>do you remember?<

>87 (this is not me)<

Probudilo mě světlo ale nikoho jsem vedle sebe neviděla. Byl pátek. Kurva já zaspala. Ale proč mě Lucas nevzbudil? Nevím, je to prostě divný. Nachystala jsem se do školy a odhodlala se, že tam půjdu. Vážně se mi nechtělo. Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu ale začala jsem to tady nesnášet. Připadala jsem si tak strašně osamělá. Nebyla jsem sama ale já si tak prostě připadala. Všechno mě tady užíralo. Nic jsem tady neměla. Nic co by pro mě bylo opravdu důležitý. Dřív jsem si myslela, že ten nejdůležitější člověk v mém životě je Amy ale nejlepší kamarádky asi nejsou navždy. Možná, že tím problémem je, že spolu trávíte až moc času. Od rána až do večera a takhle každej den. Odcizili jsme se a už to nikdy nebude jako dřív. Pokud někoho ztratíte, ať už třeba jen na chvíli, bude to prostě vždycky jiný.

Venku bylo šílený vedro a tak jsem si dneska oblíkla šaty. Vypadaly nějak takhle.

Po chvíli jsem se rychle vydala na cestu abych stihla aspoň tu druhou hodinu. Byl to přírodopis. Nesnáším ho. A tu učitelku taky. Prostě stará nespravedlivá kráva. Vešla jsem do třídy a sedla si úplně dozadu. Nikdo vedle mě neseděl. Dívala jsem se z okna a zasnila se.

Mamka a já jsme přiletěli do nový země. Do Kanady. Nechtěla jsem tady být. Ztratila jsem nejcennějšího člověka v mém životě. Byla jsem tady bez něj tak osamělá. Cítila jsem se jako nechtěný malý dítě. Nikdo mě neznal, nikdo si se mnou nechtěl hrát na hřišti, pro nikoho jsem nebyla kamarádka. Svůj život co jsem měla tak ráda, jsem ztratila a nechala v LA. Hodně dlouho jsem se trápila. Myslela jsem si, že si nenajdu kamarády a, že budu opuštěná. A taky to tak nejdřív bylo. Na všechno jsem byla sama. Nikdo tu pro mě nebyl když mi bylo nejhůř. Ale to proto, protože jsem ani nikoho neměla. Mého jediného kamaráda jsem nechala tisíce kilometrů daleko. Odcizila jsem se mu a zahodila všechno co jsem měla. Všechno jsem ztratila. A to jen kvůli mamce. Jen kvůli její práci a jejím rozmarům. Bylo mi 6. Na takhle malej věk jsem zažila hodně špatný období a na něj nikdy nezapomenu.

Takhle jsem se cítila před deseti lety, když jsem tady byla. Byla jsem hodně malinká a neměla rozum a ani nevěděla co chci ale o všechno jsem přišla. Úplně si vybavuju jak jsem každou noc brečela, jak jsem sledovala ostatní děti jak si hrají a vzpomínala jen na Jusse, abych si s ním taky takhle mohla hrát, jak jsem chodila sama domů a na obědy, jak se na mě ostatní nehezky dívali. Jakoby to bylo včera a přitom je to tak dlouho. Deset let je pryč a já tu sedím a cítím se úplně stejně. Jakoby mi zase mamka všechno vzala. Jakobych už nikdy nemohla najít štěstí. Jakobych uvnitř umírala.

Po hodině jsem vstala a šla na chodbu. Viděla jsem tady tolik povědomých tváří. Znala jsem je ale zároveň mi byli tak cizí. Nic jsem o nich nevěděla. Tohle byli ještě před několika měsíci moji přátelé. Trávila jsem s nima všechny ty hezký dny a konečně našla štěstí. Teď okolo nich procházím a zjišťuju jak strašně jsme si cizí. Nikdy jsem je neznala. Myslela jsem si jak jsme si blízký ale kdyby to byla pravda, počkali by tady na mě. Nikomu už nevěřím. Ztratila jsem důvěru v lidi. Zase se cítím jako ta malá osamělá holčička co se trápí a každou noc potichu pláče, hlavně aby to nikdo neslyšel. Slíbila jsem si, že takový období ve svým životě už nezažiju a, že budu už jen šťastná. Ale všechno se mi začalo rozpadat. Všechno co jsem si tak pracně budovala se mi hroutilo přímo pod nohama. Všechno jsem zase ztrácela. Ztrácela jsem sama sebe...

Šla jsem po chodbě a z očí mi tekly slzy. Nevím co se to ze mě stalo.  Nechápu co to se mnou život udělal ale já se necítím vůbec dobře. Připadám si jako kdybych prostě ztratila chuť žít. Jakobych každej den jen přežívala ale už nežila. Nechtěla jsem aby se tohle stalo. Měla jsem z toho strach.
"Rosie jsi v pohodě?" uslyšela jsem za sebou nějaký hlas ale otáčet se mi nechtělo. Poznala jsem ho. Poznala jsem, že to byl Lucas.
"Jo jasně jen... Nech to bejt" řekla jsem a odešla pryč. Nemohla jsem mu vysvětloval co se děje. Nezajímá ho to a nasral by se. Přece nemůže vědět, že mi chybí Justin. Nemohla jsem se o tom s ním bavit. Připadalo mi, že poslední dobou jsem se s ním nemohla bavit už vůbec o ničem. Už mi nebyl oporou jako dřív. Jeho objetí už mi dávno nic neříkalo a jeho rty mi byly cizí.

