>do you remember?<

>50 (i didn't want to)<

Pohled Justina
Zabouchla mi dveře před nosem a prostě odjela. Rychlostí blesku se mi ztratila z dohledu a já měl chuť do něčeho kopnout. Ale to co mi řekla? Já o tom nic nevěděl. Kylie mi nikdy nic neřekla. Ale co mám teď dělat.
"Jussíku kdy to doděláme?" zeptal se mě Chris, který právě přišel za mnou. Nadzvedl obočí ale já neměl náladu na to se s ním bavit.
"Haloo" dodal a mávnul mi rukou před ksichtem.
"Už to nemá cenu, všechno je v píči" odpověděl jsem mu a pak se vydal do školy najít Kylie. Doufám, že to je jen nějaká blbá sranda a Rosie se mi vrátí. J-já ji vážně miluju. Nad tou představou se mi začíná dělat špatně. Chce se mi brečet z toho, že mám asi s Kylie děcko. Nemůže to být pravda. Já s ní nechci být. Tohle celý jsem nechtěl. Jediný co potřebuju a nejvíc miluju je Rosie. Ale moje naděje na hezkej život s ní je momentálně nulová. Stejně nemusela hned odjet i když to vlastně chápu. Jenomže to na tom nic nemění. Mohla si se mnou o tom nejdřív promluvit. Já s Kylie nikdy nebudu! Nikdy!!

Procházel jsem chodbou a nemohl jsem jí nikde najít. Zeptal jsem se už skoro všech ale nikdo ji neviděl. Vzal jsem do ruky mobil a zavolal jí. Nezvedá to. Panebože já potřebuju vědět na čem jsem. Vždycky se okolo ke motá a jednou jedinkrát když ji fakt potřebuju vidět tak ji nemůžu sehnat?!
"Tady jsi" řekl někdo za mnou a položil mi ruku na rameno. Aah tak tady je.
"Můžeš mi vysvětlit co to tady vykládáš? To už jsi se úplně zbláznila?" zeptal jsem se jí ale ona se na mě smutně podívala. Tohle je v píči. Strašně v píči.
"P-počkej ty t-to myslíš fakt v-vážně?" strašně jsem koktal a nemohl dýchat. Pořád jsem tak nějak doufal, že to bude fakt blbej vtip aby na sebe nějak upoutala pozornost a s Rosie nás rozeštvala ale není to tak. Jen přikývla.
"No jestli se chceš přesvědčit že ti fakt nelžu... No" podala mi do ruky nějakou věc. Hned mi došlo co to je. Těhotenskej test. Pozitivní! Stál jsem tam jak zkamenělej a nevěděl co říct. Absolutně mě došly všechny slova.
"A jak víš, že to je moje?" můj hlas byl najednou úplně zlomený.
"Protože to vychází přesně na tu jednu party co jsme spolu spali. Tu poslední party předtím než ses dal dohromady s ní. Pamatuješ?" na sucho jsem polkl. Polil mě studený pot a měl jsem pocit, že tohle už nerozdejchám. Pamatuju si to moc dobře. Ale že bych nepoužil kondom. Byl jsem tu noc hodně na sračky takže věřím tomu, že fakt ne no. Nemohl jsem tady už stát a jen tak se koukat na ní. Vydal jsem se pryč. V tuhle chvíli jsem se cítil fakt zničenej. Nic horšího se už stát snad nemůže.

Mířil jsem si to chodbou ven ze školy. Ještě jsem byl na záchodě kde jsem se prostě skoro rozbrečel. Moje oči jsou teď hodně zarudlý ale co je komu do toho. Všichni okolo mě si spolu něco šeptali. Jo asi to bude o tom dítěti. Připadalo mi, že ale hodně lidí bylo spíš smutných. Divný ne? Prošel jsem okolo nějaký tý kamarádky Rosie. Asi Juliette se jmenovala.. nevím, fakt ne. Hodil jsem na ní nechápavej pohled.

"Cos jí to provedl?!" vykřikla na mě a následně do mě prudce strčila, až jsem málem spadl na zem.
"Co je?" nechápu, proč jsem tohle řekl, když je to naprosto jasný.
"Vážně se ještě ptáš? Zničil jsi jí život!" podívala se na mě se zlostí v očích. Já vím, ale věř mi, že jsem ho zničil i sobě. Nechtěl jsem.
"A s tebou to očividně vůbec nic nedělá! Chápeš sakra, že ona ti věřila? A teď to kvůli tobě možná ani nepřežije" po dokončení věty nahlas vzlykla. Tak moment, co tímhle jako myslí?!
"Vy kluci už běžte fakt do prdele, obzvlášť ty a Chris!" o čem to teď kurva mluví, proč Chris? Nezajímá mě to, jediný na čem záleží je Rosie.

