>do you remember?<

>59 (u'll never see me again)<

O další 2 týdny později
Dneska je ten den kdy mě pouští z nemocnice. Doktoři uznali, že už jsem na tom mnohem líp a nevidí důvod mě tu ještě držet. I já si připadám mnohem víc v pohodě. Sice mě ještě trochu bolí pravá ruka a občas i hlava ale doktorka říkala, že je to normální. Takže asi jo. Za hodinu přijde mamka, která mě odveze domů. Popravdě, do školy se už docela těším. Tohle dlouhý ležení tady mě fakt unavovalo. Nemůžu se dočkat až uvidím ostatní a hlavně budu s Justinem tak jako před tou nehodou. Jo a co se mojí paměti týče, jsem na tom pořád stejně. To jediný mě štve. Začala jsem si vybavovat už aspoň části toho jak jsem se vybourala, to už si docela pamatuju ale to co se stalo předtím pořád nevím. Asi se to už nikdy nedozvím.

Mamka mi vzala tašku, ve které jsem měla nějaké věci co mi nakonec donesla a vydali jsme se k autu.
"Myslíš, že už zvládneš jít zítra do školy?" zeptala se mě a vložila věci do kufru.
"Jo, už mě to věčný ležení nebaví" odpověděla jsem a sedla si na místo spolujezdce. Mamka si sedla vedle mě a nastartovala auto. Nevím co se to se mnou stalo ale uvnitř mě jsem měla hodně divný pocit. Chtělo se mi zvracet a zároveň brečet. Snažila jsem se to nějak potlačit ale moc mi to nešlo. Nedávala jsem to na sobě znát a mamka se normálně rozjela.

Značky, které ukazovaly jakou mám jet rychlostí jsem naprosto ignorovala. Pak se objevila prudká zatáčka a já dostala smyk. Napálila jsem to v tý rychlosti přímo do stromu. Ucítila jsem strašnou ránu a ostrou bolest. Slyšela jsem jak se všechno sklo okolo mě rozletělo a pak viděla už jen černo a nic víc.

Začala se mi vybavovat tahle vzpomínka. Vzpomněla jsem si. Sice jen na něco ale vzpomněla. Celá jsem se začala klepat. Měla jsem strach. Bojím se jezdit autem po tom co se mi stalo. Přála bych si abych byla zase v pohodě ale teď nejsem. Mamce ale nic říkat nebudu, ještě by mě poslala k psychologovi. Možná, že by to nebyl úplně špatný nápad ale já nikam nechci. Chce to jen čas. Věřím, že všechno bude zase jako dřív.

Dojeli jsme domů a já hned běžela k sobě do pokoje. Sedla jsem si na postel a chvíli se tu jen tak porozhlížela. Všechno bylo úplně stejný. Nic se tu nezměnilo. A proč by taky mělo? Jen jsem tu několik týdnů nebyla, jinak je vše při starém.
"Rosie, pojď na večeři" zavolala na mě mamka a já šla do kuchyně. Ell už tam byla. Rozběhla jsem se k ní a objala jí. Nebo spíš úplně umačkala. Jak mi ta malá zrůdička chyběla. Jsem ráda, že můžu být zase tady. S mojí rodinou.

Crrr... Crrr
Tak tenhle zvuk jsem už pěkně dlouho neslyšela. Upřímně... Ani mi to nevadilo. Je to děsně otravný ale můžu být ráda, že žiju a jsem poměrně v pohodě. Vstala jsem a vydala se do koupelny. Můj obličej byl už plně zahojený a nešlo vůbec poznat, že jsem ho měla předtím poškrábaný. Vyčistila jsem si zuby a opláchla oči studenou vodou. Namalovala jsem si linky a dala si řasenku. Ještě jsem zvolila nude růžovou rtěnku, která nebyla nějak extra výrazná a bylo to. Vlasy jsem si jen pročesala, ale nic víc jsem s nima nedělala. Za prvý nebyl na to čas a za druhý se mi ani nechtělo. V pokoji jsem si vybrala oblečení. Přemýšlela jsem docela dlouho ale nakonec zvolila tohle.

Snad mi nebude zima. V kuchyni jsem si do batohu hodila svačinu a měla jsem hotovo. Sice jsem trošku nestíhala ale i tak musím jít pěšky. Svoje auto jsem totálně zrakvila ale i tak bych do něj nesedla. Už nikdy nechci řídit. A ani nebudu. Tím jsem si jistá.

