>do you remember?<

>81 (do u trust me?)<

S Justinem jsme celej večer proleželi u něj na posteli. Povídali jsme si úplně o všem. Přesně tak jako dřív. Sice byla už noc ale mě se ještě rozhodně spát nechtělo.
"Jsi ospalá?" zeptal se mě jakoby mi četl myšlenky. Vždycky mi viděl do hlavy tak, až mě to občas děsilo. Kývla jsem hlavou na nesouhlas.
"Tak pojď za mnou" vstal z postele a chytl mě za ruku. Šli jsme do spodní části domu a připadalo mi, že Justin něco hledá. Prohledával všechny poličky a úložný prostory. Když jsem se ho zeptala co hledá, řekl mi jen, že to je jedno a, že to za chvíli najde. A měl pravdu. Z jedný malý skříňky vytáhl nějaký klíčky. Nechápala jsem proč zrovna klíče. Vždyť ty by měl mít u sebe ne? Řekl mi ať jdu za ním a tak jsem ho následovala k nějakým dveřím, který jsem tady ještě neviděla. Docela mě to znepokojovalo. Odemkl a já nic neviděla, protože se tam nesvítilo. Proto rozsvítil a mě se vyskytl pohled na garáž plnou aut. Totálně luxusních aut. Věděla jsem, že jsou bohatý ale, že až tolik tak to ne. Přemýšlela jsem koho všechny ty auta jsou. Hádám, že Justina asi ne, co by s nima dělal?
"To jsou tvoje auta?" zeptala jsem se ho a všechny si důkladně prohlížela. Tyvole tak tohle jsem ještě neviděla. V týhle místnosti bylo několik milionů. A to jen za pár aut. Šílený.
"Ne, táty ale tak určitě se nedozví když si nějaký půjčíme" mrkl na mě a já si uvědomila, že o tom jeho táta vlastně neví no. Celej Justin. Jakmile jdou v něčem porušit pravidla a nebo udělat něco co nemůžete, vrhá se do toho po hlavě a ještě se směje. Ale tak jeho táta je kretén, takže mi to je jedno.
"Vyber si" mávl rukou okolo sebe a já začala přemýšlet. Doufám, že už to teda umí aspoň řídit, protože tohle bude průser. Nevím kde je jeho otec ale doufám, že na hodně dlouho pryč. Protože kdyby tohle zjistil, řekne to i mojí mámě, tý dojde že nejsem v Kanadě a já jsem na vždycky mrtvá. No tak to je kurva risk.
"Hmmm... Tohle" ukázala jsem na černej kabriolet. Pokud tu mám někoho kdo neví jak to auto vypadá, tak je to takový to bez střechy. Takovým autem jsem ještě nikdy nejela. Justin vzal zase nějaký jiný klíčky, který byly pověšený na zdi spolu ještě s dalšíma 20ti a šel ke mě. Odemkl a otevřel mi dveře.
"Oh jaký gentleman" zasmála jsem se mu a sedla si. Ty sedačky byly děsně pohodlný. On místo toho aby si otevřel dveře jako normální člověk a sedl si, tak ty dveře přeskočil, protože to nemělo střechu že jo.
"Ty se prostě musíš předvádět" rejpla jsem si do něj, protože on musí vždycky udělat něco originálního. Prostě musí.
"Děláš jakobys mě neznala" zasmál se taky a nastartoval. Jo má pravdu, znám ho až moc dobře.
"Umíš to aspoň řídit?" jakoby asi to musí umět ale chtěla jsem se radši ujistit. Přece jen je to Justin. Toho napadaj takovýhle sračky jako řídit auto který nezná.
"To brzo zjistíme" uchechtl se a vyjel z garáže na silnici. Dělá si prdel? On je vážně nemožnej. V tomhle fakt jo. Ani nevím proč ale začala jsem se tomu smát. Trochu se bojím ale věřím mu. Přece by nás nezabil.

Jeli jsme po nějaký cestě prostě přes město. Žádný auta už tady nejezdily, protože bylo něco okolo půlnoci. Silnice byla naprosto prázdná. Sice se tady mohlo jet maximálně 90 ale přišlo mi to nějaký pomalý. Takovýhle okamžiky si chci užívat a pamatovat do konce života. Tenhle styl života a lásky se mi líbí. Dobrodružnej s někým koho miluju. Ne v Kanadě. Celej den ležet na gauči, uklízet a dělat někomu služku. Tohle je romantický a akční zároveň a to tenhle okamžik dělá ještě hezčí.
"Přidej" rozkázala jsem mu, protože jsem si to chtěla užít. Věděla jsem, že on s tím rozhodně problém mít nebude. Šlápl víc na plyn a já sledovala jak se rychlost každou sekundou zvětšuje. Většinou když mají lidi autonehodu, tak už se bojí řídit a nebo jezdit s někým autem a ještě takhle strašně rychle ale u mě to bylo jiný. Bylo to asi tím, že jsem mu věřila. Vím, že s ním se nemusím už ničeho bát. Tak strašně bych s ním chtěla zůstat do konce života ale může se stát cokoliv. Nevím ani co bude zítra natož za pár let. A jenom to, že se dřív nebo později budu muset do tý Kanady kvůli škole stejně vrátit, tomu nepomáhá. Vážně jsem tady měla zůstat. S ním a to celou dobu.