"Cože?" vyhrkl jsem ze sebe, protože ten konec jsem vážně nepochopil.
"Ty to ještě nevíš?" co bych měl vědět? Ne já už nechci. Nejsem připravenej na to co ještě přijde. Jen jsem lehce zakroutil hlavou na náznak, že nevím.
"Rosie, ona..." panebože ať mi to řekne. Tohle je jak utrpení. Bojím se. Hodně.
"Tak mluv" zakřičel jsem na ní, ale ona se okamžitě rozbrečela.
"Měla autonehodu ty kreténe a to kvůli tobě... jen kvůli tobě!" začala na mě křičet a já si připadal jakoby mě někdo právě vyrazil dech. Nemohl jsem cokoliv říct a ani se nadechnout. Prostě to nešlo.
"Vždycky budeš ten, co Rosie zničil. Tleskám, fakt se ti to povedlo.." tohle není pravda. Nemůže to být pravda. Začalo se mi stmívat před očima.
"Justinee" uslyšel jsem hlas, co na mě křičí a pak sebou švihl o zem.

Probudilo mě poplácávání po mé tváři. Pomalu jsem otevřel oči a viděl nad sebou obličej Chrise a Julliette. Nevěděl jsem co se stalo. No jenomže to netrvalo dlouho a hned jsem si na všechno vzpomněl.
"Řekněte mi prosím, že to byla jen noční můra" zlomil se mi hlas a začal strašně brečet. Je mi jedno, že mě kdokoliv viděl. Teď už mi bylo všechno jedno. Neměl jsem se celou dobu chovat jak totální kretén a takhle by to nikdy nedopadlo. Jenomže je pozdě a jak Juliette řekla, za všechno můžu já. A jestli to nepřežije... Ne!! Nemůžu na to ani pomyslet. Musím ji vidět. Musím za ní. Musím být u ní dokud se neprobudí.

Snažil jsem se zvednout ze země a jít co nejrychleji k autu.
"Kam to jdeš?" zakřičel po mě Chris.
"Jedu za ní" odpověděl jsem a rozběhl se pryč.
"Vole, ale v tomhle stavu nemůžeš řídit!!" slyšel jsem ještě jak na mě křičel ale to už jsem ignoroval. Můžu co chci.

Dojel jsem k nemocnici a okamžitě vletěl dovnitř. Byl tu strašný zmatek. Nevěděl jsem kam jít, koho se zeptat, prostě nic. Hodně rychle jsem našel nějakou recepci.
"Potřebujete něco?" zeptala se mě nějaká postarší dáma, která se na mě docela nepříjemně dívala.
"Hledám Rosie Collins, měla autonehodu" řekl jsem a zhluboka polkl. Nemohl jsem to skoro ani vyslovit. Slzy se mi opět draly z očí ale nějak se mi povedlo je zadržet.
"Jste někdo z rodiny nebo příbuzný?" otrávně si povzdechla a nasadila si brýle.
"Jsem její kluk" odpověděl jsem. Nebyla to pravda. Už její kluk nejsem, skončilo to ale já to tak pořád cítil. Ona byla moje jediná holka co jsem kdy měl. Myslel jsem to s ní vážně. Navíc s Kylie jsem spal než jsem se s ní dal dohromady. Potom jsem už s nikým nic neměl.
"V tom případě vám nemůžu nic říct, nashle!" otočila se na svý židli někam dozadu a začala hledat nějaký léky. Pochopil jsem, že mi nic neřekne a, že mám vypadnout. Nemůžu odejít. Nechci jí tady nechat. Sedl jsem si na židli a prostě jen tak čekal.

Oči se mi zavíraly. Jsem strašně ospalej. Jenomže pak jsem slyšel ten hlas a okamžitě jsem zbystřil. Jak kdybych se najednou probudil. Ten hlas patřil Mellanie. Její mámě. Proboha nedokážu si představit jak to pro ní musí být hrozný. Určitě je to naprosto šílený a když vím, že za to můžu jen já tak se jí nedokážu ani podívat do očí. Vždyť já jí slíbil, že bude všechno v pohodě a teď tohle? Jsem v hajzlu.

"Justine co tady děláš?" zeptala se mě překvapivě ale v jejím hlase žádný vztek nebyl. Asi neví, že to je moje vina. No jak by taky mohla. Nemá jí to kdo říct.
"No chtěl jsem jí vidět" odpověděl jsem ale nepodíval se na ní. Sice nic neví ale nejde to. Jedinej pohled na ní a poznala by to na mě.
"Jak se tohle mohlo stát?" začala hystericky brečet a já nevěděl co dělat. Musel jsem se na ní podívat. Byla totálně hotová. Její oči byly děsně zarudlý a celý obličej měla ubrečený. Nemůžu se na tohle dívat. Nemůžu být ten bezcitnej kripl jako dřív. Stalo se to co se stalo a já za to musím nést odpovědnost. Ona si zaslouží znát pravdu. Je to její máma.
"Víte no já..." začal jsem ale nebyl schopnej to dokončit. Prostě to nešlo. Zadívala se na mě a lehce nadzvedla obočí. Oči si utřela kapesníkem ale plakala dál. Je zničená.
"Já nechtěl" vydal jsem ze sebe, položil si obličej do dlaní a začal brečet. Chybíš mi Rosie...

Teď budou kapitoly jen z pohledu Justina, asi chápeme proč že? :)
Je to jediná kapitola, kterou mám předepsanou dopředu, takže netuším kdy vyjde další.
A co říkáte na nový cover knížky?
Líbí se vám? <3