>do you remember?<

>34 (nobody divides us)<

I přesto, že jsem moc chtěla zůstat s Justinem i večer, musela jsem jít už domů. Vlastně se dost divím, že mě mamka nikde nesháněla. Myslím si, že dostanu až přijdu domů. Jo to bude pravděpodobnější. Justin mě chtěl doprovodit ale řekla jsem mu, že půjdu radši sama a, že je stejně už pozdě. Pomalu jsem vsunula klíč do dveří a odemkla je. Slyšela jsem kroky na chodbu, které se ke mě přibližovaly. Byla to mamka. Měla na sobě zástěru, rozcuchaný drdol a v jedné ruce držela vařečku od nějakého těsta myslím. Asi něco vaří. No co to je jedno. Ale to jak se na mě koukala.
"Můžeš mi vysvětlit kde jsi zase byla mladá dámo?" zeptala se mě a nadzvedla obočí. Aghh já věděla, že něco takovýho nastane. Nedivím se jí ale ten její výraz mě nutí ji probodávat pohledem.
"Byla jsem na tý party, pak jsem šla spát k Juliette, protože jsem to měla domu moc daleko a pak jsem byla ve škole" jen jsem u toho ještě nadzvedla ramena a zamířila do kuchyně. Tohle mamku naštvalo ještě víc a šla si pěkně za mnou.
"Takže mi budeš ještě lhát? Neuvěřitelný co se s tebou děje Rosie" řekla a hodila tu vařečku na linku. Dívala se na mě dál a čekala až něco odpovím. Fajn takže to ví. To se dalo čekat. Nechápu ale proč se v tom tak hrabe.
"Neuvěřitelný je, že nemám žádný soukromí když hnedka všechno víš sakra. A proč se mě na to vlastně ptáš když to víš sama moc dobře? Hmm..." tohle už nevydržela a dala mi přes hubu. Já se za tu tvář okamžitě chytla a do očí se mi navalily slzy ale zároveň jsem byla děsně naštvaná. Chápu, tohle jsem asi přehnala ale bolelo to.
"Takhle se mnou už mluvit nebudeš, je ti to jasný?" zakřičela na mě.
"Pro mě, za mě" protočila jsem jen očima a odešla. Ano možná jsem to tímhle ještě zhoršila ale jsem naštvaná. Ano nemám proč ale opravdu mě štve, že mamka musí všechno hned vědět. Chci mít taky svůj osobní život a nějaký svoje tajemství jako každej teenager.

V pokoji jsem si lehla na postel a přemýšlela co budu dělat. Na učení kašlu stejně je pozdě. A všechno není jen o škole. Šla jsem si sednout ke stolu a zapla si počítač. Občas když nemám co dělat tak si jen tak kreslím. Najdu si nějakou inspiraci a podle toho maluju. Taky mě to docela uklidňuje což se mi teď přesně bude hodit. Začala jsem kreslit dva lidi co stojí vedle sebe na louce, za svitu měsíce a miliony hvězd na obloze. Vlastně oni vedle sebe jen nestojí. Stojí naproti sobě a jejich oči se sráží. Čela o sebe mají opřená a vypadá to, že si tento okamžik moc užívají. Taky bych tohle chtěla někdy zažít. Nikdy jsem neměla s kým. Teď ale mám a je na čase toho využít. Je na čase začít žít a ne dělat to co jsem dělala doposud. Každý den ležet na posteli a koukat na seriál. Život máme jen jeden a tak ho musíme žít naplno.

Po chvíli jsem to měla hotové a proto jsem si to připla na nástěnku. Chtěla jsem jít na chodbu, otevřela jsem dveře ale zarazil mě hlas mamky. S někým mluví, hádám že po telefonu. Dveře jsem potichu přivřela a sedla si na zem. Musela jsem jí poslouchat, protože mi připadalo, že mluví o mě. Dveře jsem si nakonec pootevřela trošku víc jinak bych nic neslyšela. Jo vím, že se tohle nedělá ale zajímá mě proč mluví o mě.
"No já ti nevím, ona se teď chová strašně divně, na všechno kašle, je na mě drzá. Prostě se chová jak nevychovanej fracek. Takhle ji vůbec neznám. Vždycky to byla slušná holka ale teď ji nepoznávám. A je do od tý doby co se začala bavit s tvým synem" slyšela jsem tohle a docela mě to zase naštvalo. Já se chovám pořád stejně. Akorát jsem zamilovaná. Ty jsi nikdy nebyla mami?! Tohle ale nebylo všechno. Pokračovalo to dál.
"Nechci říct, že na ní má špatnej vliv jen je tohle moc. Musela jsem jí dát už i facku a to jsem nikdy neudělala... No taky si myslím, že to tak bude lepší. Prostě je od sebe budem držet dál a všechno bude zase v pohodě. Hmm... Tak jestli je na tebe pořád drzej tak ona to odkoukala od něj a myslí si, že to je asi drsný no nebo nevím... Fajn prostě když byli oba malý bylo to fajn ale co je moc to je moc. Jsem ráda, že souhlasíš... " mám dost. Vážně mám dost. Co to mele za sračky? Je jasný, že mluví s Pattie ale jak by ona mohla s něčím takovým souhlasit. Nikdo nás nerozdělí aby bylo jasno! Rychle jsem do ruky vzala mobil a zapla si instagram. Rozklikla jsem si chat s ním a okamžitě mu napsala.

