>do you remember?<

>58 (tell me something)<

"Rosie ty žiješ" začal jásat Justin ale mě nic nedocházelo. Nemohla jsem si vzpomenout vůbec na nic. Měla jsem v hlavě totální prázdno jak kdyby mi někdo vymazal paměť. Ne, že bych si nepamatovala vůbec nic ale poslední co si pamatuju je... No já vlastně ani nevím. Co je dneska za den? Už byly Vánoce? A co tady prostě dělám?! Nerozumím tomu. Všechno mě strašně bolí. Hlavně hlava. Hrozně se mi motá. Netrvalo dlouho a zase jsem nějak upadla do spánku. Byla jsem strašně slabá a na nic se nezmohla. Ani na mluvení.

Probudila jsem se ale už byla tma. V pokoji mi svítila akorát malá lampička v rohu místnosti. Chtěla jsem se natáhnout na stolek pro pití ale nešlo to. Měla jsem totálně mrtvou ruku. Cítila jsem jí ale připadalo mi jako kdyby nebyla moje. Co tohle je? Já potřebuju vědět co se stalo a proč jsem v nemocnici. Nevím nic a to mě zabíjí.

Všimla jsem si mamky, která seděla kousek ode mě v křesle. Spala. Měla jsem chuť ji obejmout a na všechno se zeptat ale budit jí by ode mě bylo neohleduplný. Lehla jsem si na záda a dívala se do stropu. Nešlo mi spát. Mám akorát noční můry. Pořád mi hlavou vrtala otázka jak jsem se tady vzala. Musím si na něco vzpomenout. Aspoň na něco. Jenomže to není vůbec jednoduchý. Pamatuju si jeden večer před odjezdem Amy. Jak jsme se loučili. A potom? Mám úplný okno. Prostě jak kdybych potom už nežila a nic nevěděla. Potřebuju někoho kdo by mi pomohl si vzpomenout. A hlavně potřebuju vidět Justina.

Celou noc jsem nespala. Když přišel nějaký doktor nebo mě někdo zkontrolovat, předstírala jsem, že spím ale nespala jsem. Ležela jsem na boku a celou noc se koukala z okna. S těmahle myšlenkama neusnu nikdy. Mamka odešla brzo ráno, asi musela za Ell. Slyšela jsem potiché bouchnutí dveří ale neotočila jsem se. Bude to určitě zas nějaká sestra co mi nese léky nebo tak někdo. Zavřela jsem oči a nahlas oddychovala aby si ten dotyčný myslel, že spím. Neměla jsem chuť se s nikým bavit. Jen s jednou osobou. Nebo možná se dvěma. Na své tváři jsem ucítila ledovou ruku, která mě hladila.
"Stejně si to nikdy neodpustím!" uslyšela jsem povědomý hlas. Patřil Justinovi. Otočila jsem se na něj a usmála se. Co to ale řekl? Jak jakože si to nikdy neodpustí? Nechápu. Sice si nic nepamatuju ale za tohle určitě nemůže on. Jsem si tím jistá.
"Co se stalo Justine?" můj hlas byl strašně křehký a rozklepaný. Jak kdyby už nebyl můj.
"Ty si nic nepamatuješ?" zeptal se mě hodně překvapeně. Takže něco ví. Neměla jsem sílu na odpověď a tak jsem jen zakroutila hlavou na náznak že ne.
"Nemysli na to, byla jsi dlouho v komatu, je normální, že si na nic nepamatuješ" řekl a pohladil mě po vlasech. S ním jsem se cítila v bezpečí ale nechápala jsem proč mi nechce nic říct. Připadalo mi jako kdyby se o tom nechtěl bavit. A to právě bylo divný. Tomuhle tématu se vyhýbal. Nechtěla jsem to řešit, byla jsem na to pořád až moc slabá a vlastně jsem se i bála toho co bych se mohla dozvědět a tak jsem to jednoduše nechala být.
"Už budu muset jít ale zase se vrátím" řekl mi Justin, dal mi pusu na čelo a pak už jsem ho viděla jen odcházet.

