>do you remember?<

>94 (do you remember?)<

Zůstala jsem vzhůru hodně dlouho do noci. Všichni už spali, jen u mě v pokoji se stále svítilo. Seděla jsem na posteli a okolo mě byly rozházený fotky. Připadám si jako zoufalá manželka, které nepřišel manžel domů. Vlastně od pravdy to zas tak daleko nemá. Jak jsi mě mohl během takový chvilky nahradit? To pro tebe bylo tak jednoduchý? Jak to děláš, že jsi tak v pohodě? Proč to u mě nemůže být stejný? Proč mi připadá, že jsem vždycky jen já ta, co se trápí a trpí? Ty fotky byly jediný co mi po tobě ještě zbylo. Nevěděla jsem, že dokážeš odejít tak rychle. Že dokážeš všechno zahodit tak rychle. A hlavně, že mě dokážeš vyměnit tak rychle. Nemohla jsem tady už dál sedět a ničit se vzpomínkami. Nemohla jsem se už ničit všema těma myšlenkama. I když jsem na to opravdu expert. Všichni ví, že láska bolí a tak proč se i přesto chtějí zamilovat? Vědí, že budou trpět a i přesto, do toho jdou. Tohle se mi v hlavě opakuje pořád. Proč na něj nedokážu jednoduše zapomenout a být šťastná s někým jiným? Protože nikdo nebude on. On je jeden jedinej.

Další probrečená noc, další blbej den, další utrpení. Někdy mi vážně připadá, že si život nepřeje abych byla šťastná. Třeba nemám být. Připadá mi, že už ničemu nerozumím. Úplně hotová jsem si došla do koupelny abych si aspoň učesala vlasy a vyčistila zuby. Hodila jsem na sebe velkou mikinu, která mi byla až někam do půlky stehen a k tomu si vzala obyčejný legíny. Došla jsem dolů do kuchyně a všimla si papírku na lednici. Mamka s Ell jeli nakoupit. Zas tu budu sama. V mé hlavě jsem sama, ve svém domě jsem sama a i v životě jsem pořád sama. Uznávám, že to vypadá jakobych už měla deprese ale ne. Tohle se nazývá zlomený srdce a život bez někoho kdo je vaše všechno. Říká se, že chce všechno čas a přejde to ale co si myslím já... Tohohle se jen tak nezbavím.

Odpoledne za mnou přišla Jullie. Pozvala jsem jí k nám, protože jsem nutně potřebovala něčí společnost. Samota totiž zabíjí, což je divný, protože já už si mrtvá dávno připadala. Sedly jsme si do obýváku na gauč a já přinesla aspoň džus.
"Justin má holku" řekla jsem jen tak do vzduchu ale bylo mi jasný, že to uslyší.
"Cože? Jak to víš? To je blbost" vykřikla Julls a vykulila oči. Taky jsem si myslela, že to je blbost ale vím s kým tam byl. Byla mnohem hezčí než já.
"Viděla jsem je včera spolu" pohodila jsem rameny a dívala se do blba. Celkově jsem byla nějak mimo.
"Viděla jsi jak se líbali?" zeptala se a byla do tohohle rozhovoru děsně zapálená. Vím, že má ráda drby. A vlastně není jedno co jsem viděla? Stačilo mi, že jsem ho viděla s jinou. Zakroutila jsem hlavou jakože ne.
"A tak drželi se aspoň za ruce?" pokračovala ve výslechu dál a já nechápala k čemu jí to bude. Však je to jedno. Zase jsem hlavou naznačila, že ne.
"Tak sakra Rosie, dělali aspoň něco, co zamilovaný páry dělají?" no vlastně když si to tak připomenu, neviděla jsem je, že by spolu něco dělali. Na tom ale nezáleží. Byli tam spolu a to mi stačí.
"Ne nedělali" odpověděla jsem a Julls se chytila za hlavu.
"Chápeš, že v tom případě to vůbec nemusí být jeho holka? Podle mě se tady nervuješ úplně zbytečně" možná, že na tom něco bylo a měla i pravdu ale já jsem strašně tvrdohlavá. A prostě si budu stát za svým.
"Ale ona je tak hezká. Nemůžu se s někým takovým vůbec srovnávat. Justinovi se určitě líbí víc než já" byla jsem z toho smutná ale Jullie se na mě vražedně podívala. Vypadala fakt hodně naštvaně.
"Tak hele, Justin už takovej dávno není. Dávno se neřídí jen podle vzhledu a ty to sama moc dobře víš.  Šlo vidět, že jsi mu chyběla. Byl celou dobu úplně jinej. On tě miluje Rosie" řekla Julls a pohladila mě po ruce. Nevěděla jsem, že se choval jinak když jsem tady nebyla. To co říkala, bylo hezký. Teď ještě aby to byla pravda.
"Já vím, že mě miluje ale teď má jinou. Asi nám to nikdy nevyjde" v tomhle okamžiku se mi už vážně zlomil hlas a rozbrečela jsem se. Jullie ani chvíli neváhala a objala mě. Proč to musí sakra pořád tak strašně bolet? To nikdy nepřejde? Proč se cítím jakoby mi rval někdo srdce z těla? Byla jsem vděčná za to, že tu pro mě teď Julls byla. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Řekla bych, že jsem ho poznala.