>Rosie je holka, co se jako malá musela přestěhovat s rodiči do Kanady. Musela opustit své přátele ale hlavně nejlepšího kamaráda Justina, se kterým trávila dřív všechen svůj čas. V Kanadě začala nový život a postupem času byla zase šťastná. Na Just...
Spala jsem dokud mě nevyrušil zvuk mýho mobilu. Někdo mi volá. Proboha kdo teď co chce? Zrovna se mi podařilo usnout a někdo mě musí vzbudit. Jestli to bude jen nějaká blbost tak přísahám, že toho dotyčnýho zabiju. Will? Co může potřebovat? A zrovna teď? Zvedla jsem to ale nic neřekla. Čekala jsem co mi řekne on. "Sorry jestli ruším ale tohle musíš vědět" začal a zněl strašně neodbytně. No skvělý. "Wille já spala, takže jestli to bude nějaká píčovina t..." ani jsem to nestihla doříct, protože mi hned skočil do řeči. "Justin doma prohodil židli oknem" no to si snad dělá prdel?! "Cože udělal?!" vykřikla jsem víc nahlas než jsem chtěla a všichni se na mě otočili. "Cože udělal?!" zopakovala jsem znova ale už skoro šeptem. Za prvý, nechápu proč by něco takovýho dělal a za druhý ani nechápu proč mi to Will říká. Proto odlítám. Abych o něm už neslyšela. A hned první hovor s někým je o něm. To je fakt nemožný. "No, asi mě zabiješ ale já mu tak trochu řekl včera, že se vracíš no a on se zhroutil a nasral a prostě bylo to. Židle vyletěla na ulici a okno je na sračku" na konci tý věty se začal tlemit jak pošahanej. Jakoby fajn ale mě to moc k smíchu nepřišlo. "Wille ale proč mi to říkáš?" zeptala jsem se ho otráveně a znuděně. Neříkám, že mě to nezajímá, spíš by nemělo. "Rosie ale on tě měl fakt rád" jo takže teď je na jeho straně. Jak ho dokázal tak rychle zmanipulovat? "WILLIAME!!" zakřičela jsem znova a ostatní se na mě fakt už dost hnusně koukali. Aby mě ještě nevyhodili proboha. "Čau" dodala jsem a tenhle bezvýznamnej hovor ukončila. Doteď mi není jasný proč mi to říkal. K čemu mě to bylo? Jestli ho navedl Justin a myslí si, že když mi Will řekne, že se zhroutil a, že mě měl fakt rád, tak otočím směr a skočím mu do náruče, tak se fakt hodně a těžce mýlí. Tohohle si myslím, že už bylo dost.
Na místo jsem doletěla okolo 9 večer. Sledovala jsem z okýnka ten nádhernej výhled. Jsem tak strašně šťastná, že tu můžu být. Je to jako sen. Doufám, že se nevzbudím u sebe doma a nezjistím, že se mi to jen zdálo. To bych asi nepřežila. Když jsme konečně po těch nekonečných hodinách přistáli, vyšla jsem z letadla ven a šla najít svoje kufry. Vzala jsem každý do jedný ruky a zamířila před letiště. Někde by tady měla čekat Amy, pokud na mě nezapomněla. A v tom jsem si jich všimla. U takovýho modrýho auta stála Amy a Dylan. Dylan je můj dlouholetej kamarád stejně jako Amy. Dřív jsem do něj byla trošku zamilovaná ale to mě přešlo. Navíc je teď Amy. A já jim to strašně moc přeju.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vypadá takhle. Je to prostě takovej ten typickej hodnej kluk, kterýho by každá holka moc ráda představila rodičům bez jakýhokoliv stresu. Je to slušňáček pokud se za tu dobu nezměnil. Prostě úplnej opak Justina. Moment! Už zase? Proč v každý blbý myšlence musí být zamotanej i on. Asi mi vybouchne hlava!
Rozeběhla jsem se za nima a kufry táhla nějak za sebou. "Lidiiii, tak strašně moc jste mi chyběli!!" zakřičela jsem na ně a oba je hned objala. Oni mi objetí opláceli. "Konečně jsi zpátky" řekli mi naráz a já se vážně cítila konečně upřímně šťastná. Zbavená všech starostí, problémů a zátěží. Ty jsem nechala v LA. Hlavně toho blonďatýho. Bože Rosie zmlkni už radši!!
