>do you remember?<

>54 (what i've done to u?)<

Včera to už potom naštěstí probíhalo v pohodě. Když jsem přišel domů tak táta i Beth, ehm teda Bethany spali a tak jsem dělal, že jsem nikdy nikde nebyl. Vlastně celý odpoledne jsem proseděl v obýváku a na večer jsem si chvíli volal s Chrisem o tom jak jsme to předtím přehnali. Kdyby to někoho zajímalo k večeři jsem měl suchej chleba, jelikož jsem byl až moc línej na to si cokoliv chystat.

Rozhodl jsem se, že dneska zajdu za Rosie. Jsou Vánoce a já jí chci vidět. Musím jí vidět. Myslel jsem, že budeme spolu a užijem si svátky a já budu šťastnej ale ne. A taky by asi nebylo špatný ozvat se Kylie i když se mi do toho fakt vůbec nechce. Ale tak nosí v břiše něco co je i moje. A až teď mi to došlo. No doprdele! Tohle až se otec dozví tak si můžu jít zrovna vykopat hrob. Ne, tohle už nepřežije. Nejdřív ty drogy, pak tohle s tou Rosie ale to, že budu mít děcko to ho dodělá. Tím jsem si víc než jistej. Nesmí se to dozvědět, což bude ale dost těžký zařídit. Možná půjde ale Kylie na potrat. Pochybuju, že někdo jako ona by chtěl to dítě takhle brzo. A upřímně mě by se docela ulevilo. Jo je hnusný zabít něco co je vaše ale nikdy bych to dítě nebral úplně jako moje. Nechtěl jsem ho a už vůbec ne s ní. Ona by nebyla dobrá máma. To ať jde radši na potrat. Že prostě pořád musím mít nějaký problémy. Nemůžu být chvilku v klidu fakt šťastnej a s tím s kým chci být. To bych toho po životě chtěl asi moc.

Chvilku po obědě jsem si šel oblíct rifle a zimní bundu. Za noc tady pěkně nasněžilo a prej je venku fakt zima.
"Kam jdeš?" zeptal se mě táta když jsem si obouval boty. Doufám, že mě pustí ale jestli ne tak klidně i uteču. Udělal bych cokoliv abych ji mohl vidět.
"Za Rosie" řekl jsem a zavázal si tkaničku. Asi není moc dobrý si brát Conversky do sněhu. Nebo jo? Uvidíme.
"Tobě to její máma dovolila jo? To bych se divil. Měl bys jí spíš nechat na pokoji za to co jsi ji udělal" řekl. Nojo nojo já vím, co jsem udělal tak mi to pořád všichni neříkejte. Trápím se tím i bez vás nebojte.
"Jo dovolila, klidně ji zavolej a zeptej se" táta jen přikývl na náznak, že mi věří. Woow to se divím. Co se stalo?!
"Do hodiny a půl budeš doma" řekl přísně a já jen rychle zakýval hlavou a vydal se pryč. První krok do sněhu a hned jsem věděl, že ty boty jsem si fakt brát neměl. Nejsem někdy fakt vypatlanej píčus? Já bych upřímně řekl, že jo.

Došel jsem tam a moje boty byly totálně na sračku. Celý nohy jsem měl mokrý ale co už. Vešl jsem do nemocnice a rozepl si bundu. Vím, že má Rosie pokoj 6 takže jsem se k němu zrovna vydal. Je to rovně a pak jen do prava, takže se nemůžu nějak ztratit. Všiml jsem si malý holčičky co seděla před tím pokojem.
"Ell?" zeptal jsem se a ona na mě zvedla hlavu. Měla úplně ubrečený obličej. Bylo mi jí strašně líto. Sice jsem Ell nikdy moc nepoznal a teď ji taky skoro neznám ale podle mě je to hodná malá holka a tohle jí musí fakt bolet. Všem jsem akorát ublížil ale nechtěl jsem.
"Teď je tam máma ale pak tam můžeš jít" řekla a snažila se na mě usmát i když jí to moc nešlo. Hrála si s nějakým plyšákem, kterýho pevně svírala v rukách.
"Dobře, děkuju. Copak to máš?" zeptal jsem se na tu hračku a sedl si vedle ní.
"To je králíček, kterýho měla Rosie nejradši. Je to jedinej plyšák, kterýho měla v posteli tak jsem jí ho chtěla dát" řekla a ukázala mi ho. Jo toho si pamatuju. Dal jsem jí ho když se stěhovali do Kanady. Mám úplně stejnýho akorát, že ten můj má modrý tričko a ten její růžový. Divím se, že si ho nechala. Myslel jsem, že zapomněla na to, že je ode mě.
"Bambulka se jmenuje viď?" zasmál jsem se a podíval se na Ell. Ona na mě vykulila oči. Musel jsem se usmát nad tím jak je roztomilá.
"Jak to víš? To ty jsi jí ho dal?" zeptala se a pevně ho objala.
"Jo, mám úplně stejnýho" řekl jsem. Ona nadzvedla obočí.
"Ty máš ještě plyšáky? Nejsi na to už starej?" začala se mi děsně smát.
"Hele jo, tenhle je jedinej" dělal jsem uraženýho. Ona se mi smála dál. Jsem rád, že aspoň někdo se směje.
"Tak to jste na tom byli asi stejně. Taky má všechny ostatní ve skříní" řekla už potichu a pak se jen dívala na svoje nohy, které ji visely ve vzduchu a mlčela.
"Justine?" zeptala se nervózně. Jen jsem přikývl aby mluvila dál.
"Ty jsi měl ségru opravdu rád?" zeptala se a začala si nervózně kousat nehty. Nechápu proč se na to ptá. Asi má o Rosie jen starost.
"Pořád jí mám rád" odpověděl jsem a pohladil ji po vlasech.

Slyšel jsem otevření dveří a tak jsem se podíval vedle sebe.
"Už tam můžeš, ale dýl jak 10 minut tam nebuď prosím" řekla a snažila se na mě aspoň falešně usmát. Pořád je na mě naštvaná. A vlastně kdo není. Jen jsem kývl a usmál se na ní. Ona i s Ell odešla pryč.
"Dej ji toho plyšáka prosím ty" podala mi ho Ell a pak už mi zmizeli z dohledu.

Otevřel jsem dveře a do očí se mi navalily slzy. Vyskytl se mi pohled na bezmocné tělo ležící na posteli. Všude okolo bylo spoustu přístrojů, léků a hadiček, které měla napojené do ruky. Tenhle pohled mě zabíjel. Vím, že jsem tady už jednou byl ale to jsem na ní přes ty doktory neviděl. Ale tohle mě fakt ničilo. Jak se všechno mohlo tak rychle posrat. Sedl jsem si k ní na židli a dal toho plyšáka vedle ní. Chytl jsem ji za ruku. Měla jí úplně mrtvou. Jak kdyby už nebyla naživu. Nevím jestli mě slyší nebo cítí, že tady jsem ale doufám, že jo. Chtěl jsem jí říct tolik věcí, tolik věcí co jsem nestihl ale na to jsem byl až moc zničenej. Při pohledu na to jak chudák vypadá jsem nemohl ani pořádně mluvit.
"Co jsem ti to udělal?" začal jsem hystericky brečet a už nikdy jí nechtěl pustit. Nikdy! Nejradši bych tady seděl celý dny. Hlavně, že bych jí mohl držet za ruku.
"Už byste měl jít, musí odpočívat" řekla mi sestra, která ji přišla zkontrolovat. Utřel jsem si všechny ty slzy a naposled ji pohladil po vlasech.

Prosím, neodejdi mi, já tě pořád ještě potřebuju...