>Rosie je holka, co se jako malá musela přestěhovat s rodiči do Kanady. Musela opustit své přátele ale hlavně nejlepšího kamaráda Justina, se kterým trávila dřív všechen svůj čas. V Kanadě začala nový život a postupem času byla zase šťastná. Na Just...
Dneska je pátek a hádejte co. V neděli 9. února mám narozkyy! Konečně mi bude 17. Strašně dlouho jsem se na to těšila a hlavně jsem si přála to oslavit s přáteli. A to se mi splní. Může být život ještě lepší? Vlastně když si to tak vezmu, zítra to bude týden co jsem tady. Ty jo to už je docela hodně. Mamka s Ell mi chybí, to ne, že ne ale jinak jsem tady naprosto šťastná a spokojená.
"Co by sis přála k narozeninám?" zeptala se mě Amy u snídaně. Nebo jakoby ona snídala, já jen pila džus. No já všechno mám takže vážně nevím. "Asi nic" odpověděla jsem jednoduše ale podle toho jejího pohledu si myslela, že jsem se zbláznila. "Jak jakože nic? Jsi magor? Můžeš dostat cokoliv co chceš a ty řekneš nic?" rozhazovala okolo sebe rukama jak nějaká naštvaná babička. Přišlo mi to docela vtipný. "Ale já fakt všechno mám" zasmála jsem se a ona začala kroutit hlavou jakože ne. "Tak to teda není pravda, kluka nemáš takže ti nějakýho seženu!" už jsme tady zase. Poslední dny se nebavíme o ničem jiným. Je to hrozně vyčerpávající a já nevím jak už jí umlčet. Prostě to nechápe. "Hlavně nic nevymýšlej prosímtě" s těmito slovy jsem odešla zpátky do koupelny.
Dneska jsme měli ve škole nějakou přednášku o životě. To bylo teda dost poučný. Ne teď vážně, byla to totální sračka. Už bych se radši učila než poslouchala 3 hodiny nějaký kecy, co mi ani nic nedaly. "Rosie?" uslyšela jsem za sebou známý hlas a tak jsem se otočila. Přede mnou stál Lucas. Dneska na sobě měl jen tričko s krátkým rukávem takže mu dokonale vynikaly jeho dokonalý ruce. Bože abych se neroztekla. Vypadalo to, že chodí posilovat, protože tohle ti nenaroste jen tak. Nebo jakoby Justin je asi svalnatej nějak od přírody, protože mi nepřišlo, že ten by něco dělal ale... Ne! Ne! A ne! Takhle ho ze života nikdy nevymažu. Připadá mi, že to je nemožnej případ. Že prostě se mi v tý hlavě tak zakořenil, že už ho nevyženu. Proč?! Třeba má Amy pravdu. Že bych si měla najít kluka. Neříkám, že bych nechtěla ale možná mám prostě strach. Že mě zase ublíží jako on a bude to stejný jako předtím. V našem vztahu bylo hodně lásky a vášně a všeho ale... Ve všem je vždycky nějaký ale. Ta bolest tam převažovala. A já se bojím zase s někým chodit. Jenomže on není jedinej kluk. Že mi to nevyšlo s ním neznamená, že mi to nevyjde s nikým. Přesně jak řekla Amy. Možná, že on nebyl ten pravej. Při tom přemýšlení jsem úplně zapomněla na Lucase, který stále stál přede mnou a předtím se mě na něco ptal. "Ano?" dostala jsem se z toho přemýšlení a konečně odpověděla. Musel si myslet, že jsem blázen. "No chtěl jsem se zeptat jestli bys se mnou po škole někam nezašla?" bylo vidět, že je docela nervózní. Jestli ho do tohohle navedla Amy tak za sebe neručím. Vždyť jsem jí říkala ať nic nezkouší. Já nechci aby mi někoho dohazovala. Chci se znovu zamilovat. Opravdově zamilovat. "Do toho tě navedla Amy?" bylo to trapný ale musela jsem se na to zeptat. Doufám, že mi nebude lhát. "Nene, už jsem se odhodlával dýl. A proč by mě vlastně měla navádět?" fajn věřím mu. Ta první věta mě ale dost překvapila. Tak dýl jo? "Půjdu ráda" odpověděla jsem mu s úsměvem na tváři a vydala se zpátky na tu debilně nudnou přednášku.
Po škole jsem čekala u skříněk na Amy abych jí všechno řekla. A jestli mi ten kluk lhal a na Amy to poznám tak je zabiju oba. Protože kdyby mi to s ním domluvila ona, nikdy bych na to nekývla a nešla. Chtěla jsem mluvit jen s ní ale to se mi asi nepodaří. Stáli tam totiž všichni tři. Amy, Dylan i Lucas. Prej jsou ty dva teďka hodně dobrý kámoši. Připadá mi to divný, že tak najednou ale třeba to je jen náhoda. "Ahoj lidi" pozdravila jsem je a mávla jim na pozdrav. "V neděli to s tebou pořádně oslavíme" řekl Dylan a byl z toho nápadu úplně hotovej. Vždycky byl hrdej na to když něco vymyslel a pak si za tím pevně stál a nemluvil o ničem jiným. Vidím, že ani půl roku většinou lidi nezmění. Dylana určitě ne. Ale pak jsou tu i lidi, kteří se za takovou chvíli změní k nepoznání. Doprdele tohle už je nemoc! Prostě blonďatá nákaza. Ode dneška nesnáším všechno co je blonďatý. Upsss... Sorry Amy.
