Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXXVI. (36. díl)

„Momentíček," řekla, když usadila Davida ve své pracovně, a šla si v počítači otevřít jeho kartu.

Seděl v křesle tolik podobnému tomu, do jakého sedává v kanceláři Hauzera. Uvědomil si, jak moc je unavený a jak moc ho ještě stále bolí hlava. Do zákroku zbývala hodina a půl. Byl by nejraději, kdyby jej poslala na pokoj a on se teď mohl alespoň na chvíli vyspat ...

„Tak co pořešíme jako první?"

Mlčel a pokrčil rameny.

Kolega Hauzer tu má poznámku, že máte nahlásit, zda jste užil jednorázovou medikaci.

„Neužil," odpověděl a začal hypnotizovat bílou zeď, kterou se někdo marně snažil polidštit zarámovaným plakátem amsterodamského grachtu z IKEy.

„Nebyla potřeba?"

„Ne."

„Tak teď v první řadě musíme srovnat ten cukr. Navrhuji infuzi glukózy plus bych vás začala zavodňovat a doplnila i minerály."

„Souhlas," řekl a překřížil paže na prsou.

„Je vám zima?"

„Ne. Trochu. Možná."

„Davide, co jste tam venku dělal? Nebyl vy jste moc dlouho na slunci?"

„Asi."

„Jinak jste ale dodržoval klidový režim?"

„Snažil jsem se."

„Můžete mi říct, proč jste se dole tak rozklepal? Ptám se proto, protože mám povícero indicií a nevím, která z nich je ta správná. Pomůžete mi?"

"Než jsem přišel sem, byl jsem v pohodě."

„Aha, tak to stačí. Dál už mi to vysvětlovat nemusíte. Jen ... počkejte ještě ... teď to tady nikde nemůžu tak rychle najít ..."

Seděl v křesle, díval se na to červené kolo z onoho jinak velice tristního snímku Benátek Severu a v myšlenkách přesunoval ručičky časoměru o několik hodin nazpět. Snažil se vybavit ten hřejivý pocit, když líbal Mery ...

„Bylo to poprvé, kdy jste po návratu z vycházky takto úzkostně zareagoval na osobní prohlídku?"

Ten okamžik, kdy jí po těle roztíral opalovací krém a prsty jemně zajížděl za okraj tílka ...

Davide, jste tu se mnou?"

Na tu chvíli, kdy jí rozepínal knoflíčky na blůzce ...

„Davide?"

Na ten pocit, kdy se prohnula v bedrech a ...

„Slyšíte mne?"

... alespoň jednu jedinou věc udělal dneska dobře. Jo a toho kluka ještě. Ale to byla rutina, to se nepočítá. Mery ... Mery, ta je dneska za 100 bodů ... Pomyslel si a blaženě se usmál.

„Davide!!!"

„Uh ano?"

„Ptám se vás na ..."

„Ano," odpověděl a ani nevěděl na co.

„Jste v pořádku?"

„Ne, jo."

„Tak ano nebo ne?"

„Co?"

„Ptám se, co tam mám napsat?"

„Mohl bych už konečně dostat tu glukózu? Začíná mi být fakt šoufl," požádal.

„Dobře, nechám ten výkaz dodělat kolegu Hauzera. Běžte na pokoj a ... zvládnete se v tomhle stavu sám osprchovat? Anebo víte co? Ani to nedělejte. Lehněte si tak, jak jste."

„To dám."

„Opravdu? Tak se běžte trochu zchladit a hlavně mi nezkolabujte. Máte na tom nadstandartu ve sprše sedátko, že?"

„Jo, je tam."

„Tak prosím vás dneska v sedě, dobře? Nebo nemám vám tam poslat sestru, ať vám pomůže?"

„Ne, to ne, to fakt zvládnu sám."

„Tak dobře."

„Nemoh' bych dostat aspoň kousek ibalginu? Třeští mi hlava."

„Stres?"

„Asi."

„Řeknu sestře, ať vám ho donese. Ještě za vámi přijdu."

Nastavil baterii na vlažnou vodu a začal se svlékat. V zrcadle zahlédl svou tvář. Ty ale vypadáš, pomyslel si. Spařený prase hadr. Když si přetahoval tričko přes hlavu, pocítil, že jej pálí paže i krk. Začal se přehrabovat v toaletní tašce v naději, že najde nějaký krém. Nenašel nic. Tak fajn, máš smůlu chlape, řekl sám k sobě.

Vyšel ze sprchy a pozoroval sestru instalující infuzní set.

„Nenechte se rušit," řekl, vytáhl ze skříně čisté oblečení a navrátil se do koupelny dosušit a obléct.

„Mám tady pro vás ten prášek."

„Jo děkuju, to jste hodná."

Vložil si pilulku do úst a nasucho ji polkl.

„Ani ji nezapijte?"

„To je dobrý, jsem zvyklej," odvětil a posadil se na postel.

„Tak kterou?"

Zahleděl se na své paže. Obě se modraly, zelenaly a žlutily až běda.

„Já už nevím," pravil rezignovaně, „vyberte si sama."

„Napíchnu vás tak, aby vám pak při zákroku už jen přehodili hadičky, ať vás nemusí znovu trápit. Na jakém spíte boku?"

David se zachrul a snažil se uvědomit, jak vlastně spí.

„Asi na levým?"

„Tak napíchneme tuhle, ano?"

„Třeba."

„Ještě vám svléknu deku. Lehněte si jen pod povlak. Dneska bude opravdu horká noc," řekla, když byla hotová s instalací systému.

„Už je vám líp?" zeptala se lékařka, která si se sestrou akorát podala dveře.

„Ukažte mi ruce."

David nastavil dlaň.

„To už je akceptovatelnější, že?"

„Jo, to je."

„Něco jsem vám přinesla," řekla a z kapsy vytáhla MP3 přehrávač se sluchátky.

„Co to je?"

„Spánková meditace pro uvolnění stresu a napětí."

„Nepotřebuju meditovat," kontroval podrážděně.

„Meditovat ne, ale uvolnit se ano. A když nejsou farmaka, může pomoct hudba a mluvené slovo. Jen to zkuste," pobízela jej, když zatahovala záclony.

„Nic za to nedáte. Pusťte si to a když se vám to nebude vyhovovat, vždycky to můžete vypnout a odložit."

David po ní švihl pohledem.

„No," pobídla jej znovu.

S nevolí si zastrčil sluchátka do uší a stiskl tlačítko „play".

„Tak, já vám ho tady položím pod polštář, ať nespadne na zem, podložíme nohy ... Leží se vám takhle pohodlně?"

Přitakal.

„A teď zavřete oči a odpočívejte."

„Jo," řekl a oči zavřel. Konečně! Konečně může spát!

Ze sluchátek k němu začal promlouvat klidný ženský hlas. Po pár větách jej přestal vnímat, ale dokázal se otevřít příjemné tiché hudbě. Znovu si představoval ty krásné chvíle strávené s Mery a během několika málo minut usnul.