Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXIII. (63. díl)

„Davide! Co to proboha máš?"

„Co? Jo tohle ..."

„Co se ti stalo?" ptal se ještě stále vyděšený Jiří a oči navrch hlavy měla i Bíba.

Mery zkoprněla. Cestou zpět si secvičili divadelní představení o tom, jak se občas stanou nehody. David si byl svou rolí naprosto jistý, ona nad sebou ještě pochybovala. Na rozdíl od něj lhát prostě neumí.

„Tak řekneš mi konečně, co se ti stalo?"

„Klid Jirko. Nic se nestalo. Teda skoro nic se nestalo. Chtěli jsme se s Mery jít taky projít, brali jsme to zkratkou přes louku a tam za kůlnou, jak je ten ostnatej drát ... prostě se mi zamotala hlava a upad' jsem na něj, když jsem ho přelejzal."

„Upadl si na něj?"

„Trochu."

„Jak trochu?"

„Bylo to na pár stehů Jirko," přišla Davida podpořit Mery.

„Stehů? To to bylo tak hluboký?" zděsil se.

„Neboj. Všechno potřebný jsem našla ve tvojí brašně. Ani jsem ti kvůli tomu nevolala. Vždyť to byla maličkost. David už je zase fit, viď?"

„Jo, jo, jsem v pohodě. Nic to není. A Mery trochu přehání. Ty stehy ani nebyly třeba. Jen si chtěla zavyšívat."

„Sedni si a ukaž mi to!" přikázal Jiří.

Posadil se a povytáhl si rukáv.

„Mery, odmotej mu ten obvaz!"

„Ale Jirko, na co? Co na tom uvidíš?" ošíval se David.

„Chci tu ránu vidět. Budu to muset Petrovi vysvětlit a chci vědět, CO mu mám vysvětlovat."

„Tak ona to není jedna rána, je jich trochu víc, ten drát těch ostnů měl povícero, že jo ...," začal David připravovat Jiřího na to, co pod obvazem za okamžik najde.

„Kriste pane! Ty ses po něm snad válel, ne?"

„Tak neválel, vzal jsem to jedním letem na čisto."

„Ten drát je celej zarezlej. Kdys byl naposledy přeočkovanej proti tetanu?"

„Někdy loni."

„Tak alespoň, že tak. Můžu se podívat i pod tu náplast?"

„Jirko, co bys tam viděl? Je to jen pár štychů."

„Kolik? Kolik jich je těch štychů?"

„Jedenáct," přiznala Mery.

„Kristovo noho!" zděsila se Bíba.

„Prostě se mi trochu zamotala hlava po těch práškách no. Měl jsem ještě chvíli počkat a nikam nechodit," kál se David.

„Bolí tě to Davídku?" zeptala se Bíba.

„Tak cejtit to je," zalhal, aby Jiřímu nezavdal na přílišné přemýšlení, „ale jinak dobrý. Taky jsem na ten drát mohl spadnout obličejem a třeba přijít o oko, že jo."

„No to by byl průšvih úplně maximální," otřásla se Bíba.

„To je pravda. Buďme rádi, že je to tak, jak to je," zkonstatoval Jiří.

„Co bude k večeři, teto?" snažil se odvést pozornost jiným směrem.

„Co by sis dal, pilote?"

„Bramborovou kaši s máslem?"

„Pro tebe všechno. Ale oškrábete mi brambory, jo?"

„Já je oškrábu," nabídla se Mery, která ještě stále očekávala, že její a Davidovo tajemství nějakým způsobem praskne.