Pod Jeho Křídly

83. Kapitola

83. Kapitola

***

Allison

Vždycky jsem si užívala chvíle, které jsem mohla strávit ve společnosti mých chlapců. Obzvlášť když jsme se sešli úplně všichni a vládla pohodová nálada. Vlastně se to moc nestávalo, tak jsem si těch momentů cenila opravdu hodně.

Teď opět nastala jedna z těch chvílí, když jsme se sešli v jedné místnosti. Oheň v krbu částečně osvětloval tváře všech přítomných, kteří byli usazení všude, kde se dalo. Eric s Noahem zabrali křesla a na stole měli rozehrané šachy, Ethan s Tysonem a Darlem zakotvili u baru každý s cigaretou v ruce a popíjeli, Michael seděl před krbem a hrál si s Ebony, která jako jediná ze štěňat v tuhle pozdní hodinu ještě nespala. Luca s Adrianem posedávali na pohovce a já se usadila v křesle u okna. Vládlo mezi námi ticho, které sem tam někdo tichým hlasem narušil.

Zdálo se to jako poklidně strávený čas, ale tomu tak nebylo ani náhodou. Napětí, které zaplnilo celý prostor, se dalo krájet. Nikdo přesně netušil, co se bude dít, až můj otec přijede. Nebo jak to celé proběhne. Podle nejbližších informací, které nám Adrian poskytl, přistál na letišti v Norsku. Potrvá to ještě tak dvě až tři hodiny, než se dostane k nám. Znělo to tak šíleně, ale já zůstávala klidná. Část mě stále nedokázala uvěřit, že se to skutečně děje. Že se brzy setkám se svým otcem.

Ještě donedávna jsem ho považovala za mrtvého. Zjištění, že je celou dobu naživu, byl pro mě ohromný šok. Můj otec ani nechtěl, abych o tom věděla. Přivádělo mě to k otázce, jestli vůbec bude rád, že mě vidí... Určitě bude naštvaný na Luca, že jsem se to dozvěděla, když můj ochránce byl jediný, kdo pravdu znal. Bude naštvaný na mě a Luca, protože jsme si spolu začali - tohle je mi naprosto jasné. Znám svého otce a věřím, že za necelé čtyři roky se moc nezměnil. Za to já se změnila hodně. A ačkoliv otce zbožňuju, nedovolím mu, aby si ten vztek, se kterým zaručeně přijede, vybil na Lucovi nebo na mně.

Pohledem zabloudím právě k Lucovi. Adrian mu něco tiše říká a on jej pozorně poslouchá. Ale to jen do doby, než jeho zrak padne na mě. Adriana dál o něčem mluví, ale vzdá to, když si všimne, že Lucovu pozornost dávno ztratil. Luca se na mě usmál, v živém oku se odrážel oheň plápolající v krbu. Ale zahlédla jsem v něm ještě něco - stejná neznámá emoce, kterou jsem u něj spatřila dneska odpoledne. Vzpomněla jsem na jeho slova: „I když mě dokážeš neskutečně nasrat a mám z tebe pořádný nervy, začínám mít pocit, že tě víc, než zbožňuju, Allison Bennettová." Mnozí by řekli, že bych v tuhle chvíli měla myslet na důležitější věci, ale tohle pro mě bylo dost důležité. Chtěla jsem vědět, co tím myslel. Jestli mi chtěl říct ty dvě slova, než nás kluci vyrušili.

Já mu to chtěla říct. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, ale přišlo mi to tak správné. A stále to tak cítím, když se dívám do jeho očí. Láska je v našem světě nebezpečný cit, díky kterému můžeme snadno přijít o život - tak mi to Luca říkal. Ale já se tím nenechala zastrašit, protože i kdyby ta láska měla trvat jen krátce, stálo by to za to. Ovšem pokud by byla opětovaná, proto jsem doufala, že Luca svůj pohled na lásku změnil a já si nedělám jen falešný naděje, že by mě mohl milovat.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že Luca vstal ze svého místa a vyrazil ke mně, dokud jsem na rameni neucítila jeho dlaň. Trhla jsem sebou a vzhlédla k jeho ustarané tváři. „Jsi v pořádku?"

Rozpačitě jsem se usmála. „Ano."

Ale Luca mi to evidentně nevěřil. Natáhl ke mně dlaň a já bez sebemenšího zaváhání nechala svoji ruku vklouznout do té jeho. Vstala jsem a za doprovodu zvídavých pohledů ostatních v místnosti jsem se nechala odvést z pokoje. Ještě jsem ale zahlédla Noaha, jak se na nás usmívá a nenápadně mrká. Jo, on nám fandí asi nejvíc.