Ke škole jsem došla za 5 minut osm, což nebylo zas tak hrozný. Mířila jsem si to ke skříňce. Myslím, že teď máme matiku. Nechce se mi úplně přemýšlet a myslím, že mi to ani nepůjde.
"Rosieee" uslyšela jsem za sebou strašný křik. Viděla jsem jak ke mě běží Jullie, Zoe a Will. Všichni se na mě vrhli a objímali mě.
"Tak jo lidi, taky jste mi chyběli, ale tohle stačí" řekla jsem se smíchem když mě Will málem rozmáčknul žebra. Všichni se začali smát. Chtěla jsem si s nima trošku popovídat ale přerušil nás zvonek, který naznačoval, že začala hodina. Proto jsme se každý vydali ke své třídě. Promluvím si s nima potom. Strašně mi chyběli. Ale Justin nejvíc.

Při matice jsem moc pozor nedávala. Zapisovala jsem si do sešitu to co bylo na tabuli ale tím to končilo. Nemohla jsem si nevšimnout jak se na mě pořád všichni otáčeli, prohlíželi si mě a něco si šeptali. Jo asi jste si mysleli, že jsem dávno mrtvá ale překvapivě tu zase sedím s vámi. Woow.
"Ona neumřela? Vždyť byla úplně hotová ne?" řekla nějaká holka přede mnou. Doteď ani nevím jak se jmenuje. A upřímně je mi to i jedno.
"Já se spíš divím, že se sem po tom všem vrátila" odpověděla jí ta co seděla vedle ní. Snažili se mluvit fakt potichu ale já to i tak slyšela.
"Pravda no, vždyť jí Bieber skoro zabil. A ona je s tím úplně v pohodě. Kráva" prosím? Co to je za kecy? Nechápu, že má někdo potřebu si pořád vymýšlet takovýhle drby.

Po poslední hodině jsem si šla dát do skříňky věci a pak chtěla počkat na Jusse. Říkal, že mě doprovodí domů. Celý den poslouchám jen nějaký drby o mě a o něm. Nechtěla jsem tomu věřit a asi ani nevěřím, ale když to slyším říkat skoro každýho tak na tom asi něco bude. No nechci tady dělat nějaký unáhlený závěry, prostě se na to zeptám Jusse.
"Ty ještě žiješ jo?" řekl někdo kdo okolo mě prošel. Otočila jsem se a viděla Kylie. Tak povýšenně se na mě usmála. V tom mým tělem projel mráz. A v mojí hlavě mi začal znít nějaký hlas. Ozvěna, která se nechtěla utišit.

Jsem těhotná...

S Justinem.

No jasně. Už jsem si vzpomněla. Potom co jsem uslyšela znovu její hlas mi to došlo. Tohle se stalo. Jak jsem na něco takovýho mohla zapomenout? Jak jsem mohla?! A Justin celou tu dobu dělal, že je všechno v pohodě. Lhal mi! Už zase. Chtěl abych se to nikdy nedozvěděla, protože si myslel, že si na to nevzpomenu. To je takovej hajzl!!
"Ty s ním vážně čekáš dítě?" zakřičela jsem na ní. Věděla jsem, že jo ale potřebovala jsem to mít potvrzený i když to bylo víc než jasný. Kylie jen nadzvedla obočí a falešně se usmála.
"Myslíš si, že bych si něco takovýho vymyslela?" podívala se na mě zle a odešla pryč. Hmm takže je to pravda. Není to jen nějaká debilní věc co se mi zrodila uvnitř hlavy. Je to opravdová vzpomínka co se stala. A víte co? Možná, že už tady nechci být. Možná, že už chci od všech tady pryč. Slyším pořád jen nějaký nadávky a k tomu ještě tohle? Skončila jsem se vším. Už tady nebudu.

Odkráčela jsem si ven kde už čekal Justin. Chtěla jsem mu jednu fláknout za to jak zle se ke mě zachoval. Jak se mnou celou dobu manipuloval. Nenechám ze sebe dělat krávu. Znovu už ne.
"Můžem jít?" zeptal se a šel ke mě. Chtěl mi dát pusu ale já si od něj poodstoupila.
"Zase jsi mi lhal! Celou dobu jsi věděl, že máš děcko a myslel sis, že já si na to nikdy nevzpomenu? Jen si se mnou manipuloval a to je nechutný Justine! Jsi zrůda. Jak jsi mohl?!" křičela jsem na něj a jeho obličej se změnil. Ve smutný. Jdi s těma tvýma falešnýma emocema k čertu debile.
"Ale Rosie..." nebudu to poslouchat. Kdyby mi to aspoň řekl. Asi bych na něj byla naštvaná i tak ale ne tolik. Tohle je to nejhorší co mi mohl udělat. Zatajit mi něco tak závažnýho. Rozešla jsem se pryč ale on za mnou i tak běžel.
"Kam jdeš? Minule jsi taky takhle odešla a pak jsi skoro umřela. Nedělej to znova!" křičel za mnou. Nestačila jsem se divit. Ať už drží hubu. Chce se mě z něj brečet a zvracet zároveň. Proč musí bejt takovej čurák?

"Já nedopustím abys mě zase zničil. Odjedu! Odjedu pryč a už mě nikdy neuvidíš!!"...