>do you remember?<

>16 (leave me alone)<

Vždyť to jsem já a Justin. Když jsme byli malý. Přečetla jsem si text, který byl napsaný zajímavým písmem. Patřilo jemu. Na to, že to psal kluk je to ještě pěkně napsaný. Musel mi to sem dát on ale kdy? To je jedno. Ta fotka je nádherná ale já mu tohle prostě nevěřím. Někdo si řekne, že jsem možná blbá ale já už s ním vážně nechci nic mít. Říkal, že mi dá pokoj tak proč udělal zase tohle? Fotku jsem vzala, zmačkala a hodila ji do koše. Došla jsem si na ten záchod a pak se vrátila zpátky. Naštěstí už byl konec hodiny. Učitel se nás ptal jak nám to šlo. Řekla jsem, že dobře ale viděli jste to sami no.

"Neslintej z ní tak" řekla jsem Willovi se smíchem, který stál na chodbě a díval se na Zoe. Hodil na mě nechápavý pohled.
"O čem to mluvíš?" zeptal se a dál dělal debila. Jak originální.
"Vidim, že se na ní koukáš. Nedělej, že o ničem nevíš. Líbí se ti co?" zase jsem se musela zasmát. Kdybyste ho viděli. Byl totálně mimo.
"Ne, asi se na ní koukám jen tak. Jasně, že se mě líbí. A to sakra hodně" odpověděl. Když si všimla, že se na ní kouká, usmála se. Ooh... třeba je to oboustranný.
"Běž za ní" vyhrkla jsem.
"Si normální? Ani náhodou!" řekl strašně rázně ale přitom šeptal. Hodil na mě tentokrát vyděšený pohled.
"Já musím na hodinu ty pane zaláskovaný. Dělej si co chceš jen ať ti nevypadnou oči, prosímtě" řekla jsem a vydala se do třídy.

Nikde už nebylo místo a tak jsem si musela sednout do první lavice uprostřed. Nějak mi to nevadilo. Jediný místo bylo vedle nějakýho namachrovanýho kluka. Řekla bych, že je to ten černovlasej kámoš Justina. Jo je asi starší než já ale nějaký hodiny máme prostě takhle spojený i se staršíma. Taky to nechápu.

"Tohle je naše místo!" řekla mi naštvaně nějaká pipina co zrovna přišla. Vedle ní stála druhá holka a ta nevypadala o moc sympatičtěji.
"Já už si sedla" odbyla jsem tu blondýnu. Šlo vidět, že se jí to asi moc nelíbilo. Okamžitě se podívala na tu černovlasou a něco si potichu říkali.
"Okamžitě vypadni. Vždycky tady sedíme a kvůli nějaký nový blbce jako jsi ty to nebudeme měnit! Takže padej!" už na mě křičela. Přišla mi strašně k smíchu. Nechtěla jsem ji nechat vyhrát ale na druhou stranu, nemám potřebu se s ní tady hádat. Zvedla jsem se a šla si sednout vedle toho kluka. On se na mě dost zvláštně podíval a otevřel pusu na náznak, že chce něco říct.
"Nic neříkej" předběhla jsem ho a položila si hlavu na lavici. Nepotřebuju poslouchat další kecy Bieberova stejně úchylnýho kamaráda.

Celý den pokračoval nějak pomalu. Ano opět. Všechny hodiny se táhly jak šnek. A druhý neštěstí je, že dneska máme do 4. Naštěstí už je poslední hodina a to děják. Náš učitel něco vykládá ale já skoro spím. Děják mě nikdy prostě nezajímal a nebavil.
"Tak vidím, že slečna Collins se chodí do školy jen vyspat" když jsem ale uslyšela svoje příjmení, zbystřila jsem. Všichni se na mě hned otočili. Bylo to fakt nepříjemný. Nejhorší je, že ani nevim co říkal.
"Prosím? Co jste říkal?" slušně jsem se ho zeptala. On se nejdřív uchechtl ale pak se jeho obličej změnil v naštvaný.
"Říkal jsem, že se sem chodíte jen vyspat sakra! To celou noc nespíte nebo co? Dávejte laskavě aspoň jednou pozor, jo a příští hodinu budete zkoušená ať si pamatujete, že já tohle chování tolerovat nebudu" zakřičel na mě. Docela jsem se ho bála.
"No super" chtěla jsem si to říct potichu ale šlo to slyšet víc než jsem čekala. Ten kdo to slyšel tak se zasmál, někdo se na mě zase díval výrazem "seš úplně blbá?" ale někdo to ani neslyšel za což jsem byla ráda.
"Ještě něco?" zeptal se mě učitel. Naštěstí mě vysvobodil zvuk zvonku. Učitel jen mávl rukou a my se vydali pryč.