Me: Ty, já za 20 minut u tý starý zastávky...

Napsala jsem jen tohle ale ani nečekala na odpověď. Je mi jasný, že on si to přečte a ví kde ta zastávka je. Kdybyste se divili proč zrovna u nějaký zastávky, tak proto, že to mám blízko a on ví kde to je. Hodila jsem na sebe jen kabát, protože venku už byla zima. Necelých deset stupňů no. Po schodech hlavním vchodem jít nemůžu. Máma by mě po dnešku nikam nepustila a jen tak to neprojdu aniž by si mě všimla. Asi to budu muset vzít oknem. Což je ale blbý, protože ta větev u něj není úplně nejpevnější. To zvládnu. Dveře jsem si zamkla aby nikdo nezjistil, že tu nejsem. Otevřela jsem si okno a pomalu si vlezla na větev. Slezla jsem po stromě dolů a seskočila na zem. Pomalu jsem si došla k plotu, otevřela branku a rozběhla se k té zastávce. Byla už tma a trochu jsem se bála. Když jsem tam doběhla, Justin tam ještě nebyl. Proto jsem si sedla na lavičku a čekala na něj.

Po chvíli jsem viděla v dálce nějakou osobu. Jo to bude on.
"Promiň, že jdu tak pozdě ale měl jsem ještě něco na práci. Co potřebuješ tak důležitýho?" zeptal se a rychle mě objal. Vypadá to, že nějak spěchá.
"No víš... No... Prostě tvoje a moje máma... Chtějí... Chtějí nás od sebe oddělit Justine" řekla jsem mu a šlo vidět, že ho to celkem překvapilo. No koho by ne že?
"To jako proč?" zeptal se.
"No prej na mě máš špatnej vliv. Měla jsem hádku s mámou a prej se chovám jako fracek a to kvůli tobě" řekla jsem ale on zakroutil hlavou.
"Nemysli na to. Nikdo nás nerozdělí jasný?" usmál se a políbil mě. Bylo pěkný to co řekl ale něco mi říká, že my dva spolu nezůstanem navždy. Je to divný, protože jsem šťastná ale nevěřím tomu. Ale kdo ví.

Šli jsme dál a jen si prostě povídali. Strašně jsme se smáli. Bylo už asi tak deset večer což znamená, že bysme neměli dělat žádný bordel. Ale řekla bych, že nám to v tu chvíli bylo nějak jedno.
"Okamžitě se zklidněte vy parchanti. Nebo na vás zavolám policii!" zakřičela na nás nějaká bába.
"Zavolejte když vám to pomůže" Justin se samozřejmě ozval a zakřičel na ní tohle. Jenomže jí to naštvalo ještě víc.
"A dost! Co si o sobě vůbec myslíš? Lidi chtějí spát a vy tady děláte bordel!" zakřičela znova. Šlo vidět jak se jí Justin akorát vysmál do ksichtu.
"Drž hubu ty stará bábo" zakřičel na ní ale pak jsme uslyšeli policejní auto.
"Kurva, zdrhej!" zakřičel na mě Justin nervózně a já se rozběhla za ním. Běželi jsme nějakou malou uličkou ale připadalo nám, že nás někdo dohání. A proto jsme přidali. Z ničeho nic jsem se začala zase strašně smát. V ten okamžik mi to připadalo vtipný. Justin smích nejdřív zadržoval ale pak se smál se mnou.
"Stůjte!" zavolal někdo za námi. Bylo nám jasný, že nás ten policajt honí a tak jsme přidali ještě víc. Docela jsme mu utekli ale v tom jsem špatně šlápla a spadla na zem. Chytla jsem se za nohu, která mě začala strašně bolet. Justin přiběhl zpátky za mnou a zeptal se mě jestli jsem v pohodě. Řekla jsem jen, že ne. Ten chlápek ale pořád běžel za náma a proto mě vzal do náruče a utíkal jak mohl. Dech mu po chvíli docházel a proto se s náma schoval rychle do keře.

"Justine to strašně bolí" řekla jsem a chytla se zase za tu nohu. Byla to strašná bolest až se mi do očí nahrnuly slzy. On mi sundal botu a na tu nohu se mi podíval. Byla strašně nateklá a můj kotník byl dvakrát tak velký.
"Asi budeš muset do nemocnice" řekl a vzal do ruky mobil...

Další kapča na světě. Jsem dobrá co? Ne, nebudu se tady chválit, protože by to mohlo být samozřejmě lepší že, ale aspoň něco zlatíčka.