>do you remember?<

>51 (i should die...not her)<

Její mamka se na mě nechápavě podívala. Nevím jestli nebyla blbost to říct. Ale aspoň jsem to ze sebe dostal. Nemohl bych se jí podívat do očí a dělat, že se nic nestalo. Už takovej nechci být. Tohle mi otevřelo oči. Zjistíte co všechno jste měli teprve až to ztratíte. A to už je pak možná pozdě.

"Jak to myslíš Justine?" nemohl jsem si nevšimnout té naštvanosti v jejím hlase, což je v téhle situaci ale úplně normální.
"Víte, něco se mezi náma stalo a...no Rosie byla docela rozrušená a prostě nasedla do auta a odjela" snažil jsem se to říkat v klidu ale moc mi to nešlo. Byl jsem na sebe tak naštvanej. Neměl jsem jí tohle vůbec dovolit. Prostě jsem ji neměl pustit do toho auta v takovýmhle stavu. Bohužel.
"Nechceš mi snad říct, že se tohle všechno stalo kvůli jediný blbý hádce?" začala na mě mírně křičet a já už nevěděl co říct. Jo přesně takhle to bylo. Díval jsem se jí jen do očí a mlčel. Někdy je lepší být zticha než říkat nějaký blbosti.
"Ty hajzle... Slíbil jsi mi, že se nic nestane. Že jí nic neuděláš. A podívej se na to. Je na operačním sále a bojuje o život!" zařvala na mě přes celou nemocniční halu a vrazila mi facku. Nebránil jsem se. Vím, že jsem si to zasloužil. Nevěděl jsem, že je na tom až tak špatně. Že to vážně možná nepřežije. Při té myšlence jsem zase začal brečet.
"Já vím, že jsem to posral a tohle všechno si zasloužím ale můžu jí potom vidět? Prosím" s brekem jsem se na ní smutně podíval ale ona mě svým pohledem propalovala.
"Vypadni!!" řekla potichu ale dost přísně.
"Ale..." nestihl jsem ani nic namítnout.
"Vypadni a už mi nikdy nelez na oči" zakřičela znova ale potom si hned sedla na židli a začala brečet. Asi bych měl jít.

Dojel jsem domů a těšil se až si lehnu do postele. Vidím to ale tak, že minimálně pár dní neusnu. No jestli vůbec někdy jo. Odemkl jsem si dveře a v chodbě viděl stát otce. Měl hodně zlý výraz a já se ho začal bát. Poslední dobou si na mě tak trochu vybíjí svojí zlost. A já se ho prostě bojím.
"Máš nahoře kamaráda ale potom si s tebou budu potřebovat promluvit" řekl s nezájmem v hlase a odkráčel si pryč. Prosím, prosím moc prosím ať je tady ta jeho Bethany. Před ní mě nemlátí a vlastně je i víc v klidu a hlavně si mě nevšímá. Žádný ženský hlas jsem tu ale neslyšel. V tom případě jsem v prdeli. Vyšel jsem schody nahoru k sobě do pokoje a otevřel dveře.
"Kde jsi byl vole tak dlouho?" zeptal se mě Chris a lehce se uchechtl.
"Říkal jsem ti, že jedu za ní" odpověděl jsem a sedl si na postel vedle něj.
"Ty teda vypadáš" zasmál se mi.
"Nedělej ze sebe takovou histerku" dodal a opět se to neobešlo bez toho jeho zasranýho smíchu.
"Jestli mě chceš nasrat tak zrovna vypadni!" vyjel jsem po něm, protože mě tohle nasralo.
"Klid brácho" dal si před sebe ruce na náznak, že se vzdává.
"Nikdy jsem tě ještě takhle v prdeli neviděl" jo to je dost možný, protože takhle v hajzlu jsem ještě ani nikdy nebyl. Jen jsem nad tím pohodil rameny.
"Musel jsi jí fakt milovat co?" zeptal se teď už naprosto klidným a normálním hlasem. Jasně, že jsem jí miloval. Byla to moje nejlepší kamarádka. Znali jsme se už od doby co Rosie ležela v porodnici jako malý mimino. Pamatuju si jak jsme tam s mámou a tátou šli a já si ji mohl pochovat. Jakoby to bylo včera. Od tý doby se toho dost změnilo. Moje máma je ode mě několik stovek kilometrů daleko, můj táta je psychopat co mě mlátí a moje kamarádka je skoro mrtvá. Měl jsem jí chránit a né si hrát na debila. Cokoliv zlýho co jsem jí kdy řekl nebo udělal si budu navždycky vyčítat. Vzpomínáte jak sem přijela? Jak jsem jí málem ojel? Jak jsem jí urážel, ubližoval a dokonce i flákl? Tohle všechno mi odpustila. Dokázala se s tím vyrovnat. S těmahle všema sračkama co jsem jí udělal se vyrovnala a odpustila mi. A já se o ní ani nedokázal postarat. Jsem zkurvenej sráč. Na Chrisovu otázku jsem jen přikývl a po těhle všech myšlenkách a vzpomínkách jsem si uvědomil, že už ji možná ani nikdy neobejmu. Začal jsem strašně hystericky brečet. Zasloužím si tuhle bolest. Já jo. To ona si to nezasloužila. To já se měl vybourat a chcípnout. Mě by škoda nebyla. Jenomže ona byla hodná, normální holka a já jí tohle udělal!! Měl bych být už dávno mrtvej. Teď už jsem fakt přímo hlasitě vzlykal. Nemohl jsem chvilkama ani dýchat. Větší bolest jsem v životě necítil.
"To bude dobrý kámo" řekl Chris a chytl mě okolo ramen.