Vyšla jsem ze školy pryč a vyndala si z batohu mobil. Zjistila jsem totiž, že nemám klíče a tak musím mamce zavolat jestli je doma. Jinak by mi nikdo neotevřel. Klikla jsem na její číslo a mobil začal vyzvánět. Chvíli nic ale pak se ozval její hlas.
"Ahoj Rosie? Copak potřebuješ?" zeptala se mě mile.
"No já zjistila, že nemám klíče. Tak jestli seš doma" odpověděla jsem.
"Kde jsi je zase nechala Rosie? Doufám, že jsi je neztratila. Každopádně doma jsem tak ti otevřu. Musím končit, peču buchtu, přijede návštěva" řekla a pak to típla. Jaká návštěva? Já nevěděla, že někoho čekáme.

Mobil jsem dala zpátky do batohu. Slyšela jsem za mnou pořád nějaké kroky. Ale už delší dobu. I když jsem mluvila s mamkou jsem to slyšela ale myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Nedalo mi to a musela jsem se otočit.
"Ty mě jako pronásleduješ už i domů?" zeptala jsem se toho dotyčného dost otráveně.
"Proč jsi to vyhodila?" zeptal se a ukázal na fotku, kterou držel v ruce.
"Řekl jsi, že mi dáš pokoj" trošku jsem zvýšila hlas.
"Proč jsi to vyhodila?" zeptal se znovu a to co jsem mu říkala úplně ignoroval.
"Protože od tebe nechci nějakou zasranou fotku Justine" odpověděla jsem mu a šla dál. Snažila jsem se jít co nejrychleji abych už byla doma ale on mě pořád pronásledoval. Mám ho akorát tak dost.
"Přestaň mě sledovat sakra nebo na tebe zavolám policajty, že mě obtěžuješ" vykřikla jsem na něj. Dost se zarazil a zůstal stát na místě. Sklopil hlavu a zadíval se na svoje boty. Já šla i tak dál.
"Rosie mě to mrzí ale pochop, že asi čas nevrátím" řekl smutně když mě zase doběhl.
"Jdi už do hajzlu kurva. Nech mě bejt! Přestaň za mnou chodit, přestaň na mě mluvit a prostě vypadni!" znovu jsem na něj zakřičela. Opět sklopil zrak. Všimla jsem si, že už dokonce stojíme před naším domem.
"Co se to tady sakra děje?" křikla po nás máma když otevřela dveře. Hned jak uviděla jeho, vraždila ho pohledem.
"Rosie pojď domů a ty ji nech na pokoji Justine" řekla máma. Justin jen kývl hlavou, zahodil tu fotku na zem a odešel. I když jsem fakt nechtěla tak jsem tu fotku sebrala. A pak jsem se vydala dovnitř.

Mamka se mě pořád ptala jestli jsem v pohodě. Já ji stále ujišťovala, že jo ale ona se mě ptala prostě pořád dokola. Jo a ta návštěva má být babička. Naše úžasná, milovaná babička co mě má moc ale moc ráda. Jak já se na ní těším. Doufám, že jste pochopili, že to byla ironie...

Tahle kapitola je trošku kratší ale jdu hned psát i druhou. Všechno by se mě to sem nevešlo a kdybych to sem napsala tak by to bylo už moc dlouhý no.