>do you remember?<

>75 (what that means?)<

Po hodně dlouhý procházce jsem se rozhodla, že se vrátím za Lucasem. Nechtělo se mi, vůbec ne ale nemám kam jít. Pokud jsem se o tom ještě nezmínila, tak se Amy nastěhovala k Dylanovi a tím pádem už u ní bydlet nemůžu. Být tam sama s jejími rodiči by bylo přinejmenším sakra divný. Takže jsem tady. V toxickým vztahu, kterej bych nejradši hned teď ukončila ale nemám na to. Nesnesla bych další hádky a tak radši budu předstírat lásku k někomu, ke komu teď cítím nanejmíň odpor.

Otevřela jsem ty dveře do pekla a šla potichu nahoru po schodech. Byla jsem venku asi 2 hodiny. Připadalo mi, že tady Lucas ani není. Možná se mi to jen zdá. A měla jsem pravdu. Nebyl tady. Byl pryč. Nevěděla jsem kam odešel ale když tady budu sama, bude mi líp. Neměla jsem co dělat a tak jsem vzala mobil a zavolala mamce. Ona se mnou chce vykecávat vždycky nejmíň půl hodiny, takže mám o zábavu postaráno. Ptala se mě i na něco ohledně Lucase. Dělala jsem, že je všechno v pohodě, protože jsem jí nechtěla zklamat. Vím, že ho má ráda a chce abych s ním byla do konce života. Poznala jsem to na ní a nedávno mi to i řekla. Proto jsem jí chtěla udržet v tom, že se mezi náma nic neděje. Kdyby věděla, že pořád miluju Justina i když mi tak ublížil, tak by to nerozdýchala. Ale lásce nezabráníte. To prostě nejde. Už jsem se o tom přesvědčila dost.

Ráno mě vzbudil budík. Nejradši bych do tý školy už nikdy nešla ale nemám na výběr. Musím tady dochodit aspoň tohle pololetí a nemít moc velkou absenci. Možná se ptáte jak jsem to myslela s tím, že to tady musím dochodit. No takže, jakoby nevím jestli tady chci zůstat navždycky ale nejspíš ne. Stýská se mi. Chybí mi rodina, Justin... Chybí mi tady hodně věcí. Myslela jsem si, že přílet sem bude jedno z nejlepších rozhodnutí co v životě udělám ale teď už si to nemyslím. Možná, že jsem tímhle akorát všechno ztratila.

Ve škole to bylo příšerný. Amy tady ani nebyla. Vlastně už je to docela dlouho co jsme se naposled fakt bavili. Teď je to takový divný. Všechno je tady divný. Možná je to mnou. Připadá mi, že všechny lidi začínám pomalu ztrácet ale nechápu čím to je. Když jsem šla po chodbě, prošel okolo mě jeden můj kamarád se kterým jsem se tady dřív hodně bavila. Ani mě nepozdravil, což mi přišlo hodně smutný a mrzelo mě to. Když si to tak uvědomím, vlastně nemám moc přátel. A tady už vůbec ne. Jedinej kdo se tady se mnou pořád nějak tak bavil i po tom půl roce co jsem tady nebyla, byla Amy a Dylan. Ostatní se úplně změnili a já už si s nima asi nemám co říct. No a ještě Lucas ale to je ztracenej případ. No nic musím doufat v lepší časy. Můj život nesmí být tak tragický. Musím začít zase trochu žít. Ale už se těším na prázdniny. Je konec dubna takže už jen dva měsíce. Rozhodně na prázdniny pojedu za mamkou. Tady nezůstanu, stejně bych neměla co dělat a dovča s Lucasem mě ani trochu neláká.

Doma jsem si udělala úkoly a naučila se na test, který píšeme zítra. Když jsem měla všechno hotový, vzala jsem si svojí oblíbenou knížku a sedla si na gauč. Začetla jsem se do ní ale uslyšela jsem zvonění svýho mobilu. Vyběhla jsem schody a zvedla ho z postele. Volala mi mamka. Ano už zase. Mě to ale vůbec nevadí, takhle mi to aspoň připadá jakoby byla blíž u mě a ne několik stovek nebo možná i tisíců kilometrů daleko. Říkala, že má Ell za měsíc a něco narozeniny a jestli bych nechtěla strávit ten víkend s nima a pořádně to oslavit. Hned jsem na to kývla. Ell jsem strašně dlouho neviděla a nikdy bych si ani nemyslela, že mi bude tak děsně chybět. Ale bez ní je to tady takový bez života. Ona je hrozně hyperaktivní člověk. Někdy je to otravný ale je to i zábava. Aspoň s ní nikdy není nuda. Příšerka moje jedna. Chtěla bych jí tak strašně moc obejmout.

Před spaním jsem si projížděla instagram. Ani nevím jak ale vylezla tam na mě fotka Kylie, kterou před chvílí zveřejnila. Měla tam hodně krátký crop top a ehm kalhotky. No to mi bylo nějak jedno spíš mi nedocházelo kde má to těhotenský břicho. Podle mě by jí už mělo být aspoň trochu vidět. Ale ne, ona byla totálně plochá a po nějakým břichu tam nebyl ani náznak. Moc se v tom patlám, asi je to jen stará fotka. Telefon jsem odložila vedle sebe a koukala do stropu. Lucas se stále od včerejška neukázal. Ani ve škole jsem ho neviděla. Víte co je na tom ale nejhorší? Že nemůžu říct, že by mi chyběl a nebo, že by mě ta hádka mrzela. Nebyla by to pravda. Bylo mi to všechno nějak jedno.

Objevila jsem se uprostřed nějaké pláže. Chodila jsem v písku a užívala si horký letní vzduch. Zvuk moře byl přímo dokonalý a já nechtěla aby tenhle okamžik zmizel. Chtěla jsem v tomhle žít navždy. Zanedlouho se ten teplý slabý vítr změnil na ledový a hodně silný. Měla jsem pocit, že mě odfoukne. Táhl mě někam pryč. Neviděla jsem kam jdu ale před sebou jsem spatřila nějakou osobu. Měla kapuci a moc zatemnělý obličej na to abych poznala kdo to je. Bylo to nemožné. Vítr se proměnil na vichřici a připadalo mi, že mě nechtěl k tomu člověku pustit. Táhl mě čím dál tím víc od něj.
"Kdo jsi?" zakřičela jsem a věnovala se tomu aby mě ten vítr neodfoukl úplně.
"Máš ze mě strach?" odpověděl klidným příjemným hlasem. Měla bych snad mít?
"Proč bych z tebe měla mít strach?" nechápala jsem co tím ten dotyčný myslel. Nepřišel mi něčím strašidelný jen jsem nevěděla kdo to je.
"Bojíš se minulosti. Nemáš na to se jí postavit a snažíš se od ní utýct. Ale já patřím do tvé minulosti" jeho hlas se najednou změnil na nějaký, který jsem ještě nikdy neslyšela. Patří do mé minulosti ale já nevím kdo to je. Nemám ho jak poznat. Neznám jeho obličej a ani hlas. Kdo tohle je?
"Tak kdo jsi?!" zopakovala jsem to ještě víc nahlas. Chtěla jsem to vědět dokud neodletím pryč. Vítr byl na mě už moc silný.
"Polib mě a poznáš to" řekl a šel blíž ke mě jakoby tu žádný vítr už nebyl. Neměla jsem strach. Nevěděla jsem koho líbám ale cítila jsem se bezpečně. Přiložila jsem svoje rty na jeho a spojila je v jedny. A v ten okamžik jsem to poznala. Tyhle rty můžou patřit jen jemu. Justinovi.
Vichřice najednou úplně zmizela a všechno se uklidnilo. Bylo to tady úplně jako předtím. Byla jsem tu jen já a on. Nikdo jiný.
"Tady ses nebála. Proč to nepřekonáš i v reálným životě?" tahle věta mi zněla v hlavě ještě hodně dlouho.

Hned jak jsem se z toho snu probudila jsem si musela sednout. Co tohle bylo? Co tohle znamenalo? Moje sny jsou poslední dobou hodně divný ale tenhle byl za poslední dobu nejvíc. Podle mě to byl nějakej vzkaz. Lucas představoval ten vítr, nechtěl mě pustit a tahal mě pryč od Justina a já se mu začala vzdalovat ale potom jsme se spolu bavili a já mu byla trochu blíž i když tam ten vítr pořád byl. Lucas tu pořád byl. Ale pak jsem Justina políbila, nebála jsem se a najednou vítr zmizel. Co když to znamená abych se tohohle vážně nebála i v reálným životě a prostě udělala to co chci? A když to udělám tak Lucas zmizí jako ten vítr v tom snu? Netuším. Vážně ne. Ale vím, že tohle něco určitě znamenalo...

Tahle kapitola je nic moc ale bohužel nic lepšího dneska už vážně dokupy nedám. Píše se mi strašně blbě, nevím čím to je ale doufám, že to přejde <3