Když Chris odešel, natáhl jsem se na postel a chtěl spát. Chvíli mě přemlouval jestli s ním nepůjdu chlastat nebo do baru někoho ojet ale já na to teď náladu úplně nemám. Hlavně na ten sex náladu nemám když mi moje 'holka' leží v nemocnici a s druhou kurvou mám děcko.
"No konečně" řekl otec který asi právě vyrazil dveře. Ani nezaklepal a prostě sem nějak vlítl.
"To nemohl odejít dřív?" vrhl na mě přísný pohled, který mi naháněl hrůzu.
"Je to kamarád tati" odpověděl jsem tiše. Nechci se s ním moc bavit. Ale když ho budu ignorovat naštve se mnohem víc.
"Volala mi máma tý holky. Všechno mi řekla" zhluboka jsem polkl. Tak jo, jak jsem říkal, že mám být už dávno mrtvej tak si myslím, že tenhle rozhovor mě asi stejně zabije.
"Jsi doprdele normální? Kvůli takovýmu kriplovi jako ty to napálila někam do stromu. No to jí za to fakt stálo" řekl ironicky ale aspoň na mě zatím nekřičel. Neodpovídal jsem.
"Jestli si myslíš chlapče, že tě budu tahat z dalšího průseru tak se kurva mýlíš. Znovu už ne!! Spočítej si kolikrát jsem ti už tak zachránil prdel. A když už si myslím, že nic neprovedeš tak přijdeš ještě s něčím horším. Vždycky. Pamatuješ před rokem? Jak ses zdrogoval jak hovado a šli po tobě policajti!!" o tom někdy jindy jo. "Myslel jsem si, že to už je vrchol a nic horšího neprovedeš a teď se dozvím, že kvůli tobě leží v nemocnici skoro mrtvá holka. Jsi kokot Justine. Malej kokot" teď už na mě začal strašně křičet. Snažil jsem se po posteli posouvat dozadu ale on mě chytl za lem trička u krku a přitáhl si mě k sobě. Postavil jsem se teď už na nohy před něj a klepal se. Čekal jsem co mi zase udělá a neměl už ani sílu se bránit. Nejdřív mě silně udeřil do břicha a pak mě začal pěstmi mlátit do obličeje. Byla to strašná bolest ale ne taková jako, že Rosie umírá. Tahle bolest za chvilku přejde, jestli mě teda úplně nepřizabije. Cítil jsem jak mi z obličeje teče krev.
"Aspoň si to budeš pamatovat!" zakřičel a chytl mě pod krkem. Zvedl mě do vzduchu a přirazil na stěnu. Dusil jsem se. Měl jsem pocit jak kdyby mě chtěl uškrtit. Teď už jsem vážně nemohl dýchat. Začalo se mi i stmívat před očima. Bylo mi na omdlení. Uslyšel jsem dole bouchnutí dveří, což upoutalo tátovu pozornost.
"Jsem doma zlato" zakřičela Bethany a táta váhal co dělat. Její příchod mě ale zachránil. Pustil mě na zem a já sebou švihl na koberec.
"Ještě jsme spolu neskončili!" s těmihle slovy odešel a nezapomněl ani bouchnout dveřma.

Z mých očí se opět spustily vodopády slz. Na svém krku jsem cítil strašnou bolest a hrozně nahlas jsem dýchal. Kdyby nepřišla tak... Tak by mě možná i zabil.

Vzal jsem do ruky mobil a klikl na kontakty. Hledal jsem to číslo a pak ho rychle zmáčkl. Volal jsem mámě. Už to tady s ním nevydržím. Už dál nemůžu. Chvíli to prozvánělo ale pak mi to zvedla.
"Ahoj Justine" řekla příjemným milý hlasem. Jak moc bych jí teď potřeboval. Vím, že ona by mě tohle všechno nevyčítala a nemlátila mě kvůli tomu. Snažila by se to vyřešit a mě nějak pomoc. A já pomoc teď vážně potřeboval.
"Mami... Potřebuju tě. Prosím..." zlomil se mi hlas a už jsem nemohl ani nic říct. Jen jsem zase brečel.

Už vím jaký to je být na dně...

Další kapča je na světě <3