>do you remember?<

>60 (i'm coming back)<

Pohled Justina (extrémně krátký)
Jak jakože odjede? Kam zase? Vždyť mě tady obviňuje z něčeho co jsem neudělal. Celý to byla lež. Proto jsem jí to nechtěl říkat. Protože to ani nebyla pravda. Jenomže ona mi to neuvěří. Možná, že bych jí už měl nechat být. Ubližoval jsem jí. Nic jinýho se mnou neměla. Bude to bolet ale nechám jí jít. Naše společná cesta je u konce. Mělo to tak skončit.
"Užij si rodičovství a tvojí malou Julii" zakřičela na mě. Nebudu jí to vyvracet. Nemá to smysl.
"Užiju" zakřičel jsem taky i když jsem věděl, že žádná Julie nebude a žádný jiný děcko taky ne. Bolí mě to ale vím, že beze mě jí bude líp. Zaslouží si někoho lepšího a já bych pro ní taky chtěl někoho lepšího. Ale i tak jí pořád budu vídat ve škole. Tak aspoň něco. Nevěřím jí, že by odjela někam daleko. To řekla jen tak.

Pohled Rosie
Mám tady všeho tak akorát dost. Jeho mám dost. Ještě to jak na mě zařval, že si to užije. Fajn, jak chce. Jen ať si užívá. Možná, že ho to děcko aspoň změní. Hodilo by se to. Měl by si konečně uvědomit, že mu je 18.

Přišla jsem domů a sedla si na gauč. Batoh jsem hodila do kouta a z kapsy si vytáhla mobil. Vytočila jsem číslo Amy.
"Ahoj Rosie, už jsi v pohodě?" ozvalo se z telefonu.
"No jak se to vezme" snažila jsem se aby můj hlas zněl normálně jako vždycky. Zatím se mi to docela dařilo.
"Nechápu..." zasmála se Amy.
"On... On čeká dítě se školní děvkou" vydala jsem ze sebe a čekala na její reakci. Nic se neozývalo. Asi jí to zaskočilo.
"A kvůli tomu jsem se i vybourala. Přišla jsem na to až dneska. Vzpomněla jsem si. A on to celou dobu věděl a tajil mi to" dodala jsem.
"Nevím co říct. To je takovej čurák!!" zakřičela Amy až jsem si musela mobil trošku oddálit od ucha.
"Já vím" v tom se mi úplně zlomil hlas a začala jsem brečet. Já tak strašně nechci. Nechci kvůli němu už brečet ale prostě tohle bolí.
"Nebreč Rosie, ne kvůli němu" utěšovala mě Amy ale já i tak nemohla přestat. Nešlo to. Byla jsem zlomená. Už zase a jen kvůli němu.
"Já nechci aby s ní měl dítě. To je prostě v prdeli. Takhle už spolu nikdy nebudem. Kdyby mi řekl, že se s ní jen vyspal ale žádný dítě by nebylo tak bych mu to i odpustila. To vím jistě, protože ho strašně miluju a vždycky bych mu všechno odpustila" řekla jsem a vzlykala dál a to ještě hlasitěji.
"A to je možná ta chyba. Že ho miluješ až moc a jsi na něj až moc hodná. Tohle je zlý, on je zlej, vím, že je těžký to pochopit ale když si to připustíš bude ti líp" vím, že má Amy pravdu ale jak říkala, musím si to připustit. Jenomže to moc nejde. Když někoho milujete připadá vám dokonalej i s jeho všema chybama. V tu chvíli na tom člověku nevidíte nic špatnýho. Jen to hezký a to co chcete vidět. A to je asi právě ten problém.
"Jenomže já už tady nemůžu být. Když ho uvidím každej den ve škole, bude mě to ničit. Když ho uvidím s ní budu pořád brečet. Každej mě pomlouvá, jak jsem blbá, že jsem mu to všechno odpustila. Že jsem skoro umřela ale nemám mu to za zlý. Což není pravda. Jen jsem si to nepamatovala. Každej o mě říká jaká jsem píča, dokonce mám těmahle zprávama zahlcenej telefon, na školním účtě kde se píšou a řeší drby, tak tam taky není nic jinýho než sračky o mě a o něm. Já už prostě nemůžu. Já chci za tebou Amy. Chci zpátky" můj hlas zněl už úplně hystericky a hroutila jsem se jak kdyby mi někdo umřel.
"Rosie tak přijeď. Nasedni do prvního letadla a prostě doleť sem" jo kdyby to bylo takhle snadný, myslíš si, že bych to ještě nezkusila?
"Amy ale kde asi budu bydlet? A navíc máma mě nenechá letět zpátky" řekla jsem trošku nepříjemně, protože ona si všechno představuje strašně jednoduše.
"Hele jo, za prvý můžeš klidně bydlet u nás, chtěla jsem ti to nabídnout už i jak jste odlítali tam kde jste teď a za druhý za pár dní ti bude 17. Jsi skoro dospělá, kdybys to mamce nějak vysvětlila a řekla, že budeš u nás tak tě pustí" odpověděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona mi nabízí abych bydlela s ní a jejíma rodičema. Vždyť bych jim tam překážela.
"To nejde, nemůžu u vás bydlet, budu vám tam zavazet. Kdyby to bylo třeba jen na měsíc tak fajn, ale takhle to bude minimálně než budu dospělá. To prostě nejde, nechci vás otravovat" řekla jsem a Amy se zhluboka nadechla.
"Rosieto! Myslíš si, že kdyby to tady někomu vadilo tak ti to nabízím? Moji rodiče tě maj strašně rádi, berou tě jako svojí neteř a já tě beru jako vlastní ségru. Vidím jak jsi v prdeli, promluv s mamkou a přileť dobře?" musela jsem se usmát. Je tak strašně hodná. Jestli tohle vyjde tak jí budu vděčná do konce života. Protože touhle nabídkou mi ten můj život zachránila. Jinak bych se tady ze všeho zhroutila. Hlavně z něj. Když budu daleko od něj a už ho možná nikdy neuvidím, jen mi to prospěje. A všechno bude lepší.
"Dobře, zkusím to a moc děkuju" zajásala jsem a položila to. Tak a teď jen počkat až přijde mamka.

