>do you remember?<

>73 (i'm missing you)<

Měla bych se sebrat a přestat brečet. Nemám absolutně kvůli čemu. Sundala jsem si ty hrozný boty co už teď nesnáším a vzala je do ruky. Šla jsem bosá, tak snad si něco nepíchnu do nohy. Vrátila jsem se za nima. Zrovna tam spolu všichni nějak tancovali. Bylo tady vážně děsně přelidněno. Možná bych měla najít Lucase ale upřímně, bylo mi teď úplně u prdele kde je nebo co dělá. Šla jsem si sednout k baru, který byl taky tady venku a objednala si džus s ledem. Bylo mě strašný vedro a začala mě i ze všeho bolet hlava. Napila jsem se a pak si položila hlavu na barovej pult a jen tak se dívala na ostatní. Chtělo se mi spát. Cítila jsem jak se mi zavírají oči.
"Ty jsi ožralá?" tak tady je Lucas. Konečně se našel. Ale vždycky přijde v tu nejvíc debilní chvíli, když na něj zrovna nemám vůbec náladu.
"Ne" řekla jsem jednoduše a zavřela si na chvilku oči.
"Tak se tady neválej a pojď se mnou tancovat" rozkázal ale já věděla, že nikam nepůjdu. Nechci tancovat a s ním teď už vůbec. Dneska jsem na něj nějaká vysazená ale děsně mě štve.
"Nemám na to náladu" odpověděla jsem mu a dál se mu nevěnovala. Nevím jak si to vyložil ale odešel pryč. Teď mi začíná docházet jak hodně kvalitně si s ním ničím vztah. Ale prostě já nevím. Nechápu co se to se mnou děje ale potom co jsem viděla Justina mi došlo, že s Lucasem to není takový. Jo asi to znamená, že k Justinovi něco pořád cítím. Nikdy to nezmizí a hlavně to co jsme mezi sebou měli žádnej kluk nikdy nenahradí. On je jedinečnej. Každej hezkej okamžik s ním byl jedinečnej. S Lucasem je všechno taková denní rutina. Líbat ho mi přijde už spíš jako povinnost než radost. S Justinem tohle všechno bylo úplně jinak. Bylo to prostě výjimečný.
"Nalejte mě radši nějakou vodku" řekla jsem barmanovi a ten tak udělal. Kopla jsem to do sebe a cítila jak mě z toho pálí krk.

Večer jsem se rozhodla, že prostě odejdu pryč. Ať si tady Lucas je když se mu tady tak líbí. A mamka si povídá s Pattie takže to taky vidím na dlouho. Vzala jsem si kabelku a boty zase do ruky a vydala se po schodech dolů na zahradu kde je východ. Chytla jsem kliku abych otevřela branku ale uslyšela jsem za sebou kroky. Hlavně ne Lucas prosím.
"Rosie ty už jdeš?" zavolal na mě někdo. Otočila jsem se a viděla v té tmě Justina jak stojí o pár metrů za mnou. Neodpověděla jsem. Jen jsem kývla hlavou. Najednou zněl nějak jinak. Ne nasraně ale příjemně.
"Chtěl jsem se ti omluvit za to předtím. Asi jsem to přehnal" řekl a šel blíž ke mě. On to nepřehnal, to já neměla nic takovýho říkat. Chápu, že je teď zmatenej ale to já taky.
"To je v pohodě, já se tě ani na nic takovýho neměla ptát" odpověděla jsem a vydala se pryč. Byla jsem smutná. Hodně smutná, protože stát tam a dívat se na něj a ještě dělat, že je všechno v pohodě mě ničilo. Tak strašně moc.
"Takže teď už bys nechtěla obejmout?" zeptal se taky docela smutně a já se kvůli tomu zastavila. Jak to jako myslí? Co mu na tohle mám říct?
"Proč se mě na to ptáš?" nenašla jsem žádnou lepší odpověď než byla tahle. Můj výraz byl dost bez emocí i když uvnitř jsem zažívala peklo. Nejradši bych se k němu teď rozběhla a skočila mi do náruče ale to prostě není možný.
"No, že jsem tu šanci asi promarnil" zněl tak strašně smutně. Zlomeně. Ublíženě. Ničilo mě ho takhle slyšet. Dívali jsme se na sebe pár sekund a nikdo nic neříkal. Nevydržela jsem to. Seru na Lucase, seru na nějaký zkurvený děcko co si udělal a seru i na to co mi říká moje hlava. Seru na všechno. Rozešla jsem se k němu a pevně ho objala. Byl oproti mě tak vysokej. Položil si svojí bradu na mojí hlavu a hladil mě po zádech. Z jeho doteků jsem byla tak nervózní. Měla jsem z něj husí kůži. Jakoby to bylo poprvý co ho objímám. Vždycky s ním bylo všechno jak kdyby poprvý. Vždycky tak nádherný. Stejně jako teď. Lucas mi může dát tolik objetí kolik chce ale nikdy se nevyrovná tomuhle. Nikdy. Tyhle moje pitomý myšlenky mě zase rozbrečely. Nezvládla jsem to. Nemohla jsem před ním zase brečet. Vždyť si bude myslet, že jsem úplná troska. Ale já prostě nemohla jinak. Musela jsem to ze sebe všechno dostat.
"Šššš... Neplakej Rosie" snažil se mě utěšit ale ten jeho hlas mě zlomil ještě víc. Úplně jsem se zhroutila.
"Co se děje?" zněl tak strašně ustaraně. Konečně jsem měla pocit, že někoho zajímá co cítím. On se zajímá o to co cítím.
"Prostě... No... Co když Lucas není ten pravej a já dělám chybu? Mám strašnej strach, že jsem všechno posrala nebo se to posere ještě víc. On mě miluje a já si celou tu dobu myslela to stejný ale teď už si tím jistá nejsem. Nevím co vlastně chci a co cítím a to mě ničí. Já už nechci zase trpět Justine" na konci věty se mi zlomil hlas a já si připadala jak kdybych už nemohla říct ani slovo. Všechno to bylo tak strašně těžký.
"Neboj se Rosie, pokud s ním nejsi šťastná, najdeš si určitě někoho jinýho, koho budeš milovat nejvíc na světě a on tebe taky" stiskl mě ještě pevněji a já se cítila v bezpečí. Jo Justine, může přijít jakýkoliv kluk ale nikdo pro mě nebude tak výjimečnej jako jsi ty. Strašně mě bolí si to přiznat ale ať už budu s kýmkoliv, nikdy nebudu šťastná. Protože ty jsi ten jedinej člověk jakýho jsem já za celej život milovala. A to tak i navždy zůstane. Proč? Proč láska tak bolí? Proč tě pořád tak miluju? Co s tím mám doprdele dělat? Nejhorší na tom je, že se to nikdy nestane. Nikdy spolu už nebudeme, protože ty patříš Kylie. A já Lucasovi.

