>do you remember?<

>91 (it ends in tears)<

Úterý. Konečně úterý. Po dlouhý době jsem se zvedla z postele s dobrou náladou. Dneska jsem se cítila o něco líp. Sice ne šťastná ale nebylo mi tak hrozně jako předtím. Ráno jsem zase ani nejedla ale vzala jsem si něco s sebou. Dneska budu celej den s Lucasem, protože se neučíme a všechny třídy budou v tělocvičně. To mám vážně radost. Ale víte co? Zítra po škole to ukončím. Nechci s ním být. Už nikdy. Teď už to určitě udělám.

Ve škole byla strašná nuda. Zrovna se díváme na nějakej film, kterej mě vůbec nezajímá. Nebo spíš je to dokument z minulýho století. Proč nám tohle sakra někdo pouští?! Tajně jsem si vzala do ruky mobil a prohlížela si sociální sítě. Nikdo tam nic nepřidal. Už ani na tom mobilu nemám co dělat. Můj život je tak strašně o ničem.
"Půjdeš se mnou na záchod?" zeptal se mě Lucas asi v půlce filmu. Proč bych měla jít s ním sakra?
"To nezvládneš sám?" nikam se mě nechtělo. A kvůli němu už vůbec ne. Copak je mu 5 aby si sám nemohl dojít na záchod? To bude chtít i utřít prdel jako ode mě?
"Prostě pojď se mnou" chytl mě za ruku až to trochu bolelo a zvedl mě z lavičky, na které jsme seděli. Nechtěla jsem ho držet za ruku ale on mě nechtěl zase pustit. Došli jsme tam a on za náma pevně zabouchl dveře.
"Strašně mě vzrušuješ" řekl a podíval se na moje oblečení. Fajn uznávám, že to tričko mělo možná trochu hlubší výstřih než obvykle nosím ale tuhle větu jsem od něj slyšet nepotřebovala. A vlastně jsem ani nikdy nechtěla. Podívala jsem se na něj stylem 'co já s tím?' a on si olízl spodní ret. Proboha musí být ještě víc nechutnej?
"Nedáme si rychlovku?" vypadlo z něj a já se nestačila divit. No to víš, že jo. S tebou určitě.
"Lucasi..." dala jsem oči v sloup. Nevím co si myslel? Že mu dám? Ne, už jen to, že jsem to udělala poprvý byla ta nejhorší chyba.
"Však tady nikdo není, neboj" usmál se a mě z něj bylo na blití. Pokud to s ním ještě dneska vydržím a nechcípnu a nebo nebudu znásilněná, tak to bude zázrak. Nezajímalo mě, že tady nikdo není. Já prostě nechci. Ne ve škole a hlavně ne s ním.
"Co ti pořád je?! Proč se mnou už nechceš spát?! Co jsem ti proboha udělal tak hroznýho, že se ke mě chováš tak hnusně?!" to nevidíš? To se vážně už ani neslyšíš? Přesně tohle je ono. Chováš se jak debil. Nechováš se jako můj kluk už minimálně dva měsíce a já jsem to s tebou pořád vydržela. To ty seš na mě zlej. Viděl jak zle se na něj koukám a, že mu asi znova neodpovím.
"Je v tom někdo jinej?!!" zakřičel na mě a chytil mě za bradu. Přitáhl si mě k sobě. Naše obličeje od sebe byly pár centimetrů a já z něj začala mít strach. Vypadal jakoby mi chtěl ublížit. Jeho oči byly plný zlosti. A to jak mě drtil obličej mě přivádělo k šílenství. Nevěděla jsem co dělat. Určitě teď pozná, že lžu. Nejradši bych se s ním hned teď a tady rozešla ale nemohla jsem. Byla jsem zahnaná do kouta všema okolnostma. A ještě ke všemu jsem se ho začala i bát. Bojím se s ním rozejít. Bojím se, že mi něco udělá. Mám z něj strašnej strach.
"Na něco jsem se ptal?!" zařval znova a já polkla a uhýbala pohledem. Musím mu odpovědět. Teď vážně musím. Nemůžu ho naštvat ještě víc.
"Ne" řekla jsem tiše. Možná, že to ani neslyšel podle toho jak se na mě díval. Tak zlej pohled plnej vzteku jsem už hodně dlouho neviděla. Jeho oči mě sledovaly jako kdyby mi chtěl ublížit.
"Znovu a nahlas!" řekl a já lehce kývla. Pořád mě držel za tu bradu.
"Ne, není v tom nikdo jinej" snažila jsem se znít co nejvíc přesvědčivě. Teď si s ním zahrávat nemůžu. Nevím jak bych mohla dopadnout. Jeho oči se zklidnily a pustil mě. Usmál se na mě a přitiskl se mi na rty. Začal mě líbat a já byla donucená spolupracovat. Bylo to všechno tak nechutný. Svoje ruce položil na můj zadek a snažil se mi vyhrnout sukni. Chtěla jsem se bránit ale nemohla. Byla jsem na to až moc slabá. Začal mi ho mačkat ale to už na mě bylo moc. V tomhle jsem nemohla pokračovat.
"Měli bysme se vrátit" řekla jsem když jsme se odtáhli a on sice nerad ale souhlasil. Panebože děkuju. Děkuju, že mě tady neojel. Neměl k tomu už totiž daleko.
"Těším se na večer" mrkl na mě a odešel jako první. Jak jako na večer? Ne prosím tohle ne. Sedla jsem si na zem a opřela se o topení. Začala jsem brečet. Co jsem si to udělala? Co jsem to udělala se svým životem?

