel."

„Hm, dík. Ty taky nevypadáš dvakrát happy."

Sarkasticky se ušklíbla.

„Chceš?" zeptala se po delší pauze a otočila se k němu.

„Co?"

Pozvedl hlavu. Jejich zraky se opět setkaly. Z jejího pohledu teď dokázal jasně vyčíst, že dokázala nějakým šestým či jiným smyslem rozkrýt jeho třináctou komnatu. Nedokázal najít odvahu na to, aby se zeptal, jak je možné, že ví? Jak je možné, že vůbec může vědět? Seděl a naprosto paralyzovaně zíral do jejích zelených očí, ve kterých četl svůj i její příběh. Jeho tep se zrychloval, napětí rostlo.

„Jak?" zeptal se, když se konečně dokázal nadechnout.

„Tady," řekla a podávala mu žiletku.

„Počkej, mám svou věc," odpověděl a z kapsy vytáhl plastový sáček se sterilně zabalenou jednorázovou jehlou.

„Á, pán je fajnšmekr," pronesla bez toho, aby přerušila onen nekonečný oční kontakt.

„Je to bezpečnější, skoro neodhalitelný," vysvětloval. Poslepu vyloupl jehlu z obalu a odhodil krytku. Vzájemná hypnotizace ještě stále nenabírala konce. Oba věděli, proč tu teď jsou a o co jim jde. Nikdy by jej nenapadlo, že by v takovéto situaci vůbec kdy našel někoho, kdo ho bude chápat a před kým se nebude zdráhat to udělat. Vždycky chtěl být v takovéto situaci sám. Co nejdál ode všech a ode všeho. A teď tu sedí naproti ní a vůbec mu nevadí, že tu je. Spíš naopak. Vlastně ho tak nějak až zvráceně těší, že v tom taky jednou úplně sám není.

Zaťal stehenní sval a prudce do něj jehlu zabodl. Bolestí přivřel oči. Když je otevřel, všiml si, že zavřené oči má i ona. Věděl úplně přesně, co teď prožívá a co jí každý další řez žiletkou přináší. Znovu stáhl sval a bodl. A pak ještě a ještě a ještě. To máš za mámu ty zmetku, za to, že jsi ji nepomohl. Za každýho pacienta, kterýmu jsi nezachránil život, i když jsi mohl. Za Mery, jak ji pořád tak trápíš a nejsi a nebudeš pro ni nikdy dost dobrý. Za tuhletu holku, co díky tobě sice ještě někdy bude moct mít děti, ale s největší pravděpodobností je stejně mít nikdy nebude, protože už na sebe nenechá sáhnout žádnýho chlapa. Za fotra, od kterýho se necháváš zašlapávat do země. Za ... Konečně začal pociťovat to, co tolik potřeboval. Fyzická bolest začala přebíjet ten bezbřehý marast v jeho duši. Ještě chvilku ... snad malou ... a postupně zmizí i ta. Pak už bude jenom a jenom dobře. Uvolní se, bude se moct bez bolesti na prsou nadechnout, svět se alespoň na pár okamžiků zalije sluncem a příjemným teplem, tím pocitem štěstí a blaha, který mu v posledních dnech tolik chyběl ... Zítra ovšem přijde peklo a trest. Noha oteče a sval se bude několik dnů regenerovat. Ale teď? Teď je mu fajn. A koho v tuto chvíli zajímá, co bude zítra?