Vyjeli jsme města a mířili ani nevím kam. Okolo nás byly jen stromy, občas pár domků a černá noční tma. Přemýšlela jsem jestli to udělat ale nakonec jsem se rozhodla, že jo. Odpoutala jsem se a pomalu si stoupla. Začala jsem strašně křičet a užívat si jak se mi ten vítr vráží do obličeje a z toho mi i lítají vlasy. Bylo to příjemný. Bylo to vzrušující. Podívala jsem se na Justina a ten se mi akorát smál ale já si tohle přála udělat. Sedla jsem si zpátky a oběma rukama ho objala okolo ramen ale tak aby mohl i přesto řídit.
"Slib mi prosím, že tohle už je navždy. Že už se nerozdělíme. Já chci být jen s tebou Justine. Prosím, slib mi to" koukala jsem se na jeho tvář a poznala, že neví co mi na to říct. Chápu, že mi něco takovýho nemůže slíbit. Nejde to. Neví jak to do budoucna bude. Ale já mám strach. Nechci o něj už přijít. Ztratila jsem ho několikrát na dost dlouhou dobu a už to nechci nikdy zase zažít.
"Tohle ti nemůžu slíbit Rosie. Vždycky se může něco posrat, viděli jsme to u nás už předtím. Ale můžu ti slíbit, že tě miluju a navždycky budu a to je jediný na čem teď právě záleží" má pravdu. Je důležitý, že teď jsem s ním a je mi nejlíp na světě. Přítomnost je dar, kterej si musím užívat. Až přijde budoucnost budu na ní připravená. Chtěla jsem se k němu nahnout a dát mu pusu ale zastavil mě strašnej zvuk za náma. Otočila jsem se a viděla policajty.
"Kurva!" vykřikl Justin ještě dřív než jsem to stačila udělat já. Jo tohle jedno slovo celou tu situaci vystihlo.

Ještě víc zrychlil aby jim ujel a na chvíli se mu to dařilo. Nemohli nás chytit. Justin je sice dospělej ale já ne. Což znamená, že by se to dozvěděla máma. To se nesmí stát. Nemůže prostě. Zajel na nějakou odbočku do lesa a začal pomalu zastavovat. Věděli jsme, že ale i tak ty policajti vědí kam jsme jeli a takhle jim neutečem. Justin se asi rozhodl tady to auto nechat a utéct. Jo to je skvělej nápad ale lepší takhle narychlo nevymyslíme. Chytl mě za ruku a utíkal se mnou pryč někam do lesa.
"Stůjte" volal někdo za náma. Museli jsme ještě víc přidat. Pochybuju, že mu utečem. A jestli ne, můj život končí.
"Tak sakra stůjte!!" křičel na nás ale Justin neměl v plánu se jen tak vzdát. Docela zajímavý je, že první den co jsem s Justinem nás už honí policajti. Asi chápu, proč máma nechce abych s ním byla ale mě to teď najednou připadá docela vtipný. Začala jsem se smát, protože jsme viděli, že ten policajt už nemůže a my mu nakonec utekli. Smála jsem se tak strašně nahlas až to rozesmálo i Justina a úplně jsme se zastavili.
"Víš, že tohle by nemělo být vtipný?" zeptal se mě ale smál se pořád taky. Jo vím ale prostě je to prdel. Připadala jsem si jako v nějakým filmu. Nemohla jsem mu odpovědět, protože mi to můj smích nedovolil. Nemohla jsem se přestat tlemit. Nějak mi to prostě nešlo. Ten policajt byl teda pěknej dědek když nás nedohonil.

Ocitli jsme se uprostřed lesa. A to v noci a takový tmě, že už jsme neviděli skoro ani na krok. Nikoho jsme už neslyšeli ale mají to auto.
"Justine co teď budem sakra dělat? Já se bojím" zeptala jsem se ho když mě ten smích přešel a začala jsem zase normálně myslet.
"Nemusíš se bát Rosie. Nemáš čeho" odpověděl a rozsvítil baterku na mobilu.
"Justine ale je pochopitelný že se vážně bojím. Jsme někde v lese, ani nevíme kde, nevíme kudy se dostat domů a hlavně se nemáme čím dostat domů" začala jsem vyšilovat a skoro brečet. Já tady nechtěla v tý tmě zůstat. Bylo to strašidelný. Justin neváhal ani sekundu a objal mě. Já se rozbrečela. Když si to tak vezmete byli jsme jako fakt v prdeli.
"Rosie přece víš, že bych udělal cokoliv jen abych tě ochránil. Se mnou se nemusíš ničeho bát, vždycky tě budu chránit" utřel mi ty slzy a mě to docela uklidnilo. Přestala jsem brečet ale potřebovala jsem ho objímat dál. Vím, že mě ochrání. Ale možná, že jsme tohle přehnali.
"Já jen, bojím se toho, že se to dozví máma a bude zase po všem" dodala jsem a přitiskla ho ještě pevněji k sobě. Moje mamka je hodná ale v tomhle případě by se z ní stala zlá zmije. Vím, že by mě přikázala se s ním rozejít a nebo nás od sebe nějak oddělit. Myslí si, že pro mě není dobrej ale on je ten nejlepší.
"Rosie neboj se, vážně, tohle se nestane. Jen si budem příště dávat větší pozor" jeho hlas byl tak dokonale klidný, že už jsem se teď ani ničeho bát nemohla.
"Věříš mi?" zeptal se a zahleděl se mi do očí. Zakývala jsem hlavou a on se usmál.
"Tak pojď, vrátíme se domů" chytl mě okolo ramen a vydali jsme se na cestu.

Nelitovala jsem toho co jsme udělali, bylo to něco jinýho jen jsem měla strach z tý jediný věci. Tak dlouho mi trvalo než jsem si k němu zase našla cestu. Nemůžu ho teď prostě ztratit. Už nikdy ho nemůžu ztratit.

Jen chci říct, že teď to všechno vypadá strašně růžové a zalité sluncem ale nemusí to tak zůstat napořád :/ Ale bát se nemusíte :)