>do you remember?<

>27 (r we cool?)<

"Počkej cože?!" vykulil na mě oči a promnul si obličej dlaněmi.
"Ser na to" řekla jsem, zakroutila hlavou, zvedla se a chtěla odejít.
"Ale..." snažil se něco říct jenomže mě už to bylo jedno. To co jsem chtěla aby věděl ví ale nic to nezměnilo.

Běžela jsem domů co nejrychleji jsem mohla. Slyšela jsem za sebou ale kroky i někoho jiného a taky křik. Křičel na mě moje jméno a ať počkám. Nechci už čekat. Na nic! Doběhla jsem k domu a díky bohu měla náskok, tak jsem stihla odemknout a vlízt dovnitř. Zabouchla jsem za sebou rychle dveře a sjela po nich až na zem. Slyšela jsem bouchání na dveře o které jsem byla opřená a došlo mi, že to je on. Rychle jsem je zamkla aby si nějak neotevřel a šla po schodech co nejrychleji nahoru. Jo mimochodem doma zatím nikdo není což je dobře. Z pokoje jsem si vzala moji oblíbenou propisku a taky bílý deník se srdíčky. Vyšla jsem na chodbu a stáhla si dolů schody na půdu. Vylezla jsem tam a sedla si takový malý gaučík u okna. Asi jsem se nezmiňovala, že tady máme půdu. Občas sem chodím i když je tady docela bordel a fakt hodně prachu. Jenomže chvíli můžu být sama a je tady hezký klid. Navíc je tady to okno tak malý a kulatý, že mě v něm nikdo z venku nevidí. Můj zrak pořád upřeně pozoroval Justina. Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Seděl před naším domem na trávě, kterou asi zlostí trhal a házel vedle sebe. Díval se jen do země a já jen na něj. Otevřela jsem ten deník a začala psát. Další věc co nevíte je, že občas svoje myšlenky vypisuju sem. Pomůže mi si to všechno aspoň trošku urovnat. Není to úplně deník to ne. Nazvala bych to spíš jako jeden velkej zmatek a spoustu problémů. Vzala jsem do ruky propisku a začala psát. Když se u toho můžu dívat na něj, píše se mi ještě líp. Je to jakobych to všechno říkala jemu.
Sedíš si jen tak před naším domem a já se nemůžu koukat na nic jinýho. Moje oči se od tebe nemůžou odtrhnout a už jen to je problém. Ty tvé úžasné, blonďaté vlasy co se pohybují ve větru, tvé krásné kaštanové oči ve kterých se topím a tvůj nádherný úsměv, který umíš darovat jen mě... Tohle všechno mě dovádí k šílenství. Každý říká, že láska bolí a já to vím. Ale neopětovaná láska je něco mnohem horšího. Ten pocit jakoby vám někdo rval srdce z těla je nepopsatelný. Proč musíš být tak komplikovanej?
Kdyby jsi jen věděl Justine...

Mamka s Ell přijeli až ve čtyři. Ani nevím kdy Justin odešel, protože mě to už nějak přestalo zajímat. Všechno jsem to ze sebe dostala a je to lepší. No stejně ten deník budu muset brzo spálit, jinak bych se musela fakt stydět. Zítra máme test z matiky takže se na to aspoň trošku kouknu. Vím, že moje známky jsou nic moc ale jak se mám sakra na něco soustředit? Lehla jsem si na postel, otevřela okno abych do pokoje pustila čistý vzduch a snažila si tu látku nacpat do hlavy. S matikou jsem nikdy problém neměla i tahle látka byla lehká, takže jsem to umělá během čtvrt hodiny. I tak jsem si radši ještě zkusila vypočítat nějaký příklady jestli tomu fakt rozumím. Měla jsem je všechny dobře takže jestli zítra dostanu horší známku než dvojku tak už to vážně nebudu chápat.

