>do you remember?<

>82 (he is just mine)<

Vzbudil mě Justinův budík, který se rozléhal celou místností. On spal jak zabitej a tak jsem mu ho vypla já. Lehla jsem si zpátky za ním ale po chvíli mu zvonil další a ten už ho vzbudil.
"Dneska nikam nejdu, budu tady s tebou" řekl chraplavým hlasem spíš polštáři než mě, protože z něj tu hlavu nechtěl zvednout.
"Justine musíš chodit do školy" chtěla jsem aby tady byl ale nesmí chodit za školu. Stačí, že to dělám já. Navíc podle mě on tam nechodí skoro vůbec a rozhodně by se mu nehodilo kdyby ho vyhodili. Nakonec jsem ho nějak překecala, že ho tam doprovodím a budem spolu odpoledne. Doufám, že mě aspoň neuvidí moc lidí. A jsem docela zvědavá kdy se vrátí jeho táta a co potom budu dělat já, protože on mě nemůže vidět už vůbec.

Už jsme se chystali k odchodu ale mě začal zvonit mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a uviděla číslo Lucase. Típla jsem mu to. Nechtěla jsem s ním mluvit. Myslím si, že si toho Justin taky všiml. Mobil jsem vrátila zpátky do kapsy a obula si boty. Vyšli jsme před jeho dům a uplynulo sotva pět minut a mobil mě začal zvonit znova. Měla jsem děsnej vztek. Chtěla jsem s tím hodit o zem. Típla jsem to podruhý a přísahám, že jestli zavolá potřetí tak ho zabiju.
"Lucas?" zeptal se Justin a zapálil si. Úplně jsem zapomněla, že kouří. Nemám ráda když to lidi dělají ale k němu to už tak nějak sedí a já ho měnit nechci. Respektuju ho a mám ho ráda takovýho jakej je.
"Jo" protočila jsem očima a chytla Jusse za ruku. Říkám vám, že sekundu po tom co jsem ho za tu ruku chytla ten zkurvenej telefon začal zase zvonit. Jakoby Lucas vytušil kdy se Justina dotýkám.
"Možná, že bys to měla zvednout, třeba to je důležitý" řekl Justin a i když jsem tak moc nechtěla, udělala jsem to.
"Jsem u mámy, co potřebuješ?" takhle to asi zní zle ale řekla jsem to úplně normálně. Nechtěla jsem být protivná ale tak ať mi přestane volat, když ví, že se s ním asi pochopitelně bavit nechci.
"Tak u mámy? Nevěřím ti to" zněl hodně naštvaně ale co je mě sakra po něm? Když mi nechce věřit tak ať mi klidně nevěří, je mi to jedno.
"Tak nevěř" řekla jsem jednoduše a chystala se mu to položit.
"Rosie říkám ti, že jestli jsi s nějakým klukem a lžeš mi..." tím jeho křikem mě zastavil a já ho ještě chvíli poslouchala.
"Tak co?" vykřikla jsem na něj taky.
"Tak si mě nepřej. Docela mě sereš tím tvým lhaním. Chováš se jak děvka!" prosím? Jak on může vědět kde jsem, co dělám a, že se chovám jak děvka i když to není pravda? Kde to vzal?
"On ti řekl děvka?" zeptal se Justin a nadzvedl u toho obočí. Sotva jsem ho vnímala, protože jsem poslouchala pořád nějakej řev z toho mobilu. Nemohla jsem Justinovi odpovědět aby Lucas nezjistil, že tady s někým jsem a tak jsem jen kývla hlavou.
"Dej mi ten telefon" řekl a natáhl svojí ruku k mojí. Vytrhl mi ho z ruky a já nemohla nic dělat. Přesně tohle jsem nechtěla. Hádku.
"Tak aby bylo jasno, necháš Rosie na pokoji jinak ti nakopu prdel ty debilní čuráku. Zkus mě nasrat!" zařval na něj a položil mu to. Jakoby dobře, bylo hezký jak se mě zastal, každá holka by tohle chtěla ale v tuhle chvíli se to ani tak nehodilo. Nechtěla jsem aby věděl, že jsem s Justinem ale Lucas ho po hlase pozná takže mu to dojde. Není blbej.

Těsně před školou jsem se s Justinem rozloučila. Nechtěla jsem jít až tam nebo až dovnitř. Vrátila jsem se zpátky ale ne k němu domů. Nějak jsem tam nechtěla být sama a tak jsem si zašla někam na jídlo. Mamka mě tady nikde teď nemůže potkat, to je blbost. Musí být určitě v práci. Jo a včera jsme domů došli pěšky. Asi nějak ve tři ráno a docela by mě teď zajímalo co bude s tím autem. Justin mi ale říkal, že to bude na tátu, protože to je jeho auto a když se v tom začne nějak hrabat tak Justin popře, že by s tím autem cokoliv dělal. Jo je to logický ale jeho táta mu to neuvěří. Všichni víme jakej Justin je a takovej průser na něj sedí úplně výstižně a jsem si jistá, že jeho táta to ví taky. Objednala jsem si palačinky a k tomu džus. Podívala jsem se na mobil a měla jsem tam zprávu od Amy.