Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXV. (75. díl)

Hlava konečně přestala bolet a už ani tolik nevrávorá. Dnes ráno mu přišli povytahovat stehy. Prý se to krásně hojí. Jo, bude jim věřit. Ani se na ty rány nedíval, nemělo to cenu. Stehy si chtěl povytahovat sám, ale nedovolili mu to. Jak směšný. Přece si je schopný povytahat pár hloupých štychů. Je přece doktor! Takže konečně taky mohl pořádně do sprchy. Stál pod ní snad hodinu a nemohl se té teplé vody nabažit. Nechal si ji stékat po hlavě i ramenou, nechal se hladit teplými krůpějemi a užíval si tepla, které horká voda dopřávala jeho zatuhlé šíji. Škoda, že tu není vana. I když vana ... při pomyšlení na vanu se mu ze vzpomínek neustále vrací pohled na bezvládnou Mery. V první vteřině si myslel, že se opravdu utopila. A ona mezitím jenom spala. Co se týká jeho spaní, taková sláva už to není. V noci se budí a má běsné sny. Pak nemůže znovu usnout. Asi je to tím, že přes den moc polehává a mimo poslouchání audioknížek nic jiného nedělá. Na jednu stranu je to noční bdění dobré v tom, že cítí, že potřebuje a míjí ho trapné scény s převlékáním postele. Hauzer ale říká, že je to tak v pořádku a extra prášky na spaní mu nenutí. Večer zobne jen ten jeden a když se nepovede, tak se holt nepovede. Prý z toho nebudou dělat vědu. Taky se u něj teď každý den stavuje na kus řeči. Řekl by, že už má lepší barvu. A s ředitelem už nechodí. Chodí sám a chce si povídat. Ne vždycky má na rozpravy náladu, ale Hauzer je neodbytný. Pořád se chce vracet k tomu dni, kdy se pořezal o sklo, a hlavně tomu, co bylo potom. Je to zvláštní. Přece jenom by ho asi víc měl zajímat ten incident s nůžkami. Jo nůžkami ... Ty svoje ještě pořád nenašel. Nechce být paranoidní, ale začíná si myslet, že mu je sebrali. Ony se tu vůbec dějí docela divné věci. Ale, jak už bylo řečeno, tohle trochu zavání stihomanem ... No, takže Hauzer chce pořád řešit ten den, kdy se pořezal o sklo a co pak bylo dál. Rád by mu v tom pomohl, ale nemůže si vzpomenout. Hauzerovi na tom asi hodně záleží. Mluvil už i o tom, že by se měli pokusit o hypnózu. V tom by mu teda rád popřál hodně štěstí, protože pod hypnózu jej ještě nikdy nikdo nedostal. V minulosti měli tendence to zkoušet, ale nedařilo se. Kristýna je v tom prý dobrá. Neví. Při myšlence na Kristýnu daleko raději vidí její krásný pozadí a oči než to, jak se snaží ovládat jeho myšlení. Tak i tak si myslí, že prostě patří mezi těch deset procent populace, co se pod hypnózu nikdy dostat nepodaří. Prý by tomu ráda dala alespoň šanci. S ní teda všechno, jen když ho nebude vláčet nazpátek do toho dětského pokoje. Už brzo chce začít. Sám je zvědavý a už teď vidí ten její zklamaný obličej, až se jí to nepodaří. Odhaduje, že Kristýna je z těch žen, jež neumějí prohrávat. Vlastně by ho docela zajímalo, jestli má doma chlapa. Asi má. Proč by neměla? Je pohledná i chytrá. Určitě bude žádaná. Měl by se podívat, jestli má prstýnek. Možná má už i děti. Děti, ke kterým se chová tak, aby nikdy v životě nemusely řešit svůj problematickej vztah k otci a matce v pokojících psychiatrických zařízení. Ona určitě ví, jak na to, aby její děti byly šťastný ... Téma rodiče ... Otec je čím dál tím víc urputnější. Volá každý den. Dvakrát už to nevydržel a telefon mu zvedl. Napoprvé nebyl schopný říct ani slovo, napodruhé z něj měl otec už po prvních pár slovech dojem, že je opilý a opět mu začal vyhrožovat Bohnicemi. A že si ho prý najde. Nevydržel a zavěsil. Tak hodně štěstí v pátraní, otče! Ani nevěděl, jaký pocit z toho telefonátu měl. Vlastně přemýšlel spíš jenom nad tím, proč si otec myslel, že je za bílého dne připitý. Nemá ze sebe pocit, že by mluvil z cesty. Dobře, když bude hodně kritický, nemyslí mu to v poslední době tak rychle, jak je zvyklý, a pozoruje, že se hodně často opakuje. A že si nic nepamatuje. Takže se opakuje proto, protože zapomněl, že danou věc už řekl. To mu značně komplikuje komunikaci s okolím. Hauzer, zdá se mu, dělá, že nic nevidí, ale fyzioterapeut je z něj docela na kecky. Ano, dostal si i do spárů fyzioterapeuta. Má prý totálně zablokovaná záda, z čehož částečně pramenila i jeho bolest hlavy. Tak se to snaží rozhýbat. Naštěstí ten chlap ví, že na něj nemá sahat. Masáží by to prý šlo rychleji, ale když nechce, aby se jej někdo dotýkal ... Takže pod jeho dohledem alespoň protahuje to, o čem mu tvrdí, že má zatuhlé. Odstavec doteky ... Na víkend tu byla Mery. Nemůže si