>do you remember?<

>37 (u again?!)<

"Justine, kam to jdeme?" křičela jsem na něj ale on se mnou běžel dál. Nechtěl mě vůbec pustit. Doběhl se mnou na parkoviště a hodil mě do svého černého auta na zadní sedačky. Lehl si nade mě a zavřel za sebou dveře.
"Jsi tak krásná" řekl a já trošku zčervenala. Možná trošku víc. Nevěděla jsem co se teď bude dít. Leželi jsme tam a nikdo nic neříkal. Až potom Justin spojil naše rty. Líbali jsme se a já mu u toho prohrabovala vlasy. Miluju ty jeho vlasy! Když nám došel kyslík, odtáhli jsme se. Justin mě pak objal.
"Odvezu tě domů" řekl a já souhlasila. Přešli jsme si sednout dopředu a on se rozjel.

Zastavil až u našeho domu. Nikdo tam nebyl jelikož bylo strašně brzo.
"Půjdeš k nám?" zeptala jsem se ho. Doufala jsem, že půjde. Dneska bych s ním byla nejradši celej den.
"Rosie to asi není dobrej nápad" řekl ale nevypadal nějak šťastně.
"Hele Justine jestli ti jde o mámu tak je mi to upřímně u prdele. Je to můj život a já tě v něm chci a jestli se s tím ona neumí smířit tak ať se nestará" řekla jsem a on se zasmál.
"Tak fajn" odpověděl a vylezli jsme z auta. On si ho zamkl a já začala hledat klíče. Doufám, že je někde mám. No jenomže to bych nebyla já kdyby se zase něco nestalo. Samozřejmě, že ráno v tom spěchu jsem si je nevzala. No tak to je výborný. Budeme muset jít přes obývák oknem, protože většinou bývá pootevřený. No jenomže další sranda je, že musíme přelézt plot abysme se k tomu oknu dostali. Justin mi pomohl se dostat nahoru a já seskočila na zahradu. To samý udělal i on.
"Kdyby pod tebou nepraskla ta větev co mi vede k balkónu, tak by to bylo jednodušší víš?" zasmála jsem se a on musel taky. Jo na ten okamžik asi jen tak nezapomenu. Bylo to hodně vtipný a navíc jsem si užívala tu zábavu s ním. Je hezký mít tolik vzpomínek. Hlavně s ním. Ty jsou nejlepší. Šli jsme dozadu za dům a já doufala, že to okno bude otevřený. Ano. Bylo. Aspoň jednou se na mě štěstí usmálo. Otevřela jsem ho víc a vlezli jsme dovnitř.
"Připadáš mi jak zloděj, ale to taky jsi" zasmál se Justin a já se na něj nechápavě podívala. Cože? Co jsem jako ukradla? Musela jsem se zasmát taky. I tak mi to pořád nedocházelo.
"Počkej, co jsem ukradla?" zeptala jsem se ho a on se na mě zase přenádherně usmál.
"Moje srdce" řekl a já měla chuť mu skočit kolem krku. Tohle je sladký, nádherný a dokonalý zároveň. Sakra vezmi si mě Justine!
"Jseš dokonalej" řekla jsem a zase jsme se začali líbat. On si mě vyhoupl na sebe a rukama mě chytl pod zadkem. Já si obmotala nohy kolem jeho pasu a užívala si tuhle chvíli. Jakoby jsme na světě byli jen mi dva a nikdo jiný.
"Co se to tady děje?!!" řekl někdo přísným hlasem. Strašně jsem se lekla ale to Justin taky. Okamžitě mě pustil na zem a otočili jsme se za sebe na tu osobu. No to si ze mě už děláte kurva prdel?!
"Babi?" řekla jsem a nadzvedla u toho obočí. Už zase je tady. Ta nejhorší bába na světě je zase u nás doma. A zrovna teď. Lepší už to být nemůže.
"Kdo to je?!" zeptala se dost přísně a ukázala na Justina. Pohledem si ho celého přeměřila a nepříjemně se na něj zamračila. Ale notak. Dejte nám už všichni pokoj.
"Co tady děláš?" můj obličej se taky změnil na nepříjemný. Na předešlou otázku jsem nereagovala. Ani jsem to neměla upřímně v plánu. A taky nechápu, že se sem zase cpe. Není mi dvakrát příjemný, že tady je. Nemohla jsem jí říct, že ji ráda vidím nebo tak něco. To bych lhala. A to hodně.
"Přijela jsem se na tebe podívat, aby mamka s Ellen mohli odjet. Mám tě pohlídat, když se chováš jak nevychovanej fracek!" křikla po mě a zkřížila si ruce na prsou. Štve mě, že Justin musí tohle poslouchat. Je to trapný a docela neslušný. A to že mě bude hlídat? Je mi pět let aby mě pořád někdo musel vodit za ručičku? Nemyslím si!

