U ředitele všechno probíhalo v pohodě. Dal mi učebnice co budu potřebovat, taky klíček od skříňky a ještě nějaké papíry co mají rodiče vyplnit. No spíš mamka.
Potom jsem se zase vrátila do třídy na druhou a zároveň poslední hodinu. Byla asi tak stejně úžasná jako první. Místo toho abych poslouchala tak jsem si kreslila do sešitu všemožné věci. Typická Rosie.
"Slečno Collins, jestli vás to nezajímá odejděte. Nikdo vás tady nedrží" řekla mě ta stará bába dost nepříjemně. Nejradši bych se zvedla a fakt vypadla ale taková já nejsem. Jsem až moc srab.
"Omlouvám se" řekla jsem a ona jen kývla a kecala něco dál. Teď už jsem se opravdu snažila aby to vypadalo jakože ji poslouchám. Přitom mé oči neustále sledovaly hodiny co visely na zdi. V hlavě jsem si odpočítávala minuty do konce hodiny. Ale rozhodně to nebyla jediná věc na kterou jsem myslela. Však vy víte...
"Rosie ty jdeš na oběd?" zeptali se mě holky když konečně skončila hodina.
"Jo jdu. A vy?"
"No my dneska ne. Tak se měj a uvidíme se zítra" řekly, objaly jsme se a ony odešly.
Já se vydala hledat jídelnu. Doufám, že tady aspoň budou dobře vařit.
Nakonec jsem tam došla docela rychle. Musí se projít akorát takový školní park a jste tam. Šla jsem si vyzvednout můj oběd a sednout si. Rozmýšlela jsem se kam. Nikoho jsem tu neznala a tak jsem seděla sama. Začala jsem jíst a musím uznat, že je to fakt hodně dobrý.
"Je tady volno?" zeptal se hádám nějaký kluk. Nevěnovala jsem mu pozornost, spíš jsem si vychutnávala ty úžasný špagety.
"Jo" odpověděla jsem dost jednoduše. On si sedl ale nedalo mi to a musela jsem se na něj podívat. Byl to takový tmavovlasý kluk. Vypadal dost normálně. Vlastně celkem sympaticky. Mám takovej pocit, že jsem ho už někdy viděla.
"Počkej. Rosie jsi to ty sakra nebo jsem úplnej magor?" řekl a tím upoutal mou pozornost. Moment. Vždyť to je Will.
"J-jo jsem to já. Proboha Wille já tě vůbec nepoznala" řekla jsem a oba jsme se museli zasmát. Kdyby vás zajímalo jak se známe, tak to bylo takhle. Dřív jsme byli já, Justin a Will nejlepší kámoši. Nejprve jsme byli jen my dva ale potom se právě Juss spřátelil s Willem. No takže nějak takhle to bylo. Prostě se známe celkem dlouho ale ne tak dlouho jako s Justinem.
"A jaktože ses vrátila? Nečekal bych, že tě ještě někdy uvidím a už vůbec ne, že tady v LA"
"No mamka tady má nějakou novou práci a tak jsme neměli na vybranou. Nadšená z toho nejsem ale snad to bude časem v pohodě" řekla jsem a Will se na mě usmál.
"Aha. Určitě bude, neboj" řekl a pohladil mě po ruce.
Už jsme byli na odchodu ale já prostě nemohla odejít aniž bych se ho zeptala na Justina. Na to co to s ním sakra je.
"Ehm... Wille?" zeptala jsem se nejistě.
"Copak?"
"Co to je sakra s Justinem?"
"Počkej, ty jsi ho už potkala?"
"Bohužel jo ale nechápu to jeho chování. Vždyť je z něj totální idiot"
"No lidi se mění Rosie" řekl a nadzvedl u toho ramena.
"Fajn ale až takhle?!" podívala jsem se na něj nechápavě.
"Já vlastně ani nevím proč se tak chová. Asi se mu to líbí a prostě už to není ten náš starý Justin. Nebo spíš tvůj" usmál se na mě.
"No tak můj rozhodně není" zamračila jsem se.
"Ty jako zapomeneš na všechno hezký co jsi s ním zažila jen kvůli jednomu blbýmu setkání?" teď se na mě podíval nechápavě on.
"Wille on mi řekl, že by mě nejradši hned ojel" řekla jsem a zkřížila ruce na prsou.
"Ale on to tak nemyslel. Říká to hodně holkám"
"No tak tím líp" musela jsem se uchechnout. Asi mu úplně nedošlo co vlastně řekl. Už jsem fakt chtěla odejít domů ale on mě zastavil.
"Můžu tě aspoň doprovodit?" zeptal se Will.
"Jo můžeš"
Šli jsme cestou k nám a chvíli mezi námi panovalo to divný ticho. Tyhle trapný chvíle fakt nesnáším.
"Rosie já vím, že to tak možná nevypadá ale on na tebe celou tu dobu myslel. Pořád o tobě mluvil. Jako malej kluk tak i jako puberťák. Chyběla jsi mu" konečně prolomil to ticho.
"Jo jasně Wille. Vždyť mě ani nepoznal" nevěděla jsem jestli tomu co říká věřit. Ale na druhou stranu on by mi nelhal. Tím jsem si jistá.
"Rosie! Já ti fakt nelžu. Je pravda, že teď už o tobě asi 2 roky nemluvil ale to neznamená, že na tebe zapomněl. Jen to prostě vzdal, protože si myslel, že už tě nikdy neuvidí. Tak si řekl, že život jde dál. Nemůžeš mu to vyčítat. Nikdo netušil, že se vrátíš "řekl a podíval se na mě.
"Já mu to nevyčítám, jen mě mrzí to jak se teď chová" řekla jsem. Will mě objal a pak jsme se rozloučili. Já vytáhla z batohu klíče a odemkla dveře.
"Jseeem domaaa" zakřičela jsem ale žádná odpověď se mi nedostala. Jsem tady asi zase sama. Šla jsem do kuchyně kde jsem si položila věci na židli. Když v tom jsem uslyšela nějaký zvuk co vycházel z nějaké místnosti. Dost mě to vyděsilo a tak jsem si do ruky rychle vzala pánvičku. Vždyť tady nikdo být nemůže. Ale tak radši pro jistotu.
Šla jsem se podívat tam odkud jsem slyšela ten zvuk. Pánvičku jsem pevně svírala v dlaních. Pak jsem slyšela otevření dveří. Začala jsem se klepat. Otevřeli se totiž přesně ty dveře přede mnou. Stál v nich nějaký straší chlápek a měl okolo sebe omotanou peřinu.
"Co děl..." chtěl se mě asi na něco zeptat ale já se ho strašně lekla.
"Aaaaaaa..." začala jsem strašně křičet. No a potom jsem ho praštila tou pánvičkou do ramene. Sakra jsem úplně blbá?!
Ahoj tak dneska nová část. Omlouvám se, že tak dlouho nevyšla ale já mám školy víc než dost a tohle opravdu nestíhám. I tak se budu snažit a doufám, že se vám kapča líbí. Mám vás ráda ❤️
ČTEŠ
>do you remember?<
Fanfiction>Rosie je holka, co se jako malá musela přestěhovat s rodiči do Kanady. Musela opustit své přátele ale hlavně nejlepšího kamaráda Justina, se kterým trávila dřív všechen svůj čas. V Kanadě začala nový život a postupem času byla zase šťastná. Na Just...