pomoct, ale celou dobu měl pocit, že měla na krajíčku. Dostali klíče od té místnosti na manželský sex. Nikdy předtím tam nebyl, nedokázal si představit, jak může taková místnost na manželský sex vypadat. Vlastně je směšné, říkat tomu místnost na manželský sex. Oficiálně se to jmenuje rodinná místnost. Ale prý si tam každý chodí zasexovat bez dozoru kamer. Respektive jim tvrdili, že tam ty kamery nejsou. Neví, nijak extra to nezkoumal. Na nočním stolku vedle dvoulůžka povlečeného do normálních a ne nemocničních povlaků ležel připravený balíček kondomů, takže na těch kecech, co se po budově nesou, bude něco pravdy. Kondomy nebyly třeba. Tak strašně se těšil na to, až se s Mery znovu pomiluje. Vedle nočních můr se mu v noci zdá i to tom. Skoro pořád. Když pak ale došlo na realitu, těžce přetěžce zklamal. Zkoušeli snad všechno, ale prostě se mu nejspíš samou radostí nepostavil. Nechápal to. Nedokázal si to vysvětlit. Jasně, když je v depresivní fázi, na sex může zapomenout. Vlastně zapomenout není to správné slovo ... Když je v depresivní fázi, tak jeho tělo ani neví, že nějaký sex a rozkoš v podobě orgasmu vůbec existují. Jde to totálně mimo něj. Ale teď depresivní nebyl. Dobře, nebyl ani euforický, byl ... normální? Ha, existuje v jeho slovníku vůbec výraz normální? Ať tak či onak, chuť na sex měl. A ne malou. I Mery se snažila jak mohla, ale když už se jim ten jeho zázrak podařilo dostat nahoru, během pár vteřin zase povadl. Možná to bylo prostředím. Asi se mu tam nelíbilo. Jemu samotnému taky tedy nijak extra ne, ale pořád lepší, než nemocniční pokoj. Za plot léčebny jej teď Hauzer stejně odmítá pouštět. Ale vlastně to tam ani tak hrozný nebylo. Takovej kamrlík lepší zotavovny ROH. Snažili se to tam co nejvíc polidštit, to zase jo. Vlastně se mu chvílemi dařilo zapomínat na to, že i tohleto je jenom atrapa. Snažil se, aby si, když on z toho nic mít nebude, užila alespoň ona. Ale ani jí se nedařilo. Přitom by řekl, že je v tomhle poměrně dobře čitelná a navnadí se rychle. Anebo alespoň tedy na něj se navnadí rychle. Nebo vlastně až do minulé soboty se na něj vždycky navnadila rychle. Teď v sobotu ani v neděli se nenavnadila vůbec a to dělal, co mohl. Když už se mu pod dekou začaly potit snad i řasy, pokaždé to musel vzdát, protože jinak by se v lepším případě přehřál, v horším si uhnal infarkt. Mery se sice snažila navést jeho hlavu tak, jak potřebovala, ale stejně ... stejně prostě nic. Vlastně měl pocit, že to jediné maličké zachvění jejího těla, které byl schopný zaregistrovat, nebylo způsobeno krátkým vyvrcholením, ale spíše náhlým potlačením pláče. To už ale přece říkal, že měl dojem, jako by měla celé dva dny v jednom kuse na krajíčku. Až moc často chodila na záchod a byla tam až moc dlouho a vracela se s až moc zarudlýma očima. Přitom by měla být alespoň trochu šťastná, že spolu můžou být. Protože on, i přes všechny ty marasty, co se v poslední době dějí, šťastný těch pár chvil, co nespal a v rámci těch možností, kterých se jim dostalo, byl. S ní se mu vrátila naděje, že tu pro něj někdo, komu na něm záleží, je. Jistě, Hauzerovi anebo Kristýně na něm záleží taky. Ale jim na něm záleží jako na pacientovi. Jako na stroji, kterému je potřeba povyměňovat pár součástek, přeprogramovat hard disk, pěkně ho napucovat a protáhnout a on pak bude zase pracovat tak, jak má. Mery se jej na nic neptá, nic po něm nechce, jí prostě stačí, že je. Ideální žena. Když už by se tu neměl dávat dohromady pro nikoho jiného, tak pro ni určitě ano. Ona si zaslouží, aby fungoval. Aby byl v pohodě. Aby se srovnal se svou minulostí. Aby svoje problémy neřešil sebedestrukcí a konec konců i aby se mu postavil, když je toho třeba. Pro ni by měl dokázat najít odvahu a mluvit s Kristýnou anebo Hauzerem o tom, co bylo kdysi a co při těch vzpomínkách cítí. I když jsou hrozný, je mu z nich na zvracení a jen při pomyšlení na ně se mu svírá hruď úplně stejně, jako když jej klátí nejhorší fáze depresivní periody. Možná by se měl znovu pokusit i o tu hypnózu. Dát tomu alespoň šanci. Pro sebe to dělat nemusí, sebe už zatratil dávno, ale pro Mery by to udělat měl. Když to neudělá, možná ji ztratí. Prostě ho vzdá, protože i když ona toho vydrží hodně, tak určitě ne všechno. Je šance, že to, co se kolem něj děje, prostě nedá. Tak i tak by si k sobě zasloužila lepšího chlapa, než je on sám ... Měl by se teda sakra snažit, aby svoje šance alespoň vyrovnal na nějaké přijatelno.

