Z(A)TRACENÁ DUŠE

XLII. (42. díl)

„Uf, chlape, vy jste mi teď teda dal! Kriste pane! Vždyť já z vás skoro dostal infarkt!"

David se choulil pod dekou v tom samém křesle, ve kterém ještě před chvílí seděl. Měl zavřené oči a pravidelně oddechoval.

„Tak co s vámi?" zeptal se spíše sám sebe. Nenapadlo jej nic jiného, než přisunout druhé křeslo a alespoň mu na něj natáhnout nohy. Lépe by se mu určitě leželo na pohovce, ale nechtěl jej rušit ze spánku. Podíval se na hodinky a s hlubokým povzdechem se vrátil k pracovnímu stolu.

„Mohli byste prosím vás dát stranou jednu večeři? Protáhlo se mi sezení s pacientem a on už to nestihne. Díky."

Položil telefon a vytočil další číslo.

„Petr, ahoj. Jsi tu ještě nebo už jsi šel domů? Zítra tu celý den nejsem a potřeboval bych konzult, pokud možno co nejrychlejší, jak taky jinak, vždyť mě znáš. O co jde? Mám tu pacienta s návrhem na přeložení k vám, ale nejsem si ještě úplně jistý, jestli je to bezpodmínečně nutné. Ne, ne, suicidální sklony nemá. Jo, jo, najdeš ho v systému. David Hofbauer, 11.8.1979. Je tam skoro všechno. Chybí ještě zpráva od Kristy. Má dneska službu, tak pokud toho nebude mít moc, ještě během večera to přiskočí. Kdykoliv. Budu tu asi do jedenácti, potřebuju si ještě dopilovat pár věcí na ten zítřejší kongres v Praze. Jo jo, jasně. Někdo klepe, tak budu končit. Zatím."

Za dveřmi stála sestra.

„Potřebujete?"

„Nevíme, kde je Hofbauer. Nepřišel na jídlo. Prohledali jsme celou budovu, ale nikde není."

„To je v pořádku. Ještě je tady."

„Ach, to jsem si oddechla."

„Nechal jsem mu v kuchyni dát stranou večeři. Mohla byste mu pro ni dojít a pak mu ji ohřát, až se vrátí na pokoj? A hlavně zdozorovat, aby ji snědl?"

„Samozřejmě."

„Děkuji," odpověděl a zavřel dveře.

Potom opět zvedl telefon.

„Ahoj Jirko. Promiň, že tě ruším takhle navečer. Určitě už jsi na cestě domů. Jo jo, volám kvůli Davidovi, i když zase tak kvůli němu úplně ne. Potřeboval bych číslo na tu jeho přítelkyni. Marie se jmenuje, že? No není to s ním teď úplně dobrý. Dost se mi tu rozhoupal, lítá nahoru a dolů, spíš teda dolů v těch posledních dnech. Ne, nemůžu teď mluvit víc nahlas, teď to nejde. Já vím, já vím, jsme prostě už dva starý nahluchlý dědci. A varuju tě, že lepší už to nebude, ha, ha. Zavolám ti ještě zítra ráno, až budu sedět v autě. Teď je důležitý to číslo. Jo, tužku mám, píšu si. 737 442 51... Mám. Děkuju. A ahoj zítra."

Mery seděla v kantýně a míchala si kávu. Byla celá rozlámaná a ještě pořád unavená. Jestli dnes v noci po tom všem naspala dvě hodiny ... bylo toho na ni včera prostě moc. Navíc jí nepřidala ani ta spálená kůže. Jak spal asi on?, pomyslela si. Taky ho přece pořádně přichytilo ...

„Víš o tom, že už sis tam hodila třetí kostku?" zeptala se Valerie, která ji na kávu vytáhla. Mery jí dnes přišla jako přejetá vlakem. Nemohla se dočkat okamžiku, kdy bude na příjmu klidněji a bude si s ní moct promluvit.

„Třetí jo?"

„No třetí."

„Tak jo, třetí."

„Mery, co je? Vždyť ty jsi úplně mimo!"

„Jo, to jsem," přiznala.

„David?"