Neměla jsem už chuť se tady s ní bavit. Vzala jsem Justina za ruku a dotáhla ho k sobě do pokoje. Sice jsme se na schodech skoro přerazili ale to bylo nějak jedno. Dveře jsem radši zamkla aby tu ježibabu něco nenapadlo. To by mi ještě vážně chybělo. Obličej jsem si promnula dlaněmi a chtěla si vytrhat všechny vlasy.
"V klidu Rosie, nic se nestalo" řekl Justin, který se mi strašně smál. Nevím co na tom je tak vtipnýho. A že se nic nestalo?
"Stalo Justine, stalo! Vždyť mě hlídaj jak kdyby mě bylo pět!" zakřičela jsem na něj a pak si uvědomila, že to byla chyba. Nechtěla jsem na něj být zlá, nějak mi to ulítlo.
"Promiň" šeptla jsem a on mě hned objal. Pevně mě držel ve svém objetí a já se hned cítila líp.
"Nechtěla jsem na tebe křičet" zamumlala jsem mu do hrudi.
"Já vím" řekl s naprostým klidem v hlase. Jsem ráda, že se na mě nějak nezlobí. On je ten poslední člověk na kterého bych teď chtěla být zlá.
"Takže co bys chtěla dělat?" usmál se na mě a pohladil mě rukou po tváři. Popravdě jsem vůbec nevěděla co odpovědět. Jediný co jsem věděla je, že tady nechci být už ani minutu. S tou bábou se tady tak maximálně zblázním.
"Půjdem ven" řekla jsem a ze židle si vzala kabát. Justin jen pokrčil rameny na náznak "proč ne" a vydali jsme se z mého pokoje ke schodům. Nesmí vědět, že jdeme pryč. Nepustila by mě. Proto jsme šli co nejvíc potichu to šlo. I tak se ta saň objevila na chodbě a civěla na nás jak na svatej obrázek.
"Kam jdeš?" nadzvedla obočí a lehce se zamračila. Nejradši bych se jí zeptala co jí je po tom ale něco mi říkalo, že to není nejlepší nápad.
"To ti může být jedno" říct tohle asi taky nebylo nejlepší ale pořád míň hrozný než to co jsem původně říct chtěla. Nečekala jsem na její odpověď, prostě jsem otevřela dveře a odešli jsme. Nasedli jsme k Jussovi do auta a on se rozjel. Podívala jsem se do zpětného zrcátka a viděla tu nestvůru jak stála ve dveřích a něco křičela. Hmm zklamala jsi že? Moje máma tě asi nepochválí za to, že jsem ti utekla ty stará bábo. No nechme ji už být. Jsem ráda, že jsem pryč.

Bylo už hodně pozdě v noci a já s Justinem seděla na velkém mole u pláže. Je listopad, tudíž už tu není teplo a ten studený vítr tomu opravdu vůbec nepomáhal. I tak mi to nevadilo a užívala si to tu s ním. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a sledovala hvězdy, které se postupně začaly objevovat na obloze. Při pohledu na Jusse, jsem usoudila, že dělal to samé. Chytla jsem ho za ruku a pevně ji sevřela. On se nejdřív podíval na naše spojené ruce a potom se na mě usmál. Cítila jsem v sobě tolik pocitů. Některé jsem ani slovy popsat nedokázala. Ale přesto všecko jsem jednu věc věděla jistě. A tu jsem mu taky řekla.
"Miluju tě, Justine" lehce jsem se usmála a on se na mě podíval. Vlasy jsem měla všude po obličeji ale naše pohledy se nemohly odtrhnout. Čekala jsem, že něco řekne. Ale marně.
"Měli bysme jít" bylo jediné co řekl. Nastoupili jsme zpátky do auta a odvezl mě domů.

Když jsem přišla všude už byla tma. Pomalu a potichu jsem zamířila do svého pokoje a hodila sebou na postel. Přikryla jsem se huňatou, zimní peřinou a během pár minut upadla do říše snů.