>do you remember?<

>83 (i'm so scared)<

Další den ráno to probíhalo zhruba stejně ale Justin nakonec do školy nešel. Dneska jsem ho už nepřekecala. Tak aspoň doufám, že ho nevyhodí. Připadám si jako jeho matka, když ho musím přemlouvat, aby chodil do školy ale vážně o něj mám strach. Celý ráno přemýšlím nad tím kdy se vrátím do Kanady. Budu tam muset, je konec roku, bude vysvědčení a já ještě nemám uzavřený všechny známky. Takže se prostě musím vrátit ať se mi to líbí nebo ne. Ale na prázdniny budu tady. To vím jistě.

Okolo oběda začal Justinovi někdo volat. Byl to jeho táta.
"Můžeš mi kurva vysvětlit co jsi dělal s mým autem? A proč tě do píči honili policajti?" no doprdele tak tohle je blbý. Už to zjistil. Hádám, že mu volali policajti, že ho našli podle spz-tky auta ale on jim řekl, že je to kravina no a nějak ho napadlo, že to udělal Justin. Jo to bude asi ono. Každopádně je to hodně blbý.
"Já s ničím nic nedělal, tak se uklidni. Beztak jsi to udělal ty a ani si to nepamatuješ" uchechtl se Justin. On si z toho dělá spíš prdel než aby to bral vážně? Jakoby proč ne ale nevím jestli to tím ještě víc nezhorší.
"Tak synáčku nějak mi tu osobu popisovali, mám snad já blonďatý odbarvený vlasy a je mi pod dvacet? Se trošku sekli teda viď?" počkat, oni si zapamatovali jak Justin vypadá. Vždyť tam byla tma jak v prdeli. Skoro ani já jsem na něj neviděla. Divný. Justin mlčel. Věděl, že z tohohle se už nevykroutí.
"A co to s tebou bylo za holku?" dodal ještě naštvaně. Kurva. Kurva. A kurva! Justin se hodně dlouho rozmýšlel co říct. A já se mu nedivím.
"Kylie" odpověděl jednoduše a i já mu to skoro uvěřila i když jsem věděla, že lže. Umí totiž lhát naprosto dokonale. Je prostě tak klidnej. Kdybych měla lhát já, byla bych děsně nervózní.
"Jo takže ta tvoje děvka je bruneta. Od kdy?" Justin se už nasral. Viděla jsem jak dal ruku v pěst a protočil očima.
"Starej se radši o tu svojí děvku, nazdar" zakřičel a položil to. Řekla bych, že to byl moc hezkej rozhovor. Ale tak aspoň neví o mě. Stejně si musíme dávat větší pozor. Tohle už se stát nemůže.

Odpoledne jsme se rozhodli, že si pustíme nějakej film. Úplně jsem si vzpomněla na to, když jsme se spolu poprvý koukali na nějakej film. Justin chtěl nějakej animák ale já byla děsně neodbytná a pořád ho přemlouvala ať se se mnou podívá na barbie. Já ty filmy fakt milovala jako teď Ell. Nejdřív byl proti ale já se rozbrečela a tak musel dvě hodiny trpět a koukat se na něco pro holky. Byla jsem vážně skvělá kamarádka. Chudáček.
"Pamatuješ si jak jsi ze mě udělala princeznu?" zasmál se Justin. Jo pamatuju si to dokonale. Bylo to hnedka po tom filmu. Chtěla jsem mít takovou pěknou princezničku a tak jsem si jí vytvořila z Justínka. Teď mi dochází jak strašný děcko jsem byla. A jak hrozný to muselo být pro něj. Bejt ním tak už bych mě dávno zabila. Ale on měl vždycky větší trpělivost než já. I když teďka mi přijde, že je to spíš naopak. Když se Justin naštve, vybuchne hned jako sopka.
"Na tyhle věci se nedá zapomenout" odpověděla jsem. Zažili jsme spolu fakt mega vtipný a hodně krásný věci a já bych to za nic v životě nevyměnila. Lehla jsem si na gauč a opřela se o Justinův hrudník. On si obmotal ruce okolo mého pasu a něco jsme si pustili. Připadá mi, že už se nějak uklidnil. Vždycky pořád někam chodil, každej den měl jinou, občas se choval divně i když jsme už byli spolu ale teď je to jiný. Dokonce se chová jak kdyby mě vážně opravdově miloval a uvědomil si co chce a, že mě hlavně nechce ztratit. Změnil se k lepšímu.

