Pod Jeho Křídly

50. Kapitola

50. Kapitola

***

Allison

Srdce jsem měla až někde v krku. Ke schodům jsem téměř letěla rychlostí světla, věděla jsem totiž, že to byla otázka jen několika vteřin, než se Elijah vzpamatuje a vydá se za mnou. A já se tak trochu bála pomyslet na to, co by se stalo, kdyby mě chytil.

Seběhla jsem schody a málem se přerazila o vlastní nohy. „Sakra!" Ale ustála jsem to a pokusila se dostat k hlavním dveřím co nejrychleji. Měla jsem šílený strach, ale čím blíž jsem byla vytoužené svobodě, tím se ten strach zmenšoval. Ještě jsem ale neměla vyhráno. Nikde jsem neviděla Holdena, Coral, Mayu nebo Suri, což mi přišlo docela podezřelé. Tenhle dům je sice velký, ale ne tak moc, abych tady na nikoho nenarazila. Tak velké štěstí jsem mít nemohla.

Už mi zbýval jen kousek. Prošla jsem kolem kuchyně, kde taky nebylo živáčka, proběhla chodbou a zabočila doprava, abych se dostala do haly. A zastavila se. Moje srdce učinilo stejně tak. Od mojí cesty ven mě totiž dělil Holden, který blokoval dveře, ve tváři chladný výraz.

Dívali jsme se na sebe téměř bez mrknutí oka. On čekal, až se dám na útěk, já čekala, až se on rozběhne za mnou. Trvalo několik vteřin, než se dal do pohybu. „Neměla jsi to dělat," řekl hrubě a jeho kroky se zrychlily, jako by přesně věděl, co přijde.

Otočila jsem se a rozběhla se pryč. Neměla jsem tušení kam, ani kudy bych měla jít, abych se zachránila. Stejně jsem ale neměla šanci to zvládnout. Holden byl u mě hned, jeho reflexy ho nezklamaly. Čekal to, a tak zareagoval. Jednou rukou mě chytil za obě zápěstí, druhou mě objal kolem břicha a natiskl na svoji hruď.

„Ne! Holdene, pusť mě!" Ječela jsem na něj, zatímco mě vedl zpátky do haly. Škubala jsem sebou, ale jeho stisk byl příliš silný. Jen jsem zbytečně vyčerpávala energii.

„Přestaň! Elijah šel za tebou. Co si s ním udělala?!" Zakřičel na mě zpátky a mně se podařilo otočit se k němu.

Hleděl na mě očima plnýma vzteku. V hrudi jsem pocítila nepříjemné bodnutí, protože mě mrzelo, že se zajímal jen o Elijahe. To, jak se mnou Elijah naloží, ho zjevně nezajímalo. „Nemusíš si dělat starosti, tvůj šéf to přežije." Zasyčela jsem na něj a sklopila pohled. „Narozdíl ode mě." Dodala jsem tiše a ucítila štípání v očích.

„Cože?" zeptal se zmateně, stisk pořád nepovoloval.

Vzhlédla jsem se a nakrčila obočí. Po tváři jsem nechala stéct jednu jedinou osamělou slzu. „Zabije mě." Zranila jsem ho, byť jen trochu, za to mi určí trest smrti. Myslím, že mě nečeká žádná výjimka. Lituji toho? Ne, ani trochu.

Holden záporně zavrtěl hlavou, lehce mě tím zmátl. „Nezabije, ale rozhodně tě potrestá," vydechl. Zdá se mi to nebo v jeho hlase byla snad slyšet lítost?

To ve mně probudilo kapku naděje. Mrkla jsem očkem ke dveřím a hned zpátky na Holdena. „Nech mě odejít, Holdene. Já tě prosím." Ta lítost tam byla. Teď jsem si tím byla jistá.

Holden znovu zavrtěl hlavou. „Nemůžu." Ale ten stisk kolem mě lehce povolil.

Trhla jsem sebou, jak to byly kroky ze shora, co jsem zaslechla. Elijah. „Ale můžeš. No tak!" Vyjekla jsem naléhavě. Musel s tím souhlasit, musel mě pustit. Váhal nad tím, tak jsem se konečně vyškubla z jeho sevření a vzala Holdena za ruku. „Pojď se mnou." Zašeptala jsem. Jeho nejistý pohled směřoval na naše ruce potom se zvedl k mé tváři. Usmála jsem se. „Luca ti to odpustí, klidně se za tebe přimluvím. Pořád můžeš být se svojí rodinou, Holdene. Vím, že ti kluci chybí." Sotva jsem to řekla, jeho oči potemněly.