Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXV. (65. díl)

„Pane Hofbauere, vstáváme. Je tu nový den!" oznamovala sestra a roztahovala záclony.

„Pospěšte si, ať nezmeškáte snídani."

Ach. Zase jeden z těch blbých dnů. Při troše štěstí z poslední doby snad jen pár blbých hodin, zadoufal. Trest za to, že mu včera mohlo být na chvíli dobře. Do háje zelenýho!

„To jste se včera ani nepřevlíknul?" okomentovala to, co viděla.

„Ne."

S námahou si nazul boty a opustil místnost. Třeba to nějak rozchodí. Třeba se mu podařilo to nejhorší prospat a teď už to jen bude odeznívat. Třeba měl protentokrát taky jednou kliku.

Cestou z jídelny zaklepal na Hauzerovu pracovnu. Nikdo se neozýval. Taky tu ten chlap nemůže být věčně ..., pomyslel si. Během snídaně dostal denní itinerář. Hauzer mu den zaplnil na výtečnou. Ještě by mu mohl načasovat chození na malou i na velkou. Se soukromými chvilkami ale, zdá se, profesorův geniální plán, jež by se v této chvíli dal bez přikrášlování nazvat 'Oddělej si svého Hofbauera', nepočítá.

„Nevíte v kolik hodin tu bude profesor Hauzer?" zeptal se na sesterně.

„Dojde až po desáté. Potřebujete mu něco?"

„Ani ne," odpověděl a vydal se zpátky na pokoj.

Položil denní rozvrh na noční stolek, skopal boty a lehl si na postel. Přikryl si hlavu dekou a hleděl do prázdna. Tady je mu teď nejlíp. Má tu všechno, co potřebuje. Klid a tmu. A hlavně nikoho, nikoho kolem sebe. Za dvacet minut se má hlásit na arteterapii. Ta je mu teď úplně ukradená. Nemá chuť čmárat štětcem po papíře a pak v těch zdrápaninách hledat sám sebe. Nemá chuť vůbec na nic. Chce jen ležet a čekat, až to přejde.

„Pane Hofbauere, jste v pořádku?" zeptal se čísi hlas. Asi sestra.

Nereagoval. Ať vypadne, ať proboha živýho vypadne! Nechce se teď s nikým bavit! Chce být sám! Pocítil, že mu ten někdo cloumá ramenem.

„Co?" ohnal se.

„Jste v pořádku?"

„Ne," řekl a zase přivřel oči, do kterých mu jako žiletka proniklo denní světlo.

„Jste unavený?"

„Jo," přitakal a doufal, že je to to poslední, na co se ten otravný hlas ptá.

„Dobře, odhlásím vás z aktivity. Kde jste teď měl být?"

Naslepo zašátral rukou po nočním stolku a snažil se nahmatat denní rozpis. Shodil při tom prázdnou sklenici od vody i telefon. Po místnosti se rozletělo sklo a kousky mobilu, ale on to ani nepostřehl. Jeho mysl se dokázala soustředit jen na touhu po tichu a tmě.

„Dobře, odhlásím vás a pošlu sem uklizečku. Zůstaňte ležet a odpočívejte."

Uklizečku? Na co tu? Vždyť tu bylo docela poklizeno – proběhlo mu kdesi vzadu hlavou. Ale to je jedno. Ať si tu dělá, co chce. Hlavně když mu dá pokoj.

Znovu přes sebe přetáhl deku a zavřel oči. Když je znovu otevřel, možná na chvilku usnul, možná taky ne ..., zjistil, že ty dva hrnečky ranního čaje si žádají své. Chvíli se snažil ten nutkavý pocit potlačit, ale chtě nechtě, prostě bude muset jít. S těžkým povzdechem shodil nohy z postele a postavil se. Tělem mu rázem projela ostrá bolest. Co to je?, podivil se a sjel pohledem do míst, odkud zdroj iritace jeho uzavřeného kruhu pocházel. Podlaha se barvila krví. Jeho krví.