>do you remember?<

>69 (please don't cry)<

"Počkej jak jsi mi to řekla?" vysypal ze sebe a poprvý šlo slyšet, že je docela nasranej. Do prdele zkurvený, že já radši nedržela hubu. Jak se z tohohle mám asi vykroutit?! To je nadlidský úkol.
"Lucasi, řekla jsem ti Lucasi" snažila jsem se hrát, že se nic nestalo ale podle mě není blbej aby mi na tohle skočil. Proč jsem vlastně řekla Justine? Jako vážně musím mít takovou smůlu? Rosie ty očividně víš jak si začít ničit život. V tom jsi fakt odborník.
"Ale já slyšel něco jinýho" už nebyl tak naštvanej. Což je dobře, protože když na mě promluvil tím nasraným hlasem, tak jsem se ho začala i docela bát. Teď vím, že umí být dost nepříjemnej. Ale na druhou stranu na to má momentálně právo.
"Lucasi já skoro spím, nechci to teď řešit ale já ti řekla jménem. Třeba jsi mi jen špatně rozuměl. Pojď radši spát" nejlepší co můžete udělat je hodit tu vinu na druhýho a udělat z něj díky tomu totálního blbce. Už jdu radši vážně spát. Tohle jsem ale kvalitně dojebala.

Další den jsme vstávali v 8 ráno a zašli si na snídani. Po snídani jsme se šli obléct do něčeho pohodlnýho a vyrazili jsme se podívat na Golden Gate Bridge. To máme na programu takhle ráno a odpoledne je rozchod. Na ten se těším snad nejvíc. S Lucasem jsem od tý noci nějak nemluvila a tak doufám, že nebude pořád ještě naštvanej. Musím to říct Amy. Musí mi poradit co teď dělat, protože já sama nevím. Promluvím s ní po obědě až se vrátíme.

Když jsme dojeli na místo každý si hned začal fotit nějaký fotky. Já si taky musím nějakou udělat ať mám co dávat na instagram, že jo. Ne dělám si prdel ale tu fotku chci. Chtěla jsem se nějak vyfotit s Lucasem ale připadá mi, že se mě od rána nějak vyhýbá. Chvíli ho nechám, třeba ho to přejde a když ne, zkusím mu to nějak vysvětlit. Nechci mu lhát ale pravdu mu taky říct nemůžu. Kdyby věděl, že jsem pořád zamilovaná do mýho bývalýho tak to asi nerozdejchá. Taky bych to nezvládla. Poprosila jsem Amy aby mě s tím mostem nějak vyfotila. Sice tam vypadám jak debil ale jinak je ta fotka hezká.
(dělejme, že je to Rosie, díky :D)

Zhruba po dvou hodinách jsme se vrátili zpátky na hotel. Před obědem jsme měli čas pro sebe na pokojích. Tak jo, teď je dobrej čas na to si promluvit s Amy o tom jak totálně blbá jsem.
"Hele stalo se mezi váma něco? Připadá mi, že se spolu nějak nebavíte" čte mi myšlenky nebo co? Jako chtěla jsem s ní o tom přesně teď mluvit a ona začne jako první? To je hodně divný. Hodně.
"Ani se neptej. Amy já to včera strašně posrala" odpověděla jsem jí a sedla si na postel.
"No povídej" začala se smát ale mě bylo spíš do breku. Nechtěla jsem to takhle zkazit. A to teprve druhej den co jsme byli spolu.
"No včera večer jsem byla u něj na pokoji a on mi řekl, že mě miluje. No a jelikož jsem už moc nevnímala a byla hodně ospalá tak jsem řekla: Taky tě miluju JUSTINE!" to jeho jméno jsem zdůraznila a Amy místo toho aby se divila nebo něco takovýho dostala záchvat smíchu. Proč se mi pořád tlemí? Tohle jsou vážný problémy.
"Holka tak ty jsi ten váš vztah solidně pohřbila" řekla a já se chytila za hlavu. To mi povídej no. Vím, že je to v píči.
"Prostě to je jak kdyby mi Justin tehdy řekl třeba Kylie. To bych se šla asi zabít" dodala jsem a pak mi došlo, že zase myslím na něj. Zase!!
"A víš co? Za všechno může on!! Pořád se mě snaží nějak dostat do toho mýho blbýho mozku a prostě nechce odejít. Je to zmrd, když na něj musím pořád myslet. Vždyť mi ten kokot kazí i jiný vztahy, který vypadaly aspoň trochu nadějně" začala jsem na něj nadávat, protože tohle byla pravda. Zůstal mnohem dýl v mé hlavě než v mém životě.
"Můžeš na něj nadávat jak chceš Rosie ale pro tebe to vždycky bude ten pan dokonalej. Snažíš se ho nahradit. Hledáš v každým klukovi něco, co by ti ho aspoň trochu připomínalo. Ale moc dobře víš, že takovýho člověka jako je on už nikdy nenajdeš. Měla by sis už konečně uvědomit co vlastně chceš" woow tak tohle bylo hluboký. Jak je sakra možný, že má vždycky pravdu? Že mě tak dokonale zná!! Vystihla to naprosto přesně ale já si to nechtěla přiznat. Ale moment... Nechtěla mě náhodou dát dohromady s Lucasem? Teď to vypadá jak kdyby se přikláněla na stranu Justina. Ale jak řekla, měla bych si už konečně uvědomit co vlastně chci.
"Jdem radši na ten oběd" řekla jsem a vydali jsme se dolů do restaurace. Pořád jsem ale nemohla přestat myslet na to co mi řekla.