Místo něj sem však přišla mamka.
"Zlatíčko moje" začala jásat a rychle ke mě běžela. Drtila mě v objetí a mě z toho tekly slzy. Bylo to tak strašně hezký. Začala mě pusinkovat všude po obličeji a já se chvilkama musela smát.
"Mami stačí" chechtala jsem se a nemohla přestat. Mamka se ode mě odtáhla a sedla si na postel hned vedle mě. Když mi nic neřekl Justin tak mi něco určitě řekne ona.
"Co je dneska za den?" tohle bylo asi to první co mě zajímalo. Absolutně jsem se neorientovala v čase.
"Začátek ledna" odpověděla a mě to asi právě vyrazilo dech. LEDEN?!
"A.. A co s-se mi sta-stalo?" vydala jsem ze sebe už ani nevím jak ale mamka se na mě zamračila.
"Neměla bys moc mluvit, měla bys být v klidu. Byla jsi dlouho v komatu, chce to čas" snažila se na mě usmát ale mě tím spíš rozčílila. Říká v podstatě to stejný co Justin. Štve mě, že mi nechce nikdo nic říct. Přímo mě to sere!
"Proč mi nechce nikdo nic říct?" rozčílila jsem se ale to bylo asi špatně. Zamotala se mi tak hlava, že kdybych neležela tak sebou seknu o zem. Snažila jsem se dělat, že jsem v pohodě ale nebyla jsem. Tímhle jsem to posrala. Udělalo se mi zase hůř.
"Asi bych měla ještě spát" řekla jsem potichu a otočila se na druhý bok. Zavřela jsem si oči a představovala si ten poslední den co mám ještě v paměti.

O týden později
Vzbudilo mě ranní světlo co mě pálilo do očí a tak jsem se posadila. Dívala jsem se před sebe na sestru která mě sledovala z druhé místnosti. Napila jsem se vody, která byla už asi den stará ale to bylo to poslední co mě zajímalo. Pořád jsem si na nic nevzpomněla. Ani na jednu debilní věc. Prostě na nic. Měla jsem chuť něco rozmlátit. Co mohlo být tak hroznýho, že mi to všichni tají? Zkoušela jsem se zeptat i Ell ale mamka ji určitě nakecala ať mi nic neříká, protože Ell za celou tu dobu ani necekla. A co se Justina týče. Byl tu tak třikrát ale mluvil pořád dokola to stejný a prostě něco na způsob jak máma. Že musím odpočívat, že si časem vzpomenu sama a ať se moc nenamáhám. To je sice hezký, že o mě maj starost ale co já s tím. Možná, že se mě snaží chránit před bolestivou pravdou. Někdy to je lepší ale právě teď mě to užírá. Radši ať mě teď zničí ta hnusná pravda než abych žila celý život ve lži a nikdy se nedozvěděla co se mi stalo v mých skoro sedmnácti letech. Umíte si to představit? Žít bez kousku svýho života, který vám všichni zatajili? To je prostě úplně zvrhlý a naprosto šílený. To nejde!!

Chvíli po obědě, který byl hrozný, protože jsem měla jen bramborovou kaši, zaťukala doktorka na dveře.
"Vedu vám nějakou návštěvu, prý jí znáte" řekla a já nechápala kdo by mohl přijít. Justin tu byl, mamka s Ell taky. Tak možná někdo ze školy? Do dveří vešla malá blondýnka co měla slzy v očích. Byla to Amy.
"Ty moje praštěný trdlo, co jsi to udělala?" začala brečet ale taky se u toho smála. Měla jsem tak strašnou radost, že ji vidím. Že je tady se mnou.
"Já nevím" odpověděla jsem.
"Vzpomínám si jen na ten večer co jsme se spolu loučili a pak nic" řekla jsem a Amy se na mě smutně podívala. Třeba něco ví ona.
"Ty něco víš?" nedalo mi to a musela jsem se jí na to zeptat. Strašně uhýbala pohledem a já poznala, že mi něco tají. Vážně? I ty Amy?
"Amy řekni mi to" řekla jsem naštvaně. Ona se na mě jen ublíženě podívala. Přestaňte na mě už doprdele všichni házet ty smutný pohledy!
"Tak Amy!" skoro jsem zakřičela. Vím, že z ní to dostanu.
"Ale já jsem na tom stejně jak ty. Skoro nic nevím. Jen něco co mi řekl ten Justin" odpověděla a pohodila rameny. Věřím jí. Poznám kdy lže a kdy ne. A teď rozhodně nelže. Ví toho jen málo jak říká ale něco jo.
"A tak co víš?" můj hlas se už docela uklidnil. Nechtěla jsem na ní řvát ale tohle mě děsně rozčilovalo.
"No Justin mi řekl jen, že jsi měla bouračku a napálila jsi to do nějakýho stromu. Nic víc nevím, nevím ani proč, prostě nic víc mi neřekl" řekla a mě se asi zastavilo srdce. Že jsem měla bouračku? Vždyť já si to nepamatuju. Ani část z toho, prostě nic! Ale kvůli čemu. Proč jsem to narvala do stromu?! Nevzpomínám si, fakt ne.