>do you remember?<

>85 (no, no and no!)<

"Rosie promiň, tohle jsem nechtěl, totálně jsem to posral" hned ke mě přiběhl a začal se mi omlouvat. V tý tmě jsem viděla zase ty jeho zničený oči. Byly úplně lesklý a on skoro brečel. Jo tohle zkazil ale nemyslel to špatně. Prostě to byla blbá náhoda. Ale tahle náhoda nás dva úplně pohřbila.
"Já se na tebe nezlobím, jen prostě tohle je náš konec, až přijde máma, nikdy mi nedovolí se s tebou vidět a prostě o tebe zase přijdu" on sice nebrečel ale zato já jo. Tohle mě tak ničilo. Netrvalo dlouho a viděla jsem moc povědomou osobu, která si to hodně rychle a rozzuřeně mířila k nám.
"Jsi oficiálně mrtvá Rose! Okamžitě mi vysvětli co se tady děje!!" začala na mě řvát jako na malýho spratka a tím mě akorát víc rozbrečela. Justin mě chtěl obejmout ale to nebyl vůbec dobrej nápad. Máma se k němu hned vrhla a vrazila mu.
"Nech ho bejt!" zakřičela jsem na ní taky ale hystericky a bezmocně. Otočila se a dala za to po hubě i mě.
"Tak aby bylo jasno, takhle se mnou mluvit nebudeš a ráda bych věděla co tady dělá on! Víš co, jdeme. Tímhle jsi mě tak naštvala, že se mi s tebou nechce ani mluvit. A ještě jsi mi lhala, že jsi v Kanadě a přitom se tady zahazuješ v cizím bazénu s nějakým podprůměrným kriplem co ti ničí život! Co tě to napadá doprdele?! Je konec, vy dva se spolu už nikdy neuvidíte o to se já postarám, to mi věřte!" byla tak strašně zlá. Stala se z ní saň, co mi nepřála štěstí. Všechno co říkala, mě tak bolelo a zapichovalo se mi do srdce. Ať mě klidně potrestá. Ať mě klidně zmlátí nebo cokoliv ale od něj mě držet nemůže. A to jak o něm mluvila bylo hrozný. On není nic z toho co řekla. On je moje všechno. Bez něj se cítím osamělá a bez života. On je jediný co mám a jedinej komu ještě věřím. Chytla mě za ruku a začala násilně tahat pryč. Já se vzpírala a nespolupracovala. Nikam jsem jít nechtěla. Musela jsem tady zůstat s ním. Aspoň naposled ho obejmout.
"Rosie..." křičel za mnou ale já se na něj otočit nemohla. Slyšela jsem z jeho hlasu tu bolest. Takhle zničenej nikdy nebyl. Nikdy! I přesto všechno jsem se na něj podívala. Musela jsem. Aspoň naposled. Naše pohledy se střetly a já viděla jak brečí. Tohle ne! Tohle prosím ne. Já nemůžu vidět kluka jak brečí. A ještě když je to Justin. Okolo nás někdo proběhl a já poznala, že je to jeho táta. Běžel za ním a pěkně mu natáhl. Justin se skoro sesypal k zemi. Seděl tam tak bezmocně a jen čím dál tím víc brečel. Tohle jsem nemohla vidět. Vytrhla jsem se z mámina sevření a rozběhla se za ním. Tekla mu krev z obličeje. Doběhla jsem co nejrychleji k němu a sedla si na zem. Pevně jsem ho objala a nechtěla ho pustit. Byl hodně zmlácenej.
"Nepouštěj mě, prosím nedělej to. Jsi jediná věc v mým životě kterou mám rád. Když ztratím i tebe, nebudu mít už nic. Prosím Rosie..." nedokázal to ani doříct. Vážně byl totálně hotovej. Možná i víc než já.
"Nepustím tě" odpověděla jsem mu a stiskla ho ještě pevněji. Nevěděla jsem, že pro něj znamenám až tolik. Máma se mě od něj zase snažila odtrhnout ale já se nenechala.
"Okamžitě se zvedni a pojď Rose!!" zase na mě tak strašně nahlas křičela ale já jí neposlouchala. Musel jí pomoct i Jeremy. Chytli mě každej za jednu ruku a odnesli až k autu. Máma rychle nastartovala a jela pryč. Vážně to skončilo. Všechno je pryč a já absolutně nevím co teď budu dělat.