Když jsem došla domů, úplně jsem se zhroutila. Všechno to na mě strašně dolehlo a já nevěděla co s tím mám dělat. Ani jsem si nezula boty a sedla si do kuchyně na zem. Prohlížela jsem si fotky v rámečcích co byly na parapetu u okna. Byla jsem tam já s Lucasem. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že tady jsou. Musel je sem dát nedávno. Hned jsem si vzpomněla na fotky u mě v pokoji v LA. Fotky s lidma, který jsem už ztratila. A to úplně všechny do jednoho. Já prostě nevím, mám Lucase asi nějakým způsobem ráda ale nikdy z toho nic víc nebude. Nic k němu necítím. Nikdy jsem necítila. Jen jsem si to namlouvala. Otevřela jsem skříňku vedle sebe a vytáhla z ní pití. Chtěla jsem si nalít jen jednoho panáka ale trochu se to zvrtlo. Normálně nechlastám a alkohol mi skoro nic neříká ale já potřebovala zapít tu samotu. Potřebovala jsem na chvíli na všechno to špatný zapomenout. Nevím co se to se mnou děje. Nikdy bych si nemyslela, že někdy budu sedět v kuchyni na studený zemi a chlastat vodku. Tohle přece nejsem já.

"Rosie vstávej, dělej. Proč jsi usla na zemi?" slyšela jsem jak mě probudil nějaký hlas ale byla jsem totálně mimo.
"Justine?" řekla jsem s nadějí v hlase. Byla jsem hodně ožralá a ani nevěděla co to říkám nebo kdo tady se mnou je.
"Co to sakra meleš?" odpověděl mi ten dotyčný. Nevnímala jsem ho. Bylo mi jedno co říká, já si stála pořád za svým.
"Justine polib mě" vypadlo ze mě a strašně se mi přitom zamotala hlava. Měla jsem pocit, že omdlím. I tak jsem neváhala a na dotyčného se vrhla. Přisála jsem se mu na rty ale on se hned prudce odtáhl.
"Já nejsem Justin kurva. Jsem Lucas a vysvětli mi co vedle tebe dělá ta vypitá flaška vodky!?" zněl tak nepříjemně a ukázal na lahev co ležela hned vedle mě. Jaká zase vodka? Jakej Lucas? Já chci jen Justina.
"Justine já tě miluju" vykoktala jsem a pak si zase lehla na zem. Cítila jsem jak se celý můj žaludek kroutí. Asi budu blejt.
"Odnesu tě do postele" uslyšela jsem ale já do žádný postele nechtěla. Chtěla jsem být s Justinem. Ucítila jsem dvě svalnaté ruce na mém těle. Zvedly mě ze země a někam nesly. Spadla jsem do něčeho měkkého a hnedka usla. Nějak mě to celý vyčerpalo.

Vzbudila jsem se hodně brzo ráno a hnedka běžela na záchod. Vedle mě ležel Lucas, který pořád ještě spal. Bylo zajímavý, že jsem si z včerejšího večera skoro nic nepamatovala. Vždycky jen takový části a záblesky ale jinak jsem měla totální okno. Naštěstí jsem to na ten záchod stihla a celý obsah žaludku tam i vyklopila. Takhle strašně blbě mě už fakt dlouho nebylo. Co jsem zase vyváděla?! Když jsem na tom byla aspoň o něco líp tak jsem se vrátila za Lucasem do ložnice.
"Ty jsi zvracela?" zeptal se mě až jsem se ho lekla. Pořád tak napůl spal. Mluvil na mě ale měl u toho zavřený oči.
"Jo je mi děsně blbě, vůbec nevím proč. Co jsem včera dělala?" hodila jsem sebou zase do postele a Lucas jen tak zavrčel. Chtěl spát a ne se se mnou vykecávat o blbostech. Chápu to.
"Vypila jsi flašku vodky a usla v kuchyni na podlaze" no doprdele tohle, že jsem udělala?! Doufám, že jsem aspoň neříkala nějaký sračky jak to tak u mě vždycky bývá, když jsem ožralá.
"A kecala jsem nějaký píčoviny?" musela jsem ho zeptat, protože jsem se nejvíc bála toho abych se s ním třeba nebavila o Justinovi. Nebo abych mu omylem neřekla, že jsem s Jussem spala. Byla jsem úplně mimo, klidně se tohle mohlo stát.
"Ne nic jsi neříkala a teď už pojď spát" chytl mě pevně za pas a přitáhl si mě k sobě. Jo má pravdu, měla bych radši spát a ne řešit něco co se ani nestalo.

Zbývá poslední týden a pár dní do prázdnin. Připadám si tak strašně unavená, že už do tý školy ani snad chodit nezvládnu. A nejvíc mě děsí prázdniny. To budu celou dobu v tomhle domě hrůzy s ním? Do LA nemůžu, na mámu se po tom všem nechci ani podívat a nikam jinam asi nepoletím, protože nemám peníze. Čekají mě opravdu hezký prázdniny...

Tohle je ta kapitola taková víc o ničem ale vždycky tam musí nějaká být aby se tam mohla objevit i ta lepší. Příště už to bude víc zajímavý nebojte :)