Zrovna jsem ležela na posteli a představovala si jak by bylo všechno krásný, kdybych se vrátila a v tom jsem slyšela jak dole bouchly dveře. Mamka je tady. Tak jo Rosie, uklidni se, dopadne to dobře. Dovolí ti to, jasně, že ti to dovolí. Ufff... Tak dýchej kurva! Panebože jak já jsem nervózní. Jak kdybych měla jít na popravu normálně. Jdu na to!!

Seběhla jsem schody dolů a viděla mamku jak vytahuje nákup z tašek. Pomalu jsem si za ní došla a chystala se promluvit ale ona se na mě otočila.
"Zlatíčko ty jsi brečela? Děje se něco?" zeptala se ustaraně. To na mě jde ještě pořád vidět, že jsem brečela? Myslela jsem si, že už mám obličej v pohodě a žádný slzy na něm nejsou. No možná, že se to teď i trochu hodí.
"Jo, mami já už nemůžu. Nechci tady už být" řekla jsem a mamka na mě vykulila oči.
"Doufám, že si nechceš něco udělat" odpověděla. Jo fajn, uznávám možná, že jak jsem to předtím řekla, tak to vyznělo blbě. Jasně, že nechci, jen chci pryč.
"Ježiši jasně, že ne mami. Jen chtěla bych se vrátit zpátky do Kanady. Nelíbí se mě tady, od tý doby co jsme se sem vrátili se akorát trápím. A teď no? Je to ve škole těžký. Všechno je strašně těžký" rozbrečela jsem se před ní a ona mě hned objala.
"Rosie to jsem nevěděla. Ale já nemůžu jen tak odletět, mám tu práci a Ellen tu má kamarády" smutně se na mě podívala ale šlo vidět, že už jsem ji trošku nalomila a myslím, že by mi to mohla dovolit.
"Já vím, tak bych odletěla sama. Vy byste tady zůstali. Slibuju, že bych za váma často jezdila, slibuju" dělala jsem na ní psí oči a strašně prosila.
"No Rosie nejde mi ani o to, že bych tě nepustila, rozumná a vyspělá jsi na to už dost ale neměla by jsi kde bydlet" řekla a otevřela ledničku do které naskládala nějakou zeleninu. Já si sedla vedle ní na linku.
"Amy mi říkala, že bych mohla bydlet u ní" vyhrkla jsem ze sebe a mamku to dost zaskočilo.
"Rosie to nejde. Vždyť mají vlastní životy, to je prostě blbý" zamračila se na mě.
"Jo to jsem říkala taky ale Amy mě ujišťovala, že tam nikomu překážet nebudu. Klidně jí zavolám, ona ti to potvrdí" řekla jsem zase strašně rychle. Vidím, že tohle jediný se jí nelíbí ale jinak by mě pustila.
"Rosie no já nevím" začala přemýšlet a sedla se na židli.
"Mami prosím, strašně moc prosím" přemlouvala jsem jí jen jak jsem mohla. Ona pořád neodpovídala a jen se koukala někam do zdi před sebe.
"Mami prosím, tak můžu?" klekla jsem si na kolena a spojila ruce jak když prostě prosíte. Mamka se mi musela zasmát.
"No tak dobře ale budeš mi každý den volat nebo aspoň psát!" dodala a usmála se na mě. Já začala křičet radostí a skákat do vzduchu jak blázen. Běžela jsem k mamce a úplně se na ní vrhla. Měla jsem chuť jí rozmačkat. Byla jsem šťastná. Připadá mi, že po tomhle okamžiku se můj život zase zlepší. Jsem si tím jistá!!

Tak Rosie odjíždí, co vy na to?