Pod Jeho Křídly

63. Kapitola

63. Kapitola

***

Luca

„Ani na okamžik jsem o tobě nepochyboval. Věděl jsem, že to v sobě stále... Kam jdeš, Luco? Co se sakra děje?!" Volal na mě Adrian zmateně a zároveň tak trochu nasraně, protože jsem se za ním ani neohlédl a nechal ho někde za sebou. Neměl jsem čas ani nervy na to, abych mu něco vysvětloval. Myslel jsem jenom na ní. Nevěděl jsem, kde Allison je, a to mě dohánělo k šílenství. Bez prdele. Zcela vážně. Jednou mě ta holka přivede do hrobu. Jakmile šlo o tu malou potvoru, já si prostě nedokázal zachovat chladnou hlavu. Nikdy mi to nešlo, obzvlášť, když jsem nevěděl, co s ní je. Kde je. Nebo s kým je. Musel jsem mít o tom přehled. Musel jsem ji mít pod kontrolou. Protože jedině tak jsem mohl být v klidu, měl jsem totiž jistotu, že je v bezpečí.

Jenže teď? Já začínal solidně panikařit. Stále jsem se držel zasraně malý naděje, že ji kluci odvedli zpět do pokoje, kde taky celou dobu měla být. Ale nemohl jsem na to spoléhat. Dobře jsem si uvědomoval nepříjemnou skutečnost, že to viděla. Viděla mě, jak mlátím Ethana. Viděla, jak jsem se přestal ovládat. Viděla všechnu tu krev a... A já viděl ten šok v jejích nádherných očích, bolest, která mě málem srazila na kolena. Do hajzlu. Měl jsem se na to vysrat, hned jak jsem zjistil, že je tady. Já sám jsem byl ale příliš v šoku z toho, že ji vidím, a nedokázal jsem nějak zareagovat. A když jsem se konečně probral a chtěl si pro ni dojít, bylo pozdě. Ona už byla pryč. Prvních pár vteřin jsem si byl téměř jistej, že je v bezpečí s klukama. Ale pak jsem si začal připouštět fakt, že to tak vůbec být nemusí. Že taky mohla utéct.

A to byl ten moment, kdy jsem se přestal zajímat o všechno, co se kolem mě dělo. Můj nevlastní bratr, Ethan, dav řvoucích kreténů, kteří oslavovali moje vítězství. Všichni mi v tu chvíli nemohli být víc u prdele. Protože já měl před sebou jenom Allison, a to bylo vážně jediný, o co jsem se staral.

Dostal jsem se na okraj ringu a seskočil dolů na zem. Srdce mi bušilo do hrudi tak silně, že postupně přehlušil jekot všech okolo mě. Až potom mi došlo, že v celý tělocvičně nastalo hrobový ticho. Všichni na mě zaraženě čuměli, protože tuhle reakci od vítěze nikdo nečekal. Vydal jsem se napříč tělocvičnou, každý mi uhýbal z cesty. Kdokoliv, kdo se mnou chtěl prohodit pár slov, si to kurva rychle rozmyslel, aniž bych jim něco musel říct. Byli to vcelku mocní lidí z našeho světa. A byli ze mě posraný. Kdybych nebyl kvůli Allison tak nervózní, spokojeně bych se ušklíbl nad tím, jaký respekt ze mě měli. Místo toho jsem ale přidal do kroku, protože ta cesta se mi zdála nekonečná, a já měl pocit, že mi z toho jebne. Musel jsem okamžitě vědět, kam ta holka zmizela.

A jen co jsem se dostal z tělocvičny, zahlédl jsem na chodbě Tysona, jak si to rychlou chůzí mířil mým směrem. Zíral do země, takže si mě nejdřív nevšiml, ale když se tak stalo, zarazil se a tvář mu jasně zbledla. Nebyl jsem si jistej, jestli to je proto, že má přímý výhled na můj obličej, který je beztak celej od krve. nebo je to proto, že se mi chystá oznámit, že neví, kde je Allison. A já se dnes už podruhý začal modlit, aby to bylo to první.

Nervózně jsem čekal, co z něj nakonec vypadne, ale on byl pořád zticha, jako by nemohl přijít na to, jak začít. Fajn, na tohle jsem vážně neměl trpělivost. „Kde je, Tysone?" Přecedil jsem otázku skrz zuby a zkrátil mezi námi vzdálenost dvěma dlouhými kroky.

Tyson se ihned probral z nějakýho transu nebo co, protože sebou trhnul a frustrovaně si zajel rukou do černých vlasů. „To nemám kurva tušení!" Vyprskl a otočil se za sebe s takovou nadějí, jako by se tam Allison nějakým zázrakem měla objevit.