Povídali jsme si skoro o všem když mě zrovna začal zvonit mobil. Já jsem pitomá! Zapomněla jsem si koupit tu novou simku. Dneska už prostě musím, jinak se tomuhle nikdy nevyhnu. "Zase Justin?" zeptala se mě Amy a hodila na můj mobil dost otrávenej výraz. Jen jsem kývla a protočila očima. Proto na něj myslím. Protože se mi pořád něčím připomíná. Když ho nemám každej den na očích tak mi volá. Tohle je k nevydržení. Jsem si jistá, že kdyby mě za tu dobu co tady jsem ani jednou nezavolal a dal prostě pokoj tak bych na něj nemusela pořád myslet. "Kdo je Justin?" zeptal se Lucas a poškrábal se na zátylku. Nějakej zvědavej ne? I tak mu to řeknu. Nevím proč bych neměla. "No byl to můj kamarád, než jsem zjistila, že ho miluju" odpověděla jsem mu asi to nejhorší co jsem mohla. Bože jak tohle ze mě zase vylezlo fakt nevím. Amy se mi opět začala strašně smát. No co? Je to pravda ale asi se to nějak nehodilo nebo už vážně nevím. "A pořád ho miluješ?" vyzvídal dál. A co mu mám asi říct teď? Pravdu nebo lhát? "To nevím" zvolila jsem takovou neutrální odpověď i když to víc směřovalo k tomu ano než k ne.
'Doma' jsem se chystala na to pozvání od Lucase. Jakože teď se mi s ním nějak nikam chodit nechtělo ale bylo by ode mě zlý to teďka zrušit. Amy z toho byla celá hotová. Takže jí věřím, že v tom nemá prsty. "Co si mám vzít na sebe?" nějak moc jsem to řešila. Přece to není rande. Na to bych s ním takhle rychle nešla. "No na rande se většinou nosí sukně nebo šaty. To by jsi měla po tvým vztahu s Justinem už vědět ne?" když si to tak vezmu zpátky, s Justinem jsem snad nikdy takhle nikde nebyla. Což mě teď připadá docela smutný. "Jo já vím" nechtěla jsem se v tom nějak dál hrabat, protože by to pak bylo s Amy nekonečný a já tolik času zase nemám. Nechtěla jsem to s tím oblíkáním nějak přehánět aby to nevypadalo divně. Takže šaty určitě nepřichází v úvahu. Nakonec jsem si vzala tohle. To bylo tak přiměřený.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sešli jsme se v nějaký kavárně, kterou jsem doteď neznala. Musí být určitě nová. "Sluší ti to" pochválil mi oblečení a já nevěděla jestli říct díky nebo taky nevypadáš nejhůř. Ne, to druhý určitě ne. To je moc provokativní a vypadá to, že lžu a je jasný, že vypadá dokonale. "Díky" nic jinýho mi prostě nezbylo. Proč jsem tak nervózní? Vždyť o nic nejde, tak buď v klidu a naprosto přirozená Rosie. Možná je to kvůli tomu, že pár metrů ode mě sedí totálně nádhernej kluk a já prostě nevím co očekávat. Nevím jestli to on bere jako rande nebo jak to vlastně celý myslel ale já to tak neberu.
Ta nervozita ze mě po chvíli úplně opadla a bavila jsem se s ním jako na tý party. Moje výbuchy smíchu byly přirozený a ne jen hraný, to, že jsem si to s ním užívala taky nebyla jen nějaká blbá lež. Prostě jsem se po dlouhý době s klukem cítila zase dobře. Myslím si, že můžeme být skvělý kamarádi. "Co se vlastně stalo s tím Justinem?" ten má fakt odvahu. To se mi líbí! "Rozešli jsme se" nechtěla jsem mu nějak lhát, protože by to ode mě nebylo správný ale taky jsem to nechtěla zbytečně moc rozebírat. "Jakto?" hej týpku, překvapuješ mě. Fakt hodně. "Někdy se prostě zamilujeme do někoho, kdo ještě není připravenej milovat" ani nevím jak mě tohle napadlo ale myslím si, že nás to hodně vystihlo. Neříkám, že mě nemiloval, spíš si myslím, že na to fakt nebyl připravenej. "Tak to nechápu" odpověděl a podíval se na mobil asi kolik je hodin. "Víš, přála bych si být tou osobou, za kterou se on ohlédne a řekne si, že si přeje, aby mohl mít ještě další šanci, protože ta holka byla úžasná ale on jí ublížil... Jenomže to se asi nikdy nestane" Justin by si nikdy neřekl nic takovýho. Zas tolik jsem pro něj neznamenala. Je docela vtipný, že tady řeším mýho ex s nějakým klukem, kterýho neznám ani týden. "Kdyby jsi byla moje, nikdy bych ti neublížil" tak tohle mě zaskočilo ze všeho nejvíc ale zároveň jsem to tak nějak čekala. "Jenomže já nejsem tvoje, Lucasi" rty jsem spojila do jedné dlouhé úzké čáry a smutně se na něj podívala. Nejsem jeho. Nejsem ale ani Justina. Nejsem nikoho a tak by to mělo chvíli zůstat.
Myslíte si, že se Lucas o Rosie snaží? A popřípadě, že se mu to povede?
