>do you remember?<

>39 (so, do u love me?)<

Strašně bych si přála abych mu jen špatně rozuměla. Ale rozuměla jsem mu až moc dobře. Prostě utekl. Řekl jen tohle a zmizel. Bylo to vážně hnusný. Odemkla jsem si a vešla dovnitř. Babča si toho ani nevšimla a já pokračovala do pokoje kde jsem si jen vzala pyžamo a potom se šla umýt. Potřebovala jsem se nějak odreagovat a hlavně zapomenout na to co Justin řekl. Možná to tak nemyslel ale co já vím... Vodu jsem vypla a zabalila se do ručníku. Přistoupila jsem k zrcadlu a odlíčila se. Ještě jsem si obličej namazala krémem a vysušila si vlasy, které jsem si následně stáhla do drdolu. S mým dlouhým modrým pyžamem jsem šla do kuchyně. Babi seděla v obýváku v křesle a dívala se na nějakou její oblíbenou telenovelu.
"Máš v lednici guláš" zakřičela na mě tak abych ji slyšela. Neměla jsem chuť na guláš a už vůbec ne na ten její.
"Nemám na něj chuť" řekla jsem nepříjemně a vzala si do ruky jablko.
"Rosie co se to s tebou děje?" řekla když za mnou přišla do kuchyně. Co by se mnou mělo být? Nikdy jsi mě neměla ráda, tak se nestarej.
"Nic...a nechápu proč se staráš" odbyla jsem jí a mířila si to ke schodům.
"Mám tě ráda, i když to tak nevypadá" řekla s klidným hlasem a to mě donutilo se zastavit. Zaskočilo mě to. Na chvíli jsem se na ní podívala ale pak jsem pohled odtrhla a jen zakroutila hlavou.

Došla jsem zpátky k sobě a lehla si na postel. Otevřela jsem si sociální sítě a projížděla storíčka. Až jsem narazila na tohle.

Nechci úplně nic říkat ale tohle rozhodně já nejsem. Přidal to tam Justin a to právě teď. Došlo mi, že to co řekl myslel fakt vážně. Ať si dělá co chce. Je to jeho život a když mě v něm nechce tak co s tím nadělám. Asi to takhle mělo skončit. Jsme každej úplně jinej a on potřebuje víc holek než jen jednu. Je prostě takovej a vím, že bych mu to měla mít fakt za zlý ale chápu ho. Když někoho milujete odpustíte mu i tu největší špatnost a milujete ho dál ať už je jakýkoliv. A přesně takhle to mám teď já. Ano, věřte mi, že to strašně bolí ale já chci aby byl šťastný a tak ho asi nechám jít. Se mnou šťastný není i když jsme to spolu zkoušeli a já se s tím musím smířit. Nikdy mi neřekl, že mě miluje, nikdy mi tyhle slova neoplatil a to je jen důkaz toho, že my dva spolu být nemáme.

Ráno mi naštěstí žádný budík nezvonit za což jsem byla fakt vděčná. Usla jsem až tak okolo třetí ráno takže jsem úplně vyčerpaná. Je sobota a tak je mi jedno jestli prospím celý den nebo ne. Za chvíli jsou stejně prázdniny a já na školu už tak nějak kašlu. Po dlouhém rozhodování jsem nakonec moji milovanou postel opustila a šla na snídani. Na stole jsem si všimla malého žlutého papírku. Stálo na něm, že babča odešla na nákup a vrátí se za dvě hodiny nejdřív. Vytáhla jsem si z lednice jogurt a udělala si k tomu čaj. Vzala jsem si to do obýváku a zapla si televizi. Byl tam nějaký komediální seriál a tak jsem ho sledovala.

Jelikož jsem si fakt nutně potřebovala pročistit hlavu, oblékla jsem se a vydala se do garáže.

Venku nebyla ani taková zima a tak jsem zvolila tohle. Možná už jste někteří zapomněli, že mám auto ale ano mám. Už si vzpomínáte? Ne? Nevadí. Prostě jsem vyjela směr takový starý maják, fakt dobře se tam přemýšlí. Sedla jsem si tam na zem a dívala se na celé město. Připadalo mi to tu jakoby se zastavil čas. Nikde nikdo nebyl, všude bylo hrobové ticho a jediné co jste slyšeli bylo podzimní šustění posledních listů, které opadaly ze stromů. Co by se stalo kdybych se sem už nikdy nevrátila? V čem by byl můj život jiný? Byl by lepší? Nikdy bych nepotkala Justin ale možná by to bylo dobře ne? Žila bych si stejně jako dřív? A budu zase žít někdy jako dřív? A co mám dělat s ním? Nevím... Zase mám hlavu plnou otázek ale ani na jednu neznám odpověď. Nesnáším když se mi tohle děje ale poslední dobou se to stává až moc často.

Vytáhla jsem si z kapsy mobil a postla fotku na instagram. Už dlouho jsem tam nic nedala. A zrovna teď se mi nějak chtělo. Nebylo to nic dokonalého ale to nevadí. Reálný život není dokonalý, jen ten na instagramu tak vypadá.

>u know u really love someone when u don't hate them for breaking your heart<

Chtěla jsem se pomalu zvedat k odchodu když v tom jsem slyšela nějaké kroky, šlapající po listí. Lekla jsem se kdo to může být, protože moc lidí sem nechodí. Vlastně myslela jsem, že sem nikdo nechodí.

"Ty?!" vykřikla jsem s dost překvapeným obličejem když jsem před sebou viděla Justina.
"Sleduješ mě?" zeptal se a nadzvedl u toho obočí. Dělá si prdel?
"Jo jasně já tebe" plácla jsem se do čela, protože to co řekl nedávalo smysl a to ani trochu. Jak bych ho mohla sledovat když jsem tady byla první? Jo Juss je hodně chytrý.
"Měli bysme si promluvit" řekla jsem a doufala v kladnou odpověď. Místo toho se mi dostalo té jeho arogance. Miluju to...
"Nemáme spolu o čem mluvit" odsekl a sedl si na veliký kámen. Z kapsy si vytáhl krabičku a zapalovač a zapálil si cigaretu. Vydechl kouř a nechápavě se na mě podíval. Asi co tady ještě dělám.
"Proč se ke mě chováš tak hnusně?" zeptala jsem se ho s lítosti a zároveň vztekem v hlase.
"Nechovám!" křikl po mě, odhodil cigaretu a začal lézt po schodech na ten maják. Nenechám to jen tak být. Rozběhla jsem se za ním a vyšla jsem si to nahoru pěkně taky.

"Nebudu řešit co se ti stalo, ale už mě tyhle tvoje hry nebaví. Jednou jsi na mě hodnej a pak se chováš takhle. Myslíš si asi, že jsem úplně pitomá ale mě tohle štve Jussi. Unavuje mě to. Já tě miluju a jediný co mě zajímá je jestli ty mě taky. Proto mi taky konečně řekni do očí, že mě miluješ. Že to máš stejně" odhodlala jsem se mu to všechno říct a už jen čekala na odpověď. Justin kmital pohledem všude možně a pořád přešlapoval.
"Jasně, že tě miluju" odpověděl ale díval se přitom do země. Tohle jsem mu ani náhodou nevěřila.
"Řekla jsem do očí" podíval se na mě dost zmateně. Zase mlčel. Tentokrát se ale ani nehnul. Bylo mezi námi strašný ticho a nikdo ho prolomit asi neplánoval. Proč prostě ještě nic neřekl?

"Tak miluješ mě?" zeptala jsem se ho znova a on jen sklopil hlavu dolů...