>do you remember?<

>41 (oh god, Amy!)<

S Chrisem jsme tady seděli ještě pěkně dlouho. Bylo něco okolo půlnoci a já věděl, že stejně budu muset domů. Sice je zítra neděle ale táta má toho mýho věčnýho nechození domů prej dost. Nakonec jsem se zhulil víc než jsem chtěl.
"Tak čau Jussátore" křikl po mě Chris a začal se strašně tlemit. Nechápu jak ho ta přezdívka napadla ale i já měl v hlavě dost debilní myšlenky a předpokládám, že za to může ta tráva. Ani jsem se s ním nerozloučil a jen s mobilem v ruce se vracel zpátky. Byl jsem dost na sračky ale přece nějak jsem domů došel. Odemkl jsem dveře ale všude byla tma, což se mi hodilo. Na nějakej podělanej rozhovor s otcem nemám náladu. Určitě ví, že jsem utekl. Vlastně bych se dost divil kdyby mu ta jeho oškubaná slepice všechno nevykecala.

Zaplul jsem zrovna do pokoje a plácl sebou na postel. Jsem úplně hotovej. Zkopal jsem ze sebe jen boty ale to, že se valím v posteli ve špinavým oblečení jsem fakt neřešil. Otočil jsem se na bok ke zdi a přikryl se peřinou. Ani nevím jak se to stalo ale přepadl mě pocit viny. Vzpomněl jsem si na krátkovlasou, nádhernou brunetku, který jsem dneska fakt ublížil. Proč jsem takovej zmrd? Holkám ubližuju často, jo je to ode mě dost hnusný ale to mě nějak nezajímá. Jen ona mě zajímá, protože jí to nechci dělat ale ona po mě vyžaduje něco co já nezvládnu a když to neudělám bude prostě po všem. Jo je to těžký, uvnitř sebe to mám naprosto srovnaný a vím co cítím ale nedám to znát. Asi nechci aby mě někdo slyšel to říkat, nebo se možná až moc bojím to vyslovit. Neumím jí to prostě říct. Jsem takovej, nikdy jsem to neuměl. Sice to ze mě dělá zmrda a hodně velkýho ale jsou nějaký věci co i já nedokážu. A tohle k nim patří.

Už jsem chtěl jít spát ale uslyšel jsem najednou nějaký zvuky. Přesně vím jaký. Připadá mě docela nechutný to slyšet. Hodil jsem si na hlavu polštář a snažil se to nevnímat. Pořád jsem to slyšel ale už míň a tak jsem se snažil prostě spát. Chvíli to šlo ale tohle mě nasralo už hodně.
"Přidej zlato, přidej!!" zakřičela ta mrdka a pak hlasitě vzdychla. Do píči nebudu tady poslouchat to jak si ty dva užívají. Okamžitě jsem pěstí zamlátil do zdi ať už drží hubu a nechaj toho. A pomohlo to. Oba ztichli a byl klid. Sice se fotr asi nestihl udělat ale to je jeho problém. Nemá prcat ve 2 ráno když chci spát. No radši už budu taky zticha.

Ráno jsem se vzbudil fakt pozdě. Šel jsem do kuchyně kde seděl táta a ta jeho Bethany.
"Dáš si s námi?" zeptala se mě ta blondýna a já měl chuť se otočit a zalézt do toho pokoje zpátky. Jestli se ptáte jak hodně jí nesnáším na škále od jedné do deseti, řekl bych jedenáct. Na její otázku jsem nereagoval a sedl si ke stolu. Nesnažil jsem se s nikým navázat oční kontakt. Chtěl jsem se jen v klidu najíst ale to v téhle 'rodině' už ani očividně nejde.
"Kde jsi včera byl?" zeptal se mě přísně otec. Nejradši bych mu řekl takový to 'co je ti do toho' ale po dlouhém rozhodování jsem to radši neudělal.
"Aha takže slečinka si stěžovala" odpověděl jsem a ještě se uchechtl. Bethany jen nadzvedla obočí a upřeně mě pozorovala.
"Tohle chování je od tebe pěkně nemístní, neslušný a vůči Bethany i neohleduplný. Měl by si k ní být milý" dodal a vraždil mě pohledem. Fajn takže já jsem neohleduplnej? Nechtěl jsem to sem tahat ale ty sis o to prostě řekl.
"A to, že mě vzbudí vaše šukání už neohleduplný není? Hmmm!" vpálil jsem mu to napřímo a nazvedl obočí přesně jako Bethany, která právě teď neměla ani co říct. Otec se zvedl od stolu, vytáhl mě za ruku do stoje a vlepil mi takovou facku až se mi otočila hlava na druhou stranu. Hned jsem se chytl za bolavé místo a cítil štiplavou bolest. Divím se, že jsem se nesesypal na zem.
"Ty hovado nechutný, jak se to chováš? Okamžitě vypadni, než se naštvu ještě víc!" zařval na mě a bouchl do stolu. Udělal jsem to co mi nařídil. Teď by fakt nebylo moc chytrý se s ním začít ještě víc hádat.
"Jsi v pohodě miláčku?" zaslechl jsem ještě tohle, což mě nasralo.