Večer jsem mamce ještě pomáhala s večeří a pekly jsme i nějakou buchtu. Prý na zítřek nebo co. Dneska mám nějak moc energie sakra. Přes den jsem jak mrtvola a jakmile přijde večer, Rosie se jak kdyby probudí a nemůže usnout. Klasika. Šla jsem si dát ještě horkou sprchu a umýt si vlasy. Na fén kašlu, přes noc to nějak uschne. Hned jak se má záda dotkly postele mi bylo jasný, že jen tak neusnu. Nemá cenu tu jen tak ležet. Šla jsem si potichu zalízt na svoje místo. Jo kdo hádá, že na půdu má pravdu. Dneska už tu jsem podruhý což se fakt jen tak nestává. Sedla jsem si na ten gaučík, který byl pod oknem. Je to tady vlastně jediná věc co není od prachu a na které se dá sedět. Ano už jsem ho utřela tak proto. Všimla jsem si, že jsem si tady nechala ten deník. Vzala jsem ho do ruky, že si něco přečtu. Mám ho od doby kdy mě bylo 10 a skoro půlka je popsaná. A to je fakt tlustej. Psala jsem tam vždycky všechny ty problémky. Třeba tohle je dobrý. Psala jsem to když mi bylo 10 a strašně se mi líbil jeden kluk z vedlejší třídy.
Ani nevíš jakou jsem dneska měla radost. Seděla jsem v jídelně a pak tě viděla. Strašně jsem doufala, že si mě všimneš. A taky, že jo. Procházel jsi okolo mě a vysypal na mě celý tvůj oběd. Zrovna byly špagety. Na jednu stranu jsem byla fakt naštvaná, protože jsi mi zničil mé žluté šaty ale dotkl jsi se mé ruky a tím ti bylo všechno odpuštěno. Děkuju Joshi.
Ano byla jsem fakt blbá. V podstatě jsem mu děkovala za to, že mi zničil šaty a byla jsem celá od špaget ale já fakt byla v tu chvíli šťastná.

Vzbudily mě sluneční paprsky co mě ozařovaly obličej. Proboha to už je ráno? A já usla na půdě. No tak to je skvělý. Z toho malého gauče mě všechno bolí. A kolik je hodin? Sešla jsem schody dolů k sobě a hledala mobil. Ukazoval čas 6:57. Uffff... Nezaspala jsem. Šla jsem se nachystat do školy a pak si vybrat oblečení. Je už podzim a venku není takový teplo. I když dneska tam svítí slunce. No vidím to asi na svetr nebo mikinu.

Do vlasů jsem si dala ještě takovou čelenku a bylo to. Jo sice nejsem úplně fanoušek růžový ale neříkejte, že tyhle kalhoty nejsou cute. Ještě jsem si rychle udělala úkol z angličtiny. Večer jsem na něj úplně zapomněla. No a pak jsem se už vydala do školy.

Přišla jsem zase nějak okolo třičtvrtě na 8 jak běžně chodím. Zrovna první hodinu máme tu angličtinu. Zjistila jsem, že je naše učitelka nemocná a tak budeme mít supla což je super. Dneska máme do půl jedný takže zase na pohodu den. A děják není takže si vážně nemůžu stěžovat.

Všechny hodiny utekly fakt mega rychle a já teď čekám na tu poslední což je matika. Doufám, že ten test bude lehkej.
"Rosie?" uslyšela jsem za sebou známý hlas. Ani jsem se nemusela otáčet a poznala jsem, že to je on. Dala jsem se na odchod ale zase šel za mnou. Proto jsem se zastavila a otráveně se na něj podívala.
"Rosie, promiň já nevěděl, že..." začal něco říkat. Já ho musela přerušit.
"Justine ser na to. Byla to chyba, vždyť jsem to asi ani nemyslela vážně" snažila jsem se na něj aspoň falešně usmát ale ani to mi moc nešlo.
"Jseš si jistá?" jeho výraz se hodně rychle změnil na nechápavý.
"Jo jsem, neboj" pohladila jsem ho po rameni a chystala se jít do třídy na matiku.
"No mě to bylo divný, že bys mě milovala. Takže jsme v pohodě?" věnoval mi zase ten dokonalej úsměv z kterého se mi podlamujou kolena. Ne vůbec tě nemiluju Justine. Mám tě plnou hlavu ale nemiluju tě že?! Nad tou jeho otázkou jsem jen pohodila rameny a vydala se do třídy. No snad se mi aspoň ten test povede...

Budu se teď snažit vydávat nějak pravidelně ale prostě ne vždycky to vyjde no 🖤🖤🖤