>do you remember?<

>90 (i'm so grateful for her)<

Pohled Justina
Vzbudil mě křik mýho táty a to mě donutilo se rychle zvednout. Absolutně jsem nechápal co se děje ale venku ještě ani nebylo moc světlo. Mohlo být tak 6 ráno. Maximálně.
"Tvoje mamka právě porodila, volala mi, že tě za ní mám dovíst tak se zvedej!" řekl a když viděl, že ho už konečně poslouchám tak odešel. Moment cože?! Ona už porodila? Vždyť jsem ani nevěděl, že má termín už teď. Ani jsem se nemusel převlíkat, protože jsem usnul v oblečení. No ale smrdělo trávou, tak jsem si místo toho trička vzal mikinu. Strašně se mi motala hlava a myslel jsem, že půjdu blejt. Musel jsem si v kuchyni spolknout prášek abych byl aspoň trochu použitelnej. Došel jsem do garáže za tátou a on vyjel do nemocnice. Nechápu proč mě tam musí vozit on když mám i já řidičák a normálně řídím. Asi proto, že je pořád ještě nasranej za to auto co vzali policajti. Jo to bude tím.

Táta tam za ní nešel což se nedivím. Připadalo mi divný už jen to, že si šli navzájem na svatbu. A podívat se ještě na dítě. To by bylo fakt hodně divný. Našel jsem mamky pokoj. Ležela na posteli a držela v náručí maličký miminko. Šel jsem dál a pozdravil jí. Nepoznal jsem jestli je to holčička nebo kluk. Bylo ale strašně roztomilý. Musel jsem se usmát.
"Je to holka nebo kluk?" sedl jsem si na okraj postele za ní a pozoroval toho prcka.
"Holčička, Isabella... Vím, že jsi říkal, že je to jméno hnusný ale..." přerušil jsem jí, protože mi nic takovýho vysvětlovat nemusela. Je to její mimčo a pokud se bude jmenovat Izzy tak to bude Izzy.
"Mami o tomhle já přece nerozhoduju a ani jsem to tak předtím nemyslel. Je to hezký jméno" najednou vypadala tak strašně šťastná a já byl taky. Dala mi pusu na tvář a usmála se na mě. Pamatuju si, že jsem na ní byl dost hnusnej když jsem zjistil, že si to dítě udělala ale teď to beru jinak. Jsem rád, že není s tátou. Mamku mám rád ale táta je debil. Je pro něj až moc dobrá. Nezaslouží si ji. Něco jako já a Rosie. Taky si jí nezasloužím. A po tom co jsem včera udělal s tím Lucasem mě zabije. Čekám jen kdy mě zavolá a řekne, že jsem jí zničil vztah, že jsem kokot a, že mě nesnáší.
"Můžu si jí pochovat?" zeptal jsem se mamky a ona na mě kývla a Izzy mě opatrně podala.
"Chytni jí pod hlavičkou" dodala a já tak udělal. Koukala se na mě těma malinkýma očkama a usmívala se. Byla strašně hodná. Ani nebrečela. Když jsem jí ale podával mamce zpátky tak brečet začala.
"Asi si tě oblíbila" zasmála se mamka tomu jak Izzy brečela. Taky jí mám rád a mrzí mě to co jsem říkal dřív.
"Mami chtěl jsem se ti omluvit jak jsem na tebe byl dřív kvůli tomu hnusnej. A jak jsem říkal, že jí nebudu mít nikdy rád. Strašně mě to mrzí" vážně mě to mrzelo, protože jsem takovýhle věci vlastní mamce nikdy říkat neměl. Byl jsem vážně zlej. Ale teď už takovej být nechci. Ty jo asi jsem se fakt změnil.
"To je v pohodě Justine. Spíš mi řekni jestli se ti něco nestalo? Připadáš mi takovej smutnej" ustaraně se na mě podívala a chytla mě za ruku. Stalo se toho tolik za tu dobu co jsi tady nebyla, že kdybych ti měl o všem říkat, byli bysme tady tři dny. Ale nejvíc mě mrzela ta jedna jediná věc.
"Ne jsem v pohodě" nuceně jsem se usmál, protože jsem se bál s ní řešit takový věci. Nejsem na to zvyklej. Nejsem zvyklej na to, že se o mě někdo stará a zajímá.
"Justine nemusíš mi lhát, jsem tvoje máma, poznám to. Je to kvůli tomu co se stalo s Rosie?" zeptala se a když vyslovila její jméno, píchlo mě u srdce. Ona ví co se stalo? Nemohl jsem jí lhát. Pravda byla, že mi z toho všeho bylo do breku a ještě to jak se na mě smutně dívala. Musím zůstat silnej. Nesmím brečet před ní.
"Chybí mi" řekl jsem a podíval se na svoje nohy. Nemohl jsem se jí dívat do očí.
"Neboj se, všechno bude dobrý. Pokud k sobě patříte, tak se ti vrátí. Je to hodná holka" usmála se na mě a přitáhla si mě do objetí. Jo je to ta nejhodnější holka pod sluncem. Mamka jí měla vždycky strašně ráda. Ale víc než já ne. Bylo hezký, že se mě snažila povzbudit ale já věděl, že už je prostě dávno konec.
"Ale ono to tak bolí" tohle jsem už nevydržel a začal trochu brečet. Vážně mi chybí. Říkal jsem, že bych měl zapomenout ale co když nechci? Co když nemůžu?
"Pšššt, všechno bude zase v pohodě" právě teď jsem mamku tak potřeboval a ona tady pro mě byla. Mám jí strašně moc rád. Utěšovala mě a mě bylo zase po chvíli trochu líp. Ale Rosie mi nic nenahradí. Ona byla moje jediný štěstí.