„Davide?" vyrušil jej Hauzer z přemýšlení.

„Ano?" pozvedl hlavu od stolu.

„Píšete si deník?"

„Jo."

„Máte toho ještě hodně?"

„Ne, už jsem skoro hotovej."

„Výborně. Až to doděláte, můžete se s ním u mne stavit?"

„Můžu. Vlastně už jsem ... hotovej."

„Tak dobře, pojďte."

„Dneska ne tady?"

„Ne, dneska u mne."

„Tak jo," odpověděl a nazul si boty.

„Jak vám je?" otázal se Hauzer, když jej usadil do křesla ve své pracovně.

„Myslíte ty rány?"

„Ty taky."

„Dneska mi povytahali stehy."

„Mohu se podívat?"

„Jistě," řekl a vyhrnul si rukáv a stáhl ponožku.

Hauzer k němu přistoupil přesně tak, aby mírně atakoval hranici jeho osobního prostoru, a začal jizvy zkoumat.

David se mírně zaklonil dozadu, aby si prostor uhájil, ale jinými prostředky na Hauzerovo přiblížení nereagoval. Profesora zjištěná skutečnost potěšila.

„Bolí vás to ještě?"

„Ani ne."

„Co je to ani ne?"

„Tak když jdu, tak tu nohu cítím. To rameno jen když se špatně otočím v posteli anebo se do něj uhodím."

„Co vaše hlava?"

„Tam už je to dobrý."

„A co vaše duše, Davide?"

Nepřítomně se zahleděl z okna a pak se opět podíval na Hauzera.

„Co mi dnes řeknete o ní?"

Pokrčil rameny.

„Jak se cítíte?"

„Normálně tak nějak."

„Jste depresivní?"

„Ne. Nemám ten pocit."

„Výborně. Ale zaražený nějaký jste."

„Jsem jen unavenej."

„Ještě pořád?"

„Jo."

„Od zítřka vám opět začnu snižovat dávku léků. Předpokládám, že se pak zlepší i ta otupělost a únava a budete ve vás víc života."

Kývl na souhlas.

„Je to ještě pořád opravdu tak bezpodmínečně nutný?"

„Je Davide. Já bych vám to opravdu nedával, kdyby to nutné nebylo."

Pokrčil rameny. Pořád ještě až tak úplně neví, o čem Hauzer stále dokola mluví. Ale věří mu; něco se stát muselo. Věří mu i ohledně chemie, co už do něj nějakou dobu cpe. Nemá v sobě teď sílu na to, aby to nějak řešil a vzpouzel se. V poslední době je rád, že žije. Navíc mu slíbil, že je ta medikace jen dočasná záležitost.

„Kristýna by vás zítra ráno chtěla vidět. Pokusit se o tu hypnózu, ať se někam pohneme."

„Jo, nemám s tím problém, ale pochybuju, že se jí to povede."

„Zkuste tomu dát tomu šanci, Davide. A teď mi ukažte ty vaše zápisky. Vidím, že jste se činil."

„Jo, to jo," řekl a předal mu sešit, který stočen do ruličky až doteď svíral v ruce.