Po škole jsem zašla do centra, poptat se na nějakou brigádu. Nutně potřebuju peníze ale nemám je kde sehnat. Musím mít aspoň něco zařízený až se zítra rozhodnu vypadnout. Pokud k tomu teda seberu odvahu, protože kdybych to měla udělat dneska tak bych to určitě nezvládla. Nejvíc se bojím toho večera. Jen když na to pomyslím tak se začnu klepat. Při mém štěstí žádný volný místo pro brigádníka nikde neměli. Ani mě to nepřekvapuje. Celá zničená jsem se vrátila do domu hrůzy. Odemkla jsem dveře a spadl mi kámen ze srdce když jsem zjistila, že tady Lucas není. Je zas někde s klukama. Sice je teprve 6 večer ale já byla strašně ospalá. Možná bych měla jít spát než přijde aby si nic nezkusil. Protože jestli něco zkusí, já ho nebudu moct zastavit. Bojím se ho. Pípl mi mobil a tak jsem se podívala kdo mi píše.

Mamka: Rosie tak jak se máš? Minule jsme se nerozloučily úplně v dobrým ale to se zase časem spraví. A co Lucas? Jak se má on? Jsem ráda, že jste spolu určitě šťastní, je pro tebe ten pravej. Tak se měj a někdy zavolej. A pozdravuj Lucase.

Jakmile jsem si tohle přečetla jsem nemohla jinak než s tím mobilem hodit o zeď. Udělala jsem si na skle pěkný praskliny ale tak nasraná jsem dlouho nebyla. Tohle myslí vážně? Ona dělá, že je úplně všechno v pohodě když ani kurva zdaleka není?! Jak může být tak bezcitná? Nesnáším jí. Nikdy bych si nemyslela, že tohle o svojí mamce někdy řeknu...

Šla jsem si napustit vanu a sedla si do ní. Byla v ní horká voda a já jen koukala do zdi a nic nedělala. Moje myšlenky směřovaly směrem k Justinovi. Myslela jsem na to jaký to s ním bylo. Jak jen on mě dokázal udělat šťastnou. Už jen to, že se na mě usmál mi rozzářilo celej den. To, že mě vyslechl, zajímal se o mě. Byl tu pro mě. Ne úplně vždycky ale když jsem ho potřebovala tak tu byl. Podívala jsem se do zrcadla, které bylo přede mnou na zdi a prohlížela si svojí tvář. Viděla jsem tam smutnou holku s nepřítomným výrazem. Její oči byly zarudlé po slzách a její úsměv už byl dávno pryč. Ta holka jsem byla já. Nepoznávala jsem se. Tohle jsem přece nemohla být já. Co se to se mnou stalo? Z očí se mi opět spustily vodopády slz. Jediný na co jsem teď myslela bylo, jak strašně moc bych potřebovala obejmout. Tak strašně bych potřebovala cítit ty Justinovi paže. Každá myšlenka na něj končí slzami.

Člověk dokáže milovat, nenávidět, odpouštět ale jediné, co nedokáže je zapomenout. Nedokážu zapomenout na něj i kdybych sebevíc chtěla.

Vzala jsem do ruky můj rozbitej mobil co ležel v obýváku na zemi. Sedla jsem si na židli a vytočila jeho číslo. Já potřebuju slyšet jeho hlas. Seru na všechny ty překážky ale musím ho aspoň slyšet když nic jinýho nemůžu.
"Rosie?" ozval se z telefonu ten hlas, který jsem nejvíc milovala a už jen to mě donutilo začít zase plakat.
"Rosie co se stalo? Proč plakáš?" jeho hlas zněl tak jemně a příjemně. Byly v něm ale i známky strachu a nejistoty.
"Justine..." můj hlas se totálně zlomil a já se nemohla ani pomalu nadechnout. Nestihla jsem mluvit dál, protože jsem slyšela jak se ve vedlejší místnosti otevřely dveře. Po pár sekundách jsem viděla Lucase jak přišel za mnou. Doprdele.
"S kým mluvíš?" zeptal se a nadzvedl obočí. Nevěděla jsem co mám teď udělat. Mobil jsem si dala od ucha pryč a típla to. Neměla jsem na vybranou. Kdyby věděl, že se bavím s ním, skončila bych mrtvá.
"Už s nikým" odpověděla jsem a odešla do ložnice. Musela jsem jít spát. Ani se nezeptal proč brečim, prostě nic. Nezajímal se o mě a to by pravej přítel měl. Ale on nikdy nebyl pravej.

To Justin byl a já ho úplně odstřihla.

Náš příběh skončil jako jedna z těch moderních pohádek se špatným koncem.
Milujeme se ale nemůžeme být spolu...

Tak tady máte dneska ještě jednu :) Vidím to ještě tak na 3 kapitoly a pak konec :/ Myslíte, že to dopadne dobře?