V noci jsem se vydala na cestu domů. Šla jsem pěšky. Sama temnou nocí, místama kde ani nesvítily lampy. Měla jsem strach. Justin se nabízel, že mě doprovodí ale to by pro mě bylo ještě horší. Každá minuta s ním mě láme srdce.

Domů jsem došla naštěstí v pohodě. Nikdo tady ještě nebyl. Jen jsem na sebe hodila pyžamo a lehla si do postele. Brečela jsem. Celou cestu jsem probrečela a celou noc asi taky probrečím. Slyšela jsem, že o chvíli později dorazil už i Lucas s mamkou. Lucas přišel za mnou do pokoje a lehl si vedle mě. Byla tady tma. Jediný světlo tu vytvářela lampička na mým nočním stolku. Byla jsem k němu otočená zády. Nemohl vidět, že brečím. Nevím jak bych mu to vysvětlila.
"Nemáš chuť na menší zábavu? Dneska jsme si moc neužili" zeptal se a mě hnedka došlo na co tím naráží. On si vážně myslí, že mám teď náladu na to s ním spát? Mlčela jsem.
"Ale notak Rosie. Užiješ si to stejně jako já. Vždyť se ti to předtím líbilo" vadilo mě, že mě do toho tlačí. To, že jsem mu dala jednou, neznamená, že s ním budu spát každej den. Štve mě, že si myslí, že když je první co mě o to připravil, tak že najednou může úplně všechno. Je to moje tělo a on ho nebude zneužívat jak se mu zachce.
"Ty mě ani neodpovíš? Tak jak chceš" řekl a začal mi ze zad odhrnovat tričko. Neřešila jsem to. Bylo mi teď všechno nějak jedno. Když se ale rukama blížil směrem dopředu, zastavila jsem ho. Bylo mi to nepříjemný. Nelíbí se mi jak ne mě šahá. Je to hnusný.

Rychle jsem vstala z postele a běžela do koupelny, kterou jsem měla hned naproti pokoji. Zamkla jsem se a sjela po zádech na ledovou zem.
"Rosie kurva co to s tebou dneska je?" začal na mě křičet Lucas, který stál za dveřma. Já nevím co to se mnou dneska je. Možná, že jsem si uvědomila, že tě nemiluju ale až příliš pozdě. Já vážně nevím. Nechápu všechny ty debilní pocity. Nevyznám se v nich a v sobě už vůbec ne.
"Tak otevři do píči ty dveře!!" začal na ně bušit jak nějakej psychopat. Byl hodně agresivní a já z něj měla strach.
"Nech mě bejt!" sebrala jsem poslední síly co mi zbývaly a hystericky jsem na něj zakřičela. On odešel. Položila jsem si hlavu na kolena a přitáhla si je víc k tělu. Chybí mi. Strašně moc mi chybí, protože vím, že on by na mě takhle zlej nebyl. Lucas mi tímhle ubližuje. Nutí mě do něčeho co já nechci. Justin mě za tu dobu ani jednou nenutil abych se s ním vychrápala. Taky mi udělal hodně sraček na který jen tak nezapomenu ale já mu to všechno už dávno odpustila. Nemůžu se zlobit na někoho, koho miluju nejvíc na světě. Došlo mi jak můj svět bez něj je totálně prázdný. Nemůžu si pomoct ale zase jsem se zamilovala.

Tak dneska taková trošku ubrečená kapitolka :D Rosie si ale možná uvědomila co doopravdy cítí, tak uvidíme jak se to bude vyvíjet dál. Řekla bych, že ale už to nebude dlouho trvat a bude konec téhle knížky <3