Bouchl jsem dveřma a radši je i zamkl. Sedl jsem si na zem a opřel se o tu studenou zeď. Vím, že jsem to přehnal ale on si o to řekl. Ale to jak mi vlepil. Ublížil mi! Bylo mi z toho fakt na nic. Teď bych potřeboval jen jedinýho člověka co by mě vyslechl a pomohl by mi. Potřeboval bych obejmout. Od Rosie. Ale tu jsem ztratil takže nemůžu dělat nic. Až teď mi to tak nějak pořádně došlo. Co jsem to udělal. Nedokážu si představit, že už ji nepolíbím a neobejmu. Jen ona mi vždycky dokáže zlepšit náladu a teď ji nemám. Možná je dobře, že jsem ji ztratil. Nechtěl bych aby byla s klukem jako jsem já. Je pro takovou nicku až moc dobrá. Najednou se mi do očí nahrnuly slzy. Došlo mi jak sám teď vlastně jsem...

Pohled Rosie
Dneska je neděle a mě se zítra fakt nechce do školy. Upřímně nemám to tam ráda a po tom co se stalo s Justinem se mi tam nechce už vůbec. Všichni už určitě vědí, že jsme se rozešli a drby ostatních uslyším ještě minimálně týden. Nesnáším tuhle školu. Nejradši bych utekla zpátky. Jenomže moc dobře vím, že to nejde.
"Rosie půjdeš mi pomoct s perníčkama?" zakřičela na mě babča z kuchyně abych ji slyšela. Pečení miluju. Obzvlášť když to je cukroví. Hned jsem seběhla dolů. Nedočkavě jsem přihlížela co dělá. Ona se mi zasmála.
"Můžeš to zamíchat" řekla a podala mi misku s těstem.
"Hele Rosie, chtěla jsem se ti omluvit kvůli tomu jak jsem se k tobě chovala. Vím, že jsem nebyla správná a dobrá babička ale ještě bych to ráda napravila než mi vyrosteš úplně. Protože se ani nenaděješ a ty budeš pryč, někde na vysoké v jiné zemi a já si pak budu celý zbytek života vyčítat, jak jsem to zkazila" na konci se rozbrečela a mě jí bylo fakt líto. Vím, že se ke mě nechovala pěkně ale teď se mi omluvila. Přišlo by mi zase ode mě dost hnusný kdybych ji poslala do háje.
"To je v pohodě" objala jsem jí a ani moje oči se neobešly bez pár slz. Jsem ráda, že se to vyřešilo.

"Zvládneš to tu chvíli sama? Musím skočit ještě pro pár vajíček na tu polevu" usmála se a já jen přikývla. Nazula si jen boty a pak jsem slyšela bouchnutí dveří. Těsto jsem nechala v misce na lince a šla si sednout na gauč. Tohle není dobrý. Nechat mojí hlavu v klidu jen s těmi debilními myšlenkami je vážně příšerný. Všechno co v hlavě mám se točí jen okolo Justina. Vlastně přála bych si vidět, že jemu je to taky aspoň trošku líto ale to se nestane. Možná dělal jak mi nechtěl ublížit ale to jsou jen pitomý kecy. Hodně se změnil! Stala se z něj bezcitná svině se kterou já už nechci mít nic společnýho. Z toho přemýšlení mě vytrhl zvuk zvonku.

Nenapadalo mě kdo by to mohl být. Rychlým krokem jsem došla ke dveřím a otevřela je. No doprdele. To není možný. Přísahám, že moje srdce vynechalo úder.
"Proboha Amy!" do očí se mi navalily slzy a hned jsem ji pevně objala.

Doufám, že vám nevadí, že tahle kapitola je z 80% jen pohled Justina :) 

A jako takový dárek k Vánocům ode mě tady máte za dnešek i druhou kapitolu 🖤