>do you remember?<

>57 (on my mind)<

'Tvůj čas vypršel, měli bychom jít' uviděla jsem před sebou černou postavu, které jsem neviděla do obličeje. Celý to bylo dost divný. Natáhla ke mě ruku a chtěla abych šla za ní. Ale proč? Já nechtěla nikam odejít. Bylo mi tady dobře. Možná má ale pravdu. Můj čas vypršel. Každý musí jednou odejít a můj čas nastal právě teď. Pomalými kroky jsem se k ní přibližovala a už ode mě byla jen pár metrů. Když v tom mi došlo, že jsem se nestihla rozloučit. Nemůžu odejít aniž bych řekla sbohem.
'Musím se ještě rozloučit' řekla jsem a zůstala stát na místě. Ta temná osoba se mi přitom ani nepodívala do obličeje.
'Dám ti ještě chvilku času' navrhla a já to přijala. A najednou byla pryč. Úplně se vypařila a zůstala jsem tu sama. V tom nekonečném černu, ze kterého nebylo úniku. Přemýšlela jsem jak se rozloučit. Bolelo mě to ale tam nahoře mi bude líp. Moje srdce už ten nátlak nezvládne a moje duše bude konečně volná a svobodná. A tak jsem začala mluvit. Vím, že mě uslyší. Vždycky jsme byli něčím propojený.

'Už budu muset jít' řekla jsem a začala se rozhlížet okolo sebe. Připadalo mi jakobych tu najednou nebyla sama. Cítila jsem se zase v bezpečí a v něčí přítomnosti. Cítila jsem ho. Teď už vím, že mě slyší.

'Nebyla jsem tu dlouho' chtěla jsem říkat jen věci co jsou pravda. Ale zároveň mu nechtěla ublížit. Ne tak jako to on udělal mě. Nikdy bych pro něj nechtěla to špatný i když to tak někdy vypadalo.

'A už mi moc času nezbývá' možná mu ještě nedošlo, že to jsem já. A tak vím, že on se se mnou rozloučit nestihne. Musím to udělat já, aspoň takhle.

'Zabil jsi mě' vím, že tohle bylo hnusný ale jak už jsem řekla, chci říkat jen pravdu a tohle k mému příběhu patří. Najednou mým tělem projel mráz a začala jsem se trochu klepat. Možná to je jeho reakce. A přenesl jí na mě. Nevím. Sama tomu moc nerozumím. Mrzí mě, že se trápí ale musela jsem mu tohle říct. Prostě jsem chtěla aby to ode mě slyšel. Zabil mě.

'Věřila jsem ti' a stále taky věřím a vždycky budu. A to možná byla ta chyba. Že jsem byla a stále jsem až moc naivní.

'A teď kvůli tomu musím odejít' opouštím tě, i přesto všechno hezký prostě nemám na výběr. Zradil jsi mě.

'Doplatila jsem na to, že jsem tě milovala' každý na lásku někdy nějak doplatí. Ať už je to malá bolest a nebo velká bolest. Ale to k tomu patří. Kdyby láska byla bezchybná, tak by každého přešla chuť milovat.

'Možná, že jsem tě milovala až moc' věř mi, tohle je jedna z věcí co se nikdy nezmění. Nikdy!!

'Nelituju toho a nikdy nebudu' doufám, že ty taky ne. Doufám, že jsem pro tebe byla aspoň něčím důležitá. Protože ty jsi pro mě byl vším.

'Ale je na čase odejít' nevím kolik času mi ještě zbývá ale hádám, že už moc ne. Asi to byl osud. Neměli jsme skončit spolu. Ale i přesto mi vždycky zůstaneš v srdci. A to na prvním místě.

'Sbohem Justine' naposledy jsem vyslovila jeho jméno a tím to celé ukončila. Sbohem.

Teď už jsem konečně připravená odejít. A to navždy. Nic už mě tu nedrží. Pár lidem tohle ublíží a myslím si, že bude trvat i trochu dýl než se s tím smíří ale časem to přejde. Časem na mě každý zapomene. Jakobych nikdy nežila.

'Pojď za mnou' ozval se za mnou ten temný děsivý hlas, kterého jsem se tak bála. Nebyl příjemný, šla z něj hrůza. Otočila jsem se a ta osoba tam znovu stála. Čekala na mě.
'Tvůj čas vypršel' dodal a já věděla, že nastal ten okamžik. Nastal ten okamžik rozloučit se s tímto světem plným faleše, lží a bolesti. Život je krutý. A vždycky něčím bude a byl. Co když je smrt právě to vysvobození? Vaše tělo se dostane do nebe a konečně budete šťastní? Nebo to takhle nefunguje? Netuším. Ovšem mezi životem a smrtí je asi jen opravdu tenká hranice. Nikdy nevíte kdy se váš čas naplní. Já to taky nevěděla. Může to být klidně za 50 let a nebo taky zítra. To nikdo neví.