Odpoledne jsme se rozhodli si s Amy zajít na nákupy. Mají tady zhruba stejný obchody jako v Kanadě a v LA ale to nám vůbec nevadilo. Hlavně, že se něco najde. Prolezli jsme fakt úplně všechny a moje peněženka se díky tomu moc hezky provětrala. Je až šílený kolik peněz holky dokážou dát za oblečení. Jakoby jasný stejně bysme to za něco utratili ale když se nad tím tak zamyslíte. Je to prostě hrozný utrácení. No co hlavně, že z toho máme radost, to je nejdůležitější. Po tom hodně dlouhém nakupování jsme si šli na chvíli sednout do Starbucks na kafe. Měla jsem nejmíň 6 tašek a Amy taky, takže jsme to ani neměli kam položit. Bylo tady děsně málo místa.
"Lucas je dneska nějakej divnej" řekl Dylan, který si k nám přisedl a začal Amy pít kafe.
"Hej dej to sem" křikla po něm a dělala uraženou.
"Jo, musím s ním promluvit. Nechci aby to mezi náma bylo takhle" řekla jsem a společně s mýma šesti novýma kamarádkama a kafem se vydala zpátky do hotelu. Ty dva jsem tam nechala samotný. Vždyť jim to taky neuškodí.

Šla jsem zaťukat na dveře jeho pokoje. Ozvalo se ať jdu dál a tak jsem otevřela a vstoupila dovnitř. Lucase jsem ale nikde neviděla. Nebyl tady.
"Kluci nevíte kde je Lucas?" zeptala jsem se jich. Byli tady 3. Jakoby znám je od vidění ale nikdy jsem se s nima moc nebavila.
"V parku za hotelem" jen jsem kývla, zavřela dveře a vydala se za ním.

Přišla jsem tam a viděla ho sedět na lavičce. Kouřil. Moment on kouří? Nikdy jsem ho neviděla kouřit ani to z něj nikdy nešlo cítit.
"Nevěděla jsem, že kouříš" řekla jsem a on na mě zvedl hlavu. Sedla jsem si vedle něj na lavičku.
"Jen někdy když jsem ve stresu nebo v prdeli" odpověděl a vyfoukl kouř. Auuu. To jsem ho tak ranila?
"To jsem ti tak ublížila?" bylo mi ho líto. Hodně líto ale vždyť jsem to tak nemyslela. Určitě jsem nechtěla vyslovit to špatný jméno.
"Řekla jsi mi Justine, Rosie!" zvýšil na mě hlas a típl cigaretu, kterou odhodil pryč.
"Omlouvám se ti. Prostě jsem se spletla. Justin byl můj kluk a kamarád hodně dlouho a je jasný, že nějaký ty city tam pořád jsou a nezmizí lusknutím prstu, protože to jsou jen dva týdny co jsme se rozešli. Pořád mě to bolí a chápu, že dělám hodně chyb ale to se časem změní. Já se vážně snažím Lucasi. Pomůžeš mi na něj zapomenout jak jsi mi řekl?" zeptala jsem se ho a on už se aspoň usmál. Díky bohu.
"Jsem rád, že jsi ke mě upřímná. Jestli to není až moc osobní, no proč jste se vlastně rozešli? Jakej byl důvod?" vyzvídal ale já mu už věřila. Klidně mu to řeknu. Je to můj kluk. Doufám.
"Náš vztah byl děsně komplikovanej a plnej překážek, který se už prostě nedaly překonat. Navíc... No měla jsem autonehodu a byla hodně dlouho v komatu kvůli tomu, že si udělal dítě s děvkou celý školy" zase se mi to všechno připomnělo. Připadala jsem si jakobych ten okamžik právě zažívala znovu. Nechci na ten hnus už ani pomyslet. Začala jsem z toho zase brečet. Jsem slabá.
"Rosie neplakej. Neplakej prosím, tohle jsem nechtěl. Nevěděl jsem to jinak bych se tě na to nikdy neptal. Neboj všechno bude zase dobrý" snažil se mě utěšit a hned mě pevně objal jak to uměl jenom on. To jeho objetí mi ten den dost chybělo.

Tak jsou asi zase spolu :)