Hned jak jsme dojeli domů jsem jí utekla a zamkla se do pokoje. Nechtěla jsem se s ní bavit. O ničem. Bylo mi na umření. Jediný co jsem od života chtěla byl on. To je tak těžký mi tohle splnit? To vážně spolu nikdy nemůžem být šťastný? Chci toho až tak moc? Uslyšela jsem strašný bouchání na dveře. A mámin hlas.
"Proč jsi mi lhala?! To chceš všechno co jsi měla zahodit jen kvůli němu?" právě, že já nic neměla. Bez něj nemám nic. Jen svůj osamělej, nudnej život. Neměla jsem co zahodit.
"Ničíš si kvůli tomu debilovi celou budoucnost. Jak asi bude vypadat pokus o vloupání na tvojí přihlášce na vysokou?!" tak o tohle jí jde? Jestli jo tak ji na nějakou vysokou seru.
"A co Lucas? Co ti asi řekne na to, že jsi ho podvedla? Ztratila jsi tak hodnýho kluka co se o tebe staral a zajímal, kvůli nějakýmu namyšlenýmu kokotovi, kterej by tě stejně zase jen využil a zničil!" tohle nebyla pravda. Nic z toho nebyla pravda. Lucas není ani zdaleka tak dokonalej jak si ona myslí. To Justin se o mě zajímal. Zajímal se jak se mám, jak se cítím a miloval mě. Miloval mě tím nejhezčím způsobem jakým to šlo.
"Nech mě na pokoji! Nechci se s tebou bavit. Všechno jsi zničila!!" ležela jsem bezmocně na tý studený zemi a neměla sílu ani na to jí odpovídat. Všechno to teď tak bolelo.
"Já, že všechno zničila? Zachránila jsem tě od totálního posrání si svojí budoucnosti. Měla bys mi být vděčná. A okamžitě ty dveře otevři nebo si na to zavolám hasiče" křičela na mě dál ale já už nemohla. Už jsem to nemohla poslouchat. Všechno to byla strašná lež.
"Tak Rose dělej!" řvala dál a já si zalezla do postele pod peřinu a nechala slzám volný průběh. Neposlouchala jsem to co mi říkala. Už jsem vážně nemohla. Jediný na co jsem myslela byl on a to jak rychle se všechno zase zničilo. Začalo se mi dělat špatně a přes ty slzy jsem skoro už ani neviděla. Přála jsem si aby to byl všechno jen blbej sen ze kterýho se za chvíli vzbudím. Ale věděla jsem, že takhle to nebude. Všechno je to ztracený.

Vzbudila jsem se až ráno. Bylo už světlo a já potřebovala na záchod. Vstala jsem z postele a připadala si jako mrtvá. Jako tělo bez duše. Jakoby mi vážně už nic nezbylo. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a lekla se. Moje oči byly opuchlý a zarudlý. Sešla jsem dolů do kuchyně a sedla si na židli. Byla tu i mamka ale ani jsem jí nepozdravila. Nesnášela jsem jí za to co mi udělala. Za to co nám udělala.
"Máš docela štěstí, že má Jeremy známý u policie a dostal vás z toho. Jinak vážně nevím co by s tebou bylo" řekla a napila se kafe. Už byla víc v klidu ale zato já ne. Měla jsem chuť na ní řvát. Co je mi po nějakým Jeremym? Neodpověděla jsem jí, protože to co řekla mě vůbec nezajímalo.
"S tím klukem se rozejdeš a odletíš zpátky do Kanady!" rozkázala mi ale já věděla, že toho neudělám. To po mě chtít nemůže. Klidně odletím, klidně. Ale jeho se nevzdám.
"Tak to nikdy!" vybyla jsem si na ní všechnu tu zlost co mě uvnitř zžírala. Zvedla hlavu od toho časopisu co si četla a nadzvedla obočí.
"Řekla jsem, že se s ním prostě rozejdeš. Není pro tebe ten správnej, nikdy nebyl. Já takový kluky znám. Dělaj, že tě milujou a nikdy neopustí ale jen ti pletou hlavu. A tobě jí přímo úplně vymyl. Prostě to ukončíš!" proč říká pořád takový sračky. Ona ho nezná. Nikdy ho neznala tak ať ho nesoudí. Já bych položila vlastní život za to, že mě opravdu miluje. Nikdy mi v tomhle nelhal. Sice mu trvalo než si to uvědomil ale on mě miluje. A je mi jedno, že ona tomu nevěří. Já ano.
"Ne" řekla jsem jednoduše. Tímhle jsem jí fakt nasrala. Hodně.
"To si nepamatuješ čím sis kvůli němu prošla? Na to už si zapomněla?" naráží na tu moji autonehodu ale to celý byla jedna velká chyba a nedorozumění. On nic neudělal! Nic.
"Za to on nemohl. Bylo to úplně jinak a..." ani jsem to nestačila doříct, protože mi do řeči skočila zase ona.
"Doprdele, prostě to ukončíš a dost!!" zařvala a bouchla do stolu. Fajn. Ale to ona bude navždy žít s tím, že mi zničila život.
"Dobře, udělám co po mě chceš ale jen abys věděla tímhle jsi to mezi náma celý pohřbila. Už nejsem tvoje dcera" řekla jsem a s těmito slovy odešla pryč. Bylo to krutý ale myslela jsem to vážně. Chce po mě něco, co nejsem schopná udělat ale musím. A tím můj vztah s ní končí. Tímhle se ode mě úplně odstřihla.

Očekávám největší hejty na maminku :D