Večer naopak začal zvonit mobil mě. Když jsem na displeji viděla, že je to mamka, polil mě pot. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla to. Hlavně nenápadně, to zvládneš Rosie.
"Ahoj Rosie, ani ses neozvala, jak se máš?" zeptala se a přišla mi v pohodě. Docela mě to uklidnilo a už jsem nebyla tak nervózní. Nic neví takže je to dobrý.
"Ale jo mám se dobře, asi jako vždycky" nevěděla jsem co říkat a ani jsem se s mamkou teď moc nechtěla bavit aby na mě něco nepoznala.
"Fajn, fajn... A teď vážně Rosie! Kde jsi? Volal mi Lucas, že jsi se za ním nevrátila a říkala mu, že jsi u mě" začala na mě křičet. To ne! Tohle se nemůže stát. Ten zkurvysyn! Co se do toho zase sere?! Za všechno může on. Začala se mi motat hlava a měla jsem pocit, že omdlím. Podlamovaly se mi nohy a kdyby mě Justin nechytil, sekla bych sebou o zem. Mamce jsem to típla. Bylo mi z toho na zvracení. Ona ví, že nejsem v Kanadě. Ví to!! A já nevím co s tím mám teď dělat. Proč prostě jednou nemůžu být šťastná? Proč se vždycky musí něco posrat?!
"Ona... Ona ví, že... Že jsem se tam nevrátila. Ví to Justine. Já... Já nevím co dělat, bojim se" začala jsem brečet, protože jsem z toho byla hotová. Během pár dní zjistila, že nejsem v Kanadě. Jak dlouho jí asi zabere než zjistí, že jsem u Justina? Moje máma by mohla být detektiv, protože tohle jí vážně jde.
"Nestresuj se a neplakej Rosie, všechno se to vyřeší. Já tě neopustím ať se stane cokoliv. Vždycky budu stát při tobě, dobře?" tohle je přesně to co od kluka potřebujete slyšet když jste v prdeli. Má pravdu, všechno se to nějak vyřeší. Třeba to bude v pohodě. I když ani sama tomu moc nevěřím. Tohle se už asi nespraví.
"A jak to vlastně mohla zjistit?" zeptal se nechápavě Juss.
"Protože jí zkurvenej Lucas vykecal, že jsem se tam nevrátila" vážně jsem na něj byla nasraná. Jestli si myslí, že když proti mě poštve vlastní mámu, tak se k němu vrátím a zlepší se to, tak se kurva mýlí. Takhle to nebude. Mezi náma to už nikdy nebude dobrý. A po tomhle co udělal už vůbec ne!
"Píčus vyjebanej" jo Justine on je cokoliv co se dá nazvat aspoň nějak sprostě. Zmrd. Kokot. Čurák. Prostě všechno na něj skvěle sedí. Nesnáším ho. Je mi odpornej a dělá se mi na blití z toho, že se za ním budu muset příští týden vrátit a bydlet u něj. A ještě dělat, že se nic nestalo aby mě nevyhodil z domu. Neměla bych kam jít. Tady vidím jak jsem si svůj život dojebala.

Justin chtěl abych se trošku uklidnila a tak mě vzal na pláž. Seděli jsme v písku a mlčeli. Nebylo to takový to trapný ticho. Tohle bylo příjemný ticho, kdy si prostě jen užíváte společnost toho druhýho.
"V pátek se budu muset vrátit zpátky" řekla jsem ale nejradši bych to ani neříkala. Já tam tak strašně nechci!
"Rosie prosím neodcházej mi zase. Já už tě nechci ztratit. Stalo se nám to tolikrát, nemůže se to stát zase" Justin se na mě koukal strašně smutně. Měl v očích slzy a já se na něj nemohla takhle dívat. Chtělo se mi brečet z toho jak se na mě díval. Bylo tam tolik bolesti ale já neměla na vybranou. Musím odletět.
"Co když se tam něco stane a ty se vrátíš k němu? Rosie chápeš, že já už takhle dál nemůžu. Ničí mě tě pořád ztrácet" teď už jsem brečela úplně. Loučení je strašný. A ještě když se musíte rozloučit s někým koho milujete. Ale to s tím Lucasem je blbost. Nikdy bych se k takovýmu člověku už nevrátila. A proč sakra ještě pořád nosím ten prstýnek od něj? Stáhla jsem si ho z prstu a chvíli si ho prohlížela. Justin mě sledoval a nechápal co dělám. Já věděla moc dobře co chci udělat. Chytla jsem ho pevně do ruky a vstala z toho písku. Nabrala jsem do tý ruky všechnu sílu a ten prsten hodila do moře. Sledovala jsem jak klesá pořád hlouběji a hlouběji. Až mi nakonec zmizel z dohledu.
"Takhle hluboko u mě ten kluk klesl a tímhle jsem ho ve svým životě pohřbila. Nemiluju ho. Miluju tebe a na tom se nikdy nic nezmění" políbila jsem ho. Potřebovala jsem zase cítit ty jeho sladký rty.
"Já už se tě tak snadno jako dřív nevzdám. Vždycky o tebe budu bojovat Rosie" řekl a pohladil mě po tváři. I přesto všechno jsem poznala jak jsme oba dva ublížený. Věděli jsme, že jednou přijde ten okamžik, kdy se budeme muset zase rozdělit. Možná i navždycky, protože nikdy nevíte co vám budoucnost přinese a co všechno se může stát. Ale ani jeden z nás si to nechtěl přiznat.

I přesto jak tyhle věci co jsme si říkali, byli hezký a opravdový, jsem věděla, že každým okamžikem se mu vzdaluju víc a víc. Každým slovem jsem ho ztrácela čím dál tím víc. Nešlo tomu zabránit i přesto jak moc jsem se snažila. Zbývají nám už jen poslední dva dny, tak si je musím užít. Pak ho opustím a to ani nevím na jak dlouho. Nevím zase nic a mám chuť řvát. Křičím ale uvnitř sebe. Tak aby to nikdo neslyšel ale mě to užírá. Ničí to každou část mě a jediný co cítím je ta hrozná bezmoc. Chtěla jsem se vrátit na prázdniny ale co když se vážně zase všechno změní? Mám strach, že tomu nezabráním. Mám strach, že to zase nezvládneme a budeme trpět. Toho se bojím nejvíc. Toho, že ztratím mojí jedinou pravou lásku. Toho, že ztratím člověka, kterého miluju. Toho, že ztratím všechno co jsem milovala. A to všechno co jsem milovala byl on.

Začíná to být trošku smutný, teda aspoň podle mě. Myslíte, že to bude blbý? :(