>do you remember?<

>93 (he is happy without me)<

Seděla jsem zase v letadle a přemýšlela jen nad jednou věcí. Budeme už konečně spolu? Tentokrát jsem ochotná do toho dát úplně všechno. Je mi naprosto jedno, co si o tom myslí mamka. Je mi naprosto jedno i to, co si o tom myslí ostatní. On je moje jediná láska. Nikdo mi nerozumí tak jako on, nikdo mi nedokáže vykouzlit úsměv na tváři tak jako on. A já už chci být konečně šťastná. A šťastná můžu být jen s ním. Pořád dokola jsem poslouchala tu písničku co pro mě napsal. Bylo v ní tolik věcí. Emocí, pocitů, myšlenek. Bylo mi těma slovama Justina i líto. Ale bylo to něco strašně nádhernýho. Netušila jsem, že umí zpívat. A už vůbec by mě nenapadlo, že by dokázal složit písničku a navíc ještě pro mě.

Po příletu jsem zavolala mamce, jestli bysme se nemohli sejít někde na jídle a promluvit si. My dvě si potřebujem hodně nutně všechno vysvětlit. Chci to s ní urovnat a zbavit se už konečně všech překážek. Ale pokud nezmění názor, tak se na ní tentokrát vykašlu a stejně za Justinem půjdu. Já už ho nechci opustit. Mamka souhlasila, já si stopla taxíka jako obvykle a vydala se do restaurace, kde jsme měli sraz. Vylezla jsem z auta, zaplatila řidiči a o kousek dál viděla mamku, jak už na mě čeká. Mám docela strach, protože se nechci zhádat jak minule. Moc nemusím hádky a za poslední dobu jich bylo podle mě víc než dost.
"Ahoj" pozdravila jsem mamku ale s ne úplně nadšením v hlase. Nechtěla jsem se přetvařovat. Pořád mě bolelo, to co mi udělala.
"Tak dneska bych tě tady vážně nečekala" zasmála se a objala mě. Bylo to ale takový divný objetí. Nic mi neříkalo. Jakoby se mi strašně odcizila. Necítila jsem v ní už takovou oporu jako dřív. Začala jsem jí ztrácet jako každého člověka ve svém životě. No možná, že už jsem si zvykla. Sedli jsme si k volnému stolu a čekali než přijde obsluha. Seděli jsme venku, protože bylo moc hezky a vevnitř by nám bylo vedro. Nemohla jsem si nevšimnout jak mamka upřeně pozorovala ten flek na mé tváři. Jo, za takhle hodným klukem jsi mě sama poslala. Objednali jsme si něco k jídlu a hned jak nám to donesli, jsme se do toho pustili. Letěla jsem přes noc, takže teď je skoro oběd.
"Od čeho máš ten flek na tváři?" zeptala se mamka uprostřed jídla aby tady nebylo takový ticho. Přišlo mi až děsivý, že jsme si my dvě neměly o čem povídat. A vlastně ani nevím jestli chce tu odpověď na její otázku slyšet. Přeci má Lucase až moc ráda. I když nechápu čím si to u ní zasloužil.
"Od Lucase" řekla jsem pravdu. Nechtěla jsem to skrývat, jen ať si vidí jakej doopravdy je.
"On ti dal facku?" zakryla si ústa a vytřeštila na mě oči. Šlo poznat, že to nečekala.
"Jo dal" odpověděla jsem jednoduše a pokračovala v jídle.
"Určitě se to spraví, neboj. Jsem si jistá, že to nechtěl udělat, milujete se a všechno bude zase dobrý" usmála se a položila si svojí ruku na mojí. Přesně o tohle mi jde. Já nechci aby to bylo dobrý. Jsem neskutečně ráda, že už je konec ale to mamce nikdy nevysvětlím. Nejvíc mě mrzí, že ona mě prostě nedokáže pochopit.
"Jen si dojdu na záchod" řekla jsem a rychle odběhla pryč. Nemohla jsem tam sedět, protože jsem to nezvládla poslouchat. Proč se nedokáže smířit s tím, že jedinej koho chci je Justin? To nechce abych byla šťastná? Chce mě navždy jen trápit? Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem si rychle utřela kapesníčkem. Musela jsem si u zrcadla trochu upravit řasenku, protože jsem vypadala jak panda. Opláchla jsem si tváře studenou vodou a vrátila se zpátky. Vyšla jsem ze záchodu pryč a pokračovala rovně ven. Podívala jsem se na mobil, kolik je hodin a přitom otevírala dveře na ulici ke stolům. Ucítila jsem jen jak jsem narazila do něčí hrudi a jak jsem upustila mobil někam na zem. Bála jsem se podívat nahoru. Bála jsem se kdo ten člověk bude. A taky, že jsem měla právo se bát.
"Rosie?!!" uslyšela jsem až moc dobře známý hlas a zvedla hlavu k jeho obličeji. Justin. Byl strašně překvapenej. Chtěla jsem mu odpovědět ale za ním se objevila nějaká holka. Nižší platinová blondýna. Byla až nespravedlivě hezká. Přesně jeho typ. Nemohla jsem tomu zabránit ale když jsem ho s ní viděla, tak jsem ztratila chuť o něj bojovat. Přenesl se přeze mě a našel si někoho jinýho. A já mu nechci bránit ve štěstí. Neubránila jsem se před slzami, které mi zase zaplavily celé oči. Myslela jsem, že jsem v tenhle okamžik právě umřela.
"Rosie, můžu to vysvětlit" vysypal ze sebe strašně rychle a chytl mě za zápěstí. Viděl jak jsem zničená. Vždycky když si myslím, že už to nemůže být horší, mi život ještě mnohem víc přidá.
"Ne Justine nic mi nevysvětluj, buď šťastnej, já ti to přeju" snažila jsem se na něj nějak usmát ale v tomhle jsem byla děsně špatná. Spíš jsem začala ještě víc brečet. Otevřela jsem dveře a vyběhla ven.
"Ale Rosie..." tohle bylo to poslední co jsem slyšela. Nemohla jsem mu už nic říkat. Nemohla jsem ho vidět s někým jiným. Přiletěla jsem rychle ke stolu, kde seděla mamka a popadla do ruky batoh.
"Kam to jdeš?" vykřikla po mě mamka. Rychle se zvedla ze židle a začala rozhazovat rukama. Nic jsem neřekla a jen utekla. Běžela jsem strašně rychle domů. Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem se smířit s tím co se právě stalo